Zatímco tradiční „expoziční“ část Invexu postupně ztrácí na své přitažlivosti a zájem vystavovatelů, význam doprovodného programu naopak roste. Svědčí o tom i skutečnost, že letošní Invex se stal příležitostí pro představení hned dvou ucelených koncepcí toho, „jak dál“ v oblasti informačních a komunikačních technologií.
Státní informační a komunikační politika
Jednou z těchto koncepcí je návrh Státní informační a komunikační politiky, který připravilo ministerstvo informatiky a včera jej veřejnosti představil Vladimír Mlynář. Jeden dokument téhož jména byl v pracovní verzi představen již koncem jara loňského roku, byl výsledkem spolupráce tehdejšího ministerstva dopravy a spojů a Úřadu pro veřejné informační systémy a do značné míry navazoval na původní Státní informační politiku (SIP) a Národní telekomunikační politiku (například tím, že víceméně přebíral strukturu SIP). Nynější návrh ministerstva informatiky je koncipován nově a nepřebírá strukturu předchozích národních (resp. státních) koncepcí. Samozřejmě na ně navazuje, stejně jako na koncepci kandidátských zemí eEurope+. Právě její úkoly se České republiky totiž budou v brzké době týkat, a tak je nová Státní informační a komunikační politika rozpracovává do národních podmínek.
Za zmínku jistě stojí skutečnost, že zatím jde o pracovní návrh samotného ministerstva informatiky, a nikoli o „koaliční koncepci“, kterou by si již strany vládnoucí koalice mezi sebou „vyříkaly“ a přijaly ji jako společnou. Tato fáze teprve nastane, ovšem až po diskusi návrhu se zainteresovanou veřejností. Tato veřejná diskuse by měla proběhnout ještě v měsíci říjnu a teprve v listopadu by mělo následovat meziresortní připomínkové řízení. V prosinci by pak koncepce měla jít do vlády. Pokud se tedy chcete na návrh podívat a třeba se i zapojit do diskuse, plný text návrhu najdete zde.
Přímo na Invexu přitom proběhl jakýsi start veřejné diskuse o návrhu Státní informační a komunikační politiky – na semináři, který včera v rámci Invexu uspořádalo sdružení SPIS. K návrhu se zde předběžně vyjádřili jak zástupci koaličních stran, tak i zástupce opoziční ODS a stejně tak zástupci business sféry. Mohu-li soudit z jejich reakcí, návrh nesmetli ze stolu a naopak konstatovali, že jej lze použít jako základ pro další diskusi.
Politická deklarace ODS
Jen o několik málo hodin poté, co Vladimír Mlynář představil návrh koncepce od svého resortu, přijel na Invex šéf ODS Mirek Topolánek, aby zde přednesl přednášku na téma Úloha státu v ICT z pohledu ODS. Také on to přitom pojal jako úvod k diskusi a polemice, kterou chce rozpoutat. Nejprve proto pronesl svou přednášku k širokému publiku a poté ještě uspořádal tiskovou konferenci, na které odpovídal na dotazy novinářů.
Samotná koncepce, kterou Mirek Topolánek představil, se jmenuje Politická deklarace ODS po oblast informatiky a telekomunikací. Předpokládám, že bude brzy vystavena na partajním webu (zatím však nemohu nabídnout odkaz na plný text).
Jaké je první srovnání?
Obě koncepce, od ministerstva informatiky i od ODS, si určitě zaslouží podrobnější popis a rozbor (rád bych se k němu vrátil v samostatných článcích). Zde bych chtěl udělat jen první letmé srovnání těch nejmarkantnějších rozdílů mezi oběma koncepcemi.
Samostatné ministerstvo?
Velmi významný rozdíl mezi oběma koncepcemi je jejich předpoklad o existenci či neexistenci samostatného ministerstva pro ICT. Zatímco návrh Státní informační a komunikační politiky předpokládá jeho existenci, Mirek Topolánek přijel na Invex s představou, že celá problematika je natolik „průřezová“ (jdoucí napříč všemi resorty), že je vhodné příslušné pravomoci a kompetenci soustředit v rukou šéfa vlády. Jinými slovy: v koncepčních představách ODS není místo pro samostatné ministerstvo informatiky. Dokladem toho může být i skutečnost, že stínová vláda, kterou ODS sestavila, tento resort nemá.
Pravdou je, že pokud by kompetence v oblasti ICT vykonával ministerský předseda (jako je tomu například ve Velké Británii, kde také nemají samostatné ministerstvo pro ICT), měl by asi více šancí prosadit některé významné věci napříč jednotlivými resorty. Otázkou ovšem je, jak moc by to chtěl dělat, jakou by tomu přisuzoval prioritu a význam – neboli jak by své kompetence využíval. K tomu je třeba dodat, že dalším významným aspektem koncepce ODS je výrazná minimalizace vlivu a zásahů státu a spoléhání se na volnou ruku trhu.
Ani model bez samostatného resortního ministerstva, který ve světě samozřejmě existuje, ještě neznamená, že by stát nepotřeboval vhodný „servisní orgán“ pro odborné aktivity v oblasti ICT – jen nemusí mít statut ministerstva. Znamenala by tedy představa ODS cosi jako návrat k původnímu Úřadu pro veřejné informační systémy, byť třeba v silně zeštíhlené podobě? Když jsem se na to dotázal, odpověď vyzněla tak, že několik nejschopnějších lidí by mohlo působit na úřadu vlády.
Vazba na EU
Další významnou odlišností mezi oběma koncepcemi je to, jak navazují na koncepce evropské. Návrh Státní informační a komunikační politiky se nijak netají tím, že vychází z cílů eEurope2005 a snaží se je rozpracovat do tuzemských podmínek. Představa ODS se k evropské koncepci nehlásí a Mirek Topolánek na explicitní dotaz ohledně eEurope2005 prohlásil, že jej „nechává chladným“.
Regulace vs. volná soutěž
Ještě výraznější rozdíl je mezi oběma koncepcemi v tom, jak chtějí dosáhnout rozvoje trhu a dostupnosti služeb. Státní informační a komunikační politika v tomto ohledu přebírá filosofii tzv. relevantních trhů, prosazovanou také ze strany EU a tvořící součást nového evropského regulačního rámce: regulovat jen tam, kde neexistuje dostatečná konkurence a volná soutěž.
Koncepce ODS také chce co nejvíce minimalizovat regulaci (optimálně by měly být regulovány pouze „omezené statky“, jako jsou kmitočty a číslovací plány), a naopak posilovat převod trhů do režimu, kdy jsou řízeny pouze pravidly hospodářské soutěže. Obě koncepce se shodují také v tom, že hlavním hnacím motorem by měl být privátní sektor a stát by především měl podporovat rozvoj podnikání. V čem je tedy rozdíl?
Rozdíl je v tom, kde leží hranice mezi tím, co je ještě nutné regulovat, a co již nikoli. Filosofie relevantních trhů zahrnutá ve Státní informační politice předpokládá, že právě tuto otázku bude pro jednotlivé dílčí trhy posuzovat národní regulátor. Pro ODS, soudě podle odpovědi Mirka Topolánka na můj dotaz, je koncept relevantních trhů pouze mýtem, s tím, že nikdo by nám neměl shůry diktovat co regulovat, a co ne. To je asi nepochopení skutečnosti, že o stavu příslušného trhu by měl rozhodovat právě národní regulátor, a ne někdo v Bruselu.
Podstatné je ovšem to, kde ODS vidí příslušnou hranici: v takové poloze, že je již dnes možné, ba dokonce nutné odstranit tzv. asymetrickou regulaci, a to obecně, bez rozlišování trhů (koncepce dokonce v jednom místě říká, že „dnes již nelze trh uměle rozdělovat na pevné/mobilní, hlasové/datové služby atp.“). Asymetrická regulace ale není nic jiného, než větší přísnost na tzv. inkumbenty s dominantní pozicí na trhu, s cílem vyrovnat šance pro všechny hráče.
Koncepce ODS konkrétně říká, že asymetrická regulace ztrácí opodstatnění a ukazuje se jako škodlivá. Jinými slovy, ODS považuje za správné uvolnit ruce inkumbentům (v České republice tedy Českému Telecomu) a nesvazovat jejich působení na trhu formou regulace.
Obávám se ale, že Mirek Topolánek v diskusi po své přednášce tuto zásadní tezi sám vyvrátil. Když byl totiž dotázán na to, jak hodnotí probíhající splývání Českého Telecomu a Eurotelu, mínil, že z pohledu státu jako vlastníka a budoucího prodejce je to dobře, ale z hlediska trhu je to špatně, protože vzniklý gigant je schopen účinně „vyluxovat trh“.
