Anatomie poštovní závislosti

Ilustrace: Nenad Vitas

Samozřejmě to není žádné flákání se, kdepak, je to také pracovní povinnost. Dotyčný je dokonce tak strašně zaměstnán, že ani tu právě rozdělanou práci nějak dodělat nemůže…

Posléze se ovšem e-mailová aktivita vymkne kontrole. Došlá pošta a reakce na ni se stává signálem, který nám v mozku spouští příjemné pocity. A abychom si je vyvolali, jsme schopni lecčeho – třeba i naprosto stereotypního checkování nové pošty, refreshování různých webových rozhraní v minutových intervalech apod. Zatímco dříve čtení pošty a psaní e-mailů souviselo s (v podstatě tak jako tak nutnými) přestávkami v práci, nyní začíná jakoukoliv další činnost téměř znemožňovat, vede k totální roztěkanosti a neschopnosti se na cokoliv soustředit déle než dvě minuty.

Aby bylo jasno, nejde mi o situace nějak vypjaté, kdy očekáváte e-mail od osoby, na níž vám záleží, nebo nějakou zprávu o vývoji burzy. Kdepak, je to prostě obyčejný návyk, který vyvolává příjemné pocity (ale i abstinenční syndromy) sám od sebe, i když pro člověka žádný další smysl nemá.

K čemu vznik „mejlománie“ přirovnat? Napadá mě pití kávy, čaje ale i jiných tekutin (nemám teď na mysli alkohol) v době, kdy se člověk učí na zkoušky látku, která ho nebaví. Odběhnutí si do kuchyně, hrátky s varnou konvicí, to všechno je opět vítanou záminkou k tomu, aby člověk alespoň chvíli nemusel dělat to, do čeho se mu nechce (ale co zároveň udělat tak nějak „musí“). Výsledkem vypitých litrů tekutin jsou taktéž časté návštěvy toalety, které nám opět dají záminku na chvíli zavřít ta prokletá skripta.

Jednoho dne se začneme divit, jak to, že vypijeme po snídani jen tak tři kávy a tři litry minerálky, i když se nic učit nemusíme. Prostě už máme v hlavách tuto činnost asociovánu s něčím příjemným (respektive s vytržením z něčeho nepříjemného, což je asi totéž). E-mail začne od určité chvíle fungovat podobně. Neustále si s ním hrajeme sice jen při práci s počítačem, ale dneska se už téměř jakákoliv pracovní činnost provádí u počítače.

Aby bylo jasno – tato glosa vůbec nemá za cíl tvrdit, že bychom si měli na závislosti dávat pozor, léčit se apod. Můžeme se s nimi také klidně identifikovat a užívat si je. Jen mi přijde zábavné si uvědomit moment „teď to přišlo“ a nepředstírat sobě ani okolí, že neustále sledujeme přicházející poštu proto, že máme tak strašně moc práce.

       

Tak mě v téhle souvislosti napadá, že elektronické konference šířené e-mailem mají leccos do sebe, alespoň pro lidi poštovně závislé – dnes už je ovšem jejich popularita za zenitem. Za úvahu by také stálo, že pokud jste závislí na přicházející poště, zřejmě se ji budete snažit „přivolávat“, tedy hodně e-mailů sami psát. Chvíli to snad bude fungovat, brzy se vám však namísto odpovědí dostane nálepky blázna, jemuž je lépe jít z cesty, nebo v lepším případě grafomana, který nemá co dělat. Od určité doby bude tedy psaní kontraproduktivní, nebude znamenat více odpovědí. Záleží ovšem na tom, zda jste závislí pouze na přicházející poště, nebo zda ve vás dostatečně libé pocity vzbuzuje i její rozesílání.

Protože se za chvíli budu muset podívat, zda mi nepřišly nějaké e-maily, následující témata již pouze nadhodím jako námět pro další analýzy.

• Jak na člověka závislého na elektronické poště působí spam nebo jiné zprávy generované nějak automaticky? Musí mít pocit, že na druhém konci sedí živý člověk, nebo slast souvisí se samotnou hláškou „máte 115 nových zpráv“?
• Souvisejícím problémem je elektronická pošta vyměňovaná v rámci firem, která namísto usnadnění komunikace naopak pracovní činnost často výsledně paralyzuje. V tomhle případě to ale zúčastnění berou jako bič, rozhodně v nich příchod nových zpráv o závěrech z porady nevyvolává libé pocity. A pokud ano, jde o jiný druh perverze, než popisujeme v této glose.
• Často si také můžete všimnout lidí závislých na SMS. Přijdou na přednášku, konferenci či do restaurace, ale většinu času tráví komunikací s mobilem. Zjevně tedy něco podobného jako v případě e-mailu. Otázka: jaké jsou podobnosti a rozdíly mezi mejlománií a SMS-mánií? Jak se liší anatomie e-mailové závislost u stolního počítače a PDA či jiných „kapesních potvor“?
• A nakonec: Funguje podobně jako neustále prohlížení nových e-mailů také sledování, zda v diskusi na webovém fóru přibyl nový komentář? Vyvolává podobné pocity také neustálé refreshování zpravodajství typu iDnes? Osobně musím prozatím odpovědět záporně…