Odvolací soud potvrdil verdikt obvodního soudu v Los Angeles z dubna loňského roku. Tehdy před ním stanuli zástupci společností Grokster a Streamcast Networks, provozující výměnné sítě známé pod názvy FastTrack a Morpheus. Žalobu na ně podaly výše uvedené asociace na ochranu autorských práv podle stejného návodu, kterým se jim podařilo o dva roky dříve dosáhnout vypnutí známého systému Napster: síť umožňuje sdílení a distribuci obsahu, podléhajícího ochraně copyrightu a tudíž musí být odstavena. Tentokrát však obvodní soud žalobě RIAA a MPAA nevyhověl, když soudce Stephen Wilson prohlásil, že P2P operátoři nemají přímou kontrolu nad soubory, sdílenými pomocí jejich aplikace. Žalující strana se poté odvolala k devátému Federálnímu odvolacímu soudu (a není bez zajímavosti, že se jedná o stejnou instituci, která kdysi rozhodla o zastavení Napsteru), který však dospěl ke stejnému závěru.
Na tomto místě se nutně nabízí otázka, v čem se liší případ Napsteru a ten současný se společností Grokster a Streamcast Networks, že tentýž soud dospěje k úplně opačným rozhodnutím. Odpověď je nutné hledat v technologické podstatě posuzovaných sítí. Zatímco Napster byl tvořen centrální databází odkazů na jednotlivé soubory, většina současných P2P sítí (a to je i případ Morphea a FastTracku) poskytuje jen nástroj k výměně informací, které jsou uloženy v počítačích jednotlivých uživatelů. Tento rozdíl – služba versus nástroj – byl také oním zásadním činitelem, který ovlivnil verdikt soudu. Trojice soudců zdůraznila, že žalované firmy poskytují jen prostředek ke sdílení informací, nad nimiž však už nemohou mít žádnou kontrolu.
„Samotná technologie může být použita k řadě účelů, významně snižujících distribuční náklady volně šiřitelného softwaru a uměleckých děl, stejně jako centralizovanou kontrolu této distribuce,“ napsal v usnesení soudu jeden ze soudců, Sidney R. Thomas.
Všichni tři soudci hlasovali ve prospěch obžalovaných. Výrobci softwaru podle nich nemají žádnou možnost kontroly nad tím, jak uživatelé používají jejich produkt, takže za ně ani nemohou nést odpovědnost. V tom se podle soudců případ shoduje se starší kauzou, kterou řešil americký Nejvyšší soud v roce 1984. Tehdy byl na straně „viníka“ nový videorekordér Betamax firmy Sony, jehož reprodukční schopnosti nedaly nahrávacímu průmyslu spát jen o něco méně než dnešní výměnné sítě. Soud však uplatnil zdravou logiku, když rozhodl, že samotná možnost užití nástroje nelegálním způsobem nemůže postačovat k zákazu jeho výroby.
Dvacet let starý precedens se snažila využít i žalující strana: zatímco Sony podle ní nemohla kontrolovat chování uživatelů svých videorekordérů, Grokster a StreamCast by snadno mohly filtrovat provoz ve svých sítích tak, aby nedocházelo k nelegálnímu kopírování autorských děl – podobně, jako se tyto sítě chrání proti šíření virů. Sdílení nahrávek, chráněných copyrightem, však podle RIAA a MPAA představuje pro P2P sítě hlavní důvod jejich oblíbenosti a zisků a ty tudíž podobnou možnost odmítají. Zde dodejme, že Streamcast a Grokster vydělávají na reklamním obsahu, zobrazovaném uživatelům na obrazovce.
RIAA se pochopitelně nevzdává, i když jí tento výsledek notně komplikuje průběh zápasu. Aktuální rozhodnutí o legálnosti nástrojů pro sdílení souborů může mít v americkém precedenčně založeném právním systému rozsáhlý dopad na budoucí kauzy a již se objevují předpovědi o podobném konci jiného probíhající soudního sporu, v němž je v roli obžalované strany společnost Sharman Networks Ltd., výrobce P2P klienta Kazaa. Poučí-li se současní a budoucí výrobci P2P softwaru z výroků soudu, zřejmě ubude i tak relativních úspěchů RIAA, jako byl nedávný zisk 4,1 milionů dolarů od autorů programu iMesh za porušování autorských práv, která se RIAA prohlásila hájit.
Naopak však lze očekávat, že RIAA a jí podobné organizace zesílí tlak směrem, který jim zatím žádný rozsudek nezakázal, a tím jsou jednotliví uživatelé P2P sítí. Zisk z podobných kauz sice není porovnatelný se žalobami na provozovatele sítí, avšak v tomto případě sází RIAA spíše na „efekt“ a ovlivňování povědomého přístupu lidí k výměnným sítím. Nahrávací průmysl v USA již podal přes 3.400 žalob na jejich uživatele, z nichž přibližně 600 skončilo pokutou v průměrné výši 150.000 korun.
„Jsme potěšeni souhlasným vyjádřením soudu, že odpovědnost za ilegální výměnu copyrightem chráněných souborů nesou individuální uživatelé,“ prohlásila CEO RIAA Hilary Rosen.
Ani tento výrok soudu však bezesporu nebude posledním. Lze očekávat, že se RIAA s MPAA odvolají znovu a protože případ provází odlišná rozhodnutí různých soudních instancí, nejspíš skončí až před americkým Nejvyšším soudem. To je cesta, která se měří spíše na roky, avšak i tak je názor soudu ze San Fransisca významným ukazatelem technologickým firmám, že právní systém může být i na jejich straně. Právě z jejich řad totiž v posledních letech zaznívají stížnosti na stále riskantnější a složitější prostředí pro inovace, v níž zbytečné souboje „tradičních“ firem s „novými“ mohou významně zbrzdit technologický rozvoj.
Co se týče jednotlivých uživatelů P2P sítí, je situace ještě o něco jasnější: RIAA si jejich přízeň již zřejmě nikdy nezíská zpět (měla-li ji vůbec někdy), i když při rozumném objemu stahování se jistě nikdo z nich nemusí bát soudní konfrontace. Už tak se ale 56 procentům Američanů nelíbí kroky RIAA, byť podložené platnými zákony a nejen v USA rychle dorůstá do ekonomicky významných pozic nová generace, pro niž už nakupování CD postrádá smysl. Nahrávací průmysl bezpochyby ještě před koncem starých pořádků zkusí ve svůj prospěch ovlivnit zákonodárce, ale ani přijetí zákonů, které by zakázaly třeba i stahování playlistů k nezakoupenému CD nezachrání tradiční obchodní model před zásadními změnami. Čím později na tento fakt RIAA přistoupí, tím víc ztratí.