A pak věřte médiím

Na záplavu zpráv o novém způsobu zábavy těch „výstředních mladých Britů“ jste mohli narazit skoro přesně před rokem. Seriózní zdroje jako agentura Reuters, BBC či magazín Wired jej popisovaly jako nový komunikační způsob odcizené generace, která už se nedokáže navzájem oslovovat na ulici, ale raději k tomu využívá nových technologií. Londýnská hromadná doprava měla být rájem pro osamělé duše vybavené mobilem s bezdrátovým Bluetooth rozhraním. Stačilo prý jen odeslat vzkaz typu „Anyone for toothing here?“ a měly se vám sypat odpovědi stejně naladěných pohlavních protějšků. Média citovala psychology, sexuology a další „-ogy“, spřádaly se úvahy o směřování civilizace a riziku šíření pohlavních nemocí. Technokraté byli na koni (sic!).

Velkou módu, kterou se měl toothing stát, údajně dokládal web, založený za účelem výměny zkušeností „tootherů“ (česky snad zubařů? Škoda, že se nový trend nestačil v ČR dostatečně rozšířit, aby se jeho české názvosloví stihlo vytvořit a osvědčit).

       

Jeho součástí bylo i diskusní fórum, kde spousta z nich zanechávala otisky svých neuvěřitelných historek. Nejpopulárnější (a médii nejcitovanější) se stal příběh jistého Jona, jehož několikadenní flirt skončil sexem na toaletě jedné ze stanic metra. Pro nás pak může být zajímavý další fakt, a sice že mezi pár dalšími městy, odkud se měli zaregistrovat první účastníci náhodných výměn zubů a lecčehos dalšího, byla i Praha. Bohužel, pokud jste se je stejně jako já v té době snažili vystopovat s mobilem v ruce mezi proudy hromadných cestujících metra (samozřejmě z čistě výzkumného a žurnalistického účelu), museli jste skončit neúspěchem.

Celá záležitost byla totiž od počátku výmysl dvou lidí, které zajímalo, co všechno ještě média dokážou „schlamstnout“ a přetvořit v další mediální konstrukt pro chytání zájmu svého publika. Vytvořili proto web s umělými diskusními příspěvky, rozdali prvních pár interview… A dobrá věc se podařila: fenomén oživl a začal žít vlastním životem. Milióny lidí na celém světě uvěřily další tuctové zprávě o sobě samých a dost možná si zanadávaly na to, jak nás „ta technika jednou úplně zmagoří“. Jistě lze podotknout i to, že díky toothingu se více lidí začalo zajímat o bezpečnost svých dat v mobilu či notebooku, takže vše nakonec nemuselo skončit špatným výsledkem. Jako po každém „aprílu“ však i tentokrát zůstává podivná pachuť při poznání vlastní zranitelnosti v místech, která považujeme za samozřejmou páteř naší civilizace: informace a informace o informacích, znalosti a schopnosti obratem je využít v náš prospěch. Proti škodlivým informacím typu virů jsme se už pomalu zvykli chránit, proti dezinformacím kolujících v „ověřených“ a důvěryhodných kanálech jsme zatím slabí až běda. Možná ale celá záležitost nakonec nemusí být ziskem jen pro dva dobře se bavící obyvatele Londýna, ale pro nás všechny – jako poučení, že čím větší je na čemkoliv naše závislost, tím větší je i naše zranitelnost tímtéž…