Hlavní navigace

„Anděl“ Jan Všianský: Investice do startupů? Stačí selský rozum a malá násobilka

Petr Kočí 16. 5. 2012

Před třemi lety prodal svůj podíl ve firmě Lingea, která vyvíjí jazykové slovníky a výukový software. Od té doby je „andělským investorem“. Příležitosti hledá mezi vznikajícími internetovými firmami. Moc jich ale nenachází. Peněz je podle něj na trhu přebytek, realistických nápadů a šikovných podnikatelů jako šafránu. „Excel snese cokoli. Českým startupům chybějí hlavně věrohodná čísla,“ říká Jan Všianský.

Jste jedním z mentorů v brněnském akcelerátoru StarCube. Který zúčastněný projekt vás letos nejvíc zaujal?

Můžu jmenovat jeden, do kterého bych hned investoval. Je to firma Vronli, která nabízí servis počítačů na dálku (viz rozhovor se zakladatelem Vronli na Lupě). Jenže oni už investora mají a tváří se, že nikoho dalšího nepotřebují.

Investoval bych ze dvou důvodů:

U většiny startupů investoři marně hledají tvrdá data. Domněnky, odhady trhu a obecné statistiky nestačí. Vronli mají jako jedni z mála od začátku tvrdá data. Zkusili nabídnout první verzi služby, dostali na ni okamžitě odezvu, a díky ní měli jasná čísla: o tom, kolik utratí za reklamu, kolik jim přivede zákazníků a kolik na každém zákazníkovi vydělají. Z toho se dá velmi dobře odhadnout, jaký mají do budoucna potenciál. Investorům obvykle tato základní čísla stačí. Není to složitá matematika, žádná teorie superstrun. Stačí selský rozum a malá násobilka.

A druhá nezbytná ingredience úspěchu je nadšený člověk, který za projektem stojí. Zakladatele Vronli Vladimíra Šanderu vidíte v Brně na každé IT akci, je neuvěřitelně pozitivní, nadšený, poslouchá, učí se.

Jan Všianský
Autor: Ondřej Hošt

Jan Všianský

Na Sletu Andělů jste říkal, že jste za poslední dva roky posuzoval 150 internetových startupů a drtivá většina z nich si investici nezasloužila. Jaké byly jejich nejčastější nedostatky?

Hlavní problém spočívá v nereálnosti a nedostatečné připravenosti projektů. Jak jsem již říkal, scházejí jim základní data. Když oslovují investora, měli by už být schopni mu říct: Mluvili jsme s tolika a tolika zákazníky. Něco jsme předpokládali, ale dozvěděli jsme se od nich, že ve skutečnosti je víc pálí trochu jiný problém. S tím bychom jim také mohli pomoci. Jsou ochotni za to zaplatit tolik a tolik. Českým startupům zkrátka chybějí úplně základní, jednoduchá, věrohodná čísla.

Slovo věrohodná zdůrazňuji. Protože pofiderních grafů a tabulek nám chodí dost. Excel snese cokoli. Když investor vidí vymyšlený graf, ve kterém si startup maluje rostoucí křivku poptávky na pět let dopředu, a přitom ještě nepotkal ani jednoho živého zákazníka, funguje to na něj jako červený hadr na býka. Je to ztráta času pro zakladatele i pro nás, kdo hledáme investiční příležitosti.

Co by tedy měli startupisté udělat, aby se investorům zavděčili?

Místo toho doporučuji všem startupistům přečíst si a začít uskutečňovat postupy z knihy Running Lean od Ashe Mauryi. Je to napsané přístupnou formou, dá se to přečíst za pár hodin, a hlavně je tam většina obecných rad předvedena na konkrétních příkladech.

Podobně jako v osobním životě si můžete načrtnout svůj byznys model nebo cílové skupiny, buď na kus papíru nebo například v Lean Canvasu. Ověříte si co funguje, a co ne. Postupně, díky zpětné vazbě, sbírání dat a zkušeností třeba dospějete k tomu, že obchodní příležitost je někde jinde, než jste původně předpokládal.

To je nečekané srovnání: internetový startup a osobní život. Jak to myslíte?

Když si hledáte životního partnera, budete si s někým možná rozumět první noc a pak třeba i druhou. Ale za půl roku často zjistíte, že jsou klíčová témata, na nichž se neshodnete. Rozejdete se a nakonec v někom, u koho jste třeba už dřív byli, ale ještě vám to nedošlo, najdete partnera na celý život. Hledání partnerů, investorů a obchodních příležitostí je dost podobné.

Dá se z toho pro zakladatele startupů odvodit nějaká konkrétní rada?

Testujte, testujte, testujte. To je nejdůležitější rada, kterou můžu podnikatelům dát. Cokoli si myslíte a předpokládáte, důkladně otestujte.

Mám takové dva vysněné certifikáty, které radím každému dát na prezentaci projektu  před tím, než s ním jde za investorem. První je „Testováno na lidech.“ A druhé, ještě lepší razítko: „Placeno zákazníky.“

Protože ani ptát se potenciálních zákazníků často nestačí. I z jejich odpovědí může vzniknout jen další chiméra. Pravda se ukáže až v okamžiku, kdy jim pošlete první fakturu a oni ji zaplatí.

Má tedy pro startupy smysl obcházet zákazníky ještě dřív, než začnou programovat?

Velká část testování se dá zvládnout, aniž by startupisté napsali jedinou řádku kódu. Spousta startupů má mylnou představu, že investoři mají tolik peněz, že nevědí co s nimi. Tak jim nabízejí: Dejte nám své miliony, my si na rok sedneme k počítačům, něco vytvoříme a pak to zkusíme prodat. A teprve pak přichází tvrdá srážka s realitou. Takhle to fungovat nemá.

Vy jste ale nedávno říkal, že peněz je nadbytek a že skutečně nevíte co s nimi.

Hodně lidí si myslí, že základní problém startupů v Česku a na Slovensku je sehnat peníze. Jakmile se ale ocitnete v roli investora, zjistíte, že ve skutečnosti je to právě naopak. Peněz je neuvěřitelný nadbytek, přetlak z mnoha různých směrů. Scházejí projekty. Tedy ty zainvestovatelné. Ty, do nichž může investor vložit nějaké peníze s aspoň minimální nadějí, že neprodělá. Jinak samozřejmě internetových projektů, které se prostě jen ucházejí o peníze, je tu víc než dost.

Obecně ale problém skutečně je v nadbytku peněz. Nedávno jsem se viděl s izraelskou delegací, která přijela do České republiky se záměrem investovat dvacet milionů dolarů. Část chtějí dát do nemovitostí a pro zbytek hledají biotechnologické nebo ICT firmy. A mají představu, že za pár milionů dolarů si koupí takový nějaký menší podnik, že to je drobná investice do začátku. Ale kde tady chcete takovou částku uplatnit? V realitách by to asi ještě šlo, ale v ICT to dnes není do čeho dát. Nabídka peněz je už několik let větší než relevantní poptávka.

Co se tím dá dělat?

My jsme před rokem a půl založili 42angels. Je to neformální sdružení – žádný fond ani instituce s pevnou organizační strukturou. Prostě sdružení do té doby osamělých investorů, kteří si řekli, že budou sdílet kontakty, zkušenosti a znalosti. Přišlo nám k posouzení již zmíněných sto padesát projektů. Bohužel, drtivá většina, víc než devadesát procent, je nezainvestovatelná. Nicméně jsme za tu dobu zjistili, v čem je hlavní problém a také v čem já spatřuji svou roli.

Na začátku investorské dráhy jsem si říkal: Dobře, prodal jsem podíl v Lingei, získal jsem kapitál, zkusím ho zhodnotit, využít své zkušenosti, znalosti, kontakty z oboru. Budu hledat zajímavé projekty. Po roce a půl je mi ale jasné, že představa, že bych mohl být čistě finančním investorem, který jen hledá zhodnocení peněz, je nereálná. To bych nic neinvestoval.

Proto jsem se dostal spíš do pozice mentora, poradce, konzultanta. Tato role mi přijde smysluplnější, víc mi sedí. Přemluvil jsem kolegy z 42Angels, že místo jednoduchých e-mailů, které jsme posílali odmítnutým projektům: „děkujeme za nabídku, nehodíte se nám do portfolia, nemáme zájem“ si s nimi dáme aspoň čtvrt hodinu nebo půl hodinu po Skype, řekneme jim co a jak, zkusíme edukaci. V tom vidím momentálně naši největší přidanou hodnotu. Tohle je přecepřesně ten druh zpětné vazby, kterou začínající podnikatelé potřebují slyšet.

Když přijde na adresu 42angels opravdu zajímavý projekt, jak se o něj coby investoři poperete?

To se vytříbí po cestě. Když přijde nabídka, brzy se ukáže, že zájem z osmi členů mají tři. Potom to začneme probírat podrobněji přes Skype, jeden odpadne. A nakonec třeba na osobní schůze zůstane jen jeden. Vyplyne to přirozeně ze situace.

Když je na trhu takový přetlak kapitálu, čím můžete vy jako drobný soukromý investor konkurovat velkým fondům? Má pro startup nějakou výhodu, když investici získá od vás, a ne třeba od Credo Ventures?

Investování do nových firem má ve světě už zaběhanou podobu, která se postupně usazuje i u nás. Vývoj nové firmy má jasně dané fáze. Na začátku musí startup ověřit, že jeho koncept není úplná hloupost, že má šanci fungovat a najít první zákazníky. Na tuto první fázi je nejlepší použít investice typu FFF – friends, family, fools (kamarádi, rodina, šílenci), obvykle v řádech tisíců eur.

Tuto fázi nesmíte vynechat. Nemůžete přijít za privátním investorem a říct: ještě jsem nic neudělal, neinvestoval jsem ze svého ani korunu a nemluvil jsem s žádným zákazníkem. Jenom chci vaše peníze.

Jakmile se startup dostane do další fáze, kdy chce podnikání rozjet ve větším měřítku, dodělat složitější featury, dotáhnout detaily nastupujeme my, andělé. Investovat můžeme desítky, nebo maximálně stovky tisíc eur.

Až po nás nastupuje vyšší liga, což je u nás například Credo Ventures, tedy fond rizikového kapitálu, který vám dá stovky tisíc až jednotky milionů eur. A pak to pokračuje dál a dál, až se třeba dostanete na burzu jako AVG.

Do jakých technologických firem jste už investoval?

Zatím jen do jedné, ale jsem z ní nadšený. Je to malý startup v Brně. Firma se jmenuje ReplayWell a jejich služba SuperLectures.

Jak jste se potkali? A čím vás přesvědčili?

Brno je malá ves, vyplynulo to s předchozích projektů a kontaktů mezi Lingeou a Vysokým učením technickým. V tomto případě mezi námi zafungovala chemie, o které jsme už mluvili. Cokoli jim řeknu, už na příští schůzce zírám, že to do posledního uskutečnili. Takhle dobrou zkušenost jsem neměl moc často ani se zaměstnanci ve vlastní firmě, kde jsem na ně měl přeci jen daleko větší páky.

Co přesně SuperLectures umí, k čemu je to užitečné?

Zpracuje nahrané video z konference dohromady s prezentacemi, převede audiovizuální záznam do textové formy, celé to sesynchronizuje a dá do jednotné podoby online. Hodí se to hlavně pro větší konference, kde je velké množství přednášek, ale vy si chcete vyhledat jen ty, v nichž se vyskytují určitá klíčová slova.

Máte už platící zákazníky?

Ano, je to technologie ověřená praxí. Zpracovali asi před rokem jednu velkou technologickou konferenci IEEE.

Tržby zatím nerostou tak rychle, jak bych si přál. Vynahrazuje nám to ale velmi dobrý vztah investora-mentora a týmu. To mi dělá velkou radost. Možná ještě větší než potenciální zhodnocení vloženého kapitálu

Opravdu to funguje? Podle mých zkušeností je rozpoznávání běžné řeči v češtině stále nepříliš spolehlivé. 

Záleží na obsahu nahrávky a na její kvalitě. Věřím, že Phonexie, jejíž technologii používáme, je v tomto oboru v Česku nejdál. Přesnost přepisu není stoprocentní, často se to pak musí upravit ručně. A o tom je právě servis firmy ReplayWell, že vám to celé dodá na klíč.

Jak velká je vaše investice a jak velký podíl jste za ni ve firmě získal?

To bych nezveřejňoval, myslím, že to není až tak důležité.

Většina členů 42angels jsou zakladatelé IT firem z devadesátých let. Jaký je největší rozdíl mezi vaší podnikatelskou generací a tou současnou, internetovou? 

My jsme zažili vládu komunistů. Naše motivace byla přeci jen jiná, než mají dnešní začínající podnikatelé. Bylo nám jasné, z jakého marasmu se můžeme vlastním přičiněním dostat. Přechod z komunismu do reálných možností svobody byl úžasný zážitek. Konkrétně já jsem si ve dvaceti řekl, že bych byl rád ve čtyřiceti letech finančně zabezpečený na důchod. A to se mi snad povedlo. A kdykoli se ráno probudím, mám nejlepší pocit, který můžu mít, který mi prvních dvacet let života chyběl. Je to pocit svobody. Můžu ráno vstát a dělat si, co chci, jet kam chci, číst co chci, říkat co chci.

Myslíte, že tenhle prožitek současné generaci internetových podnikatelů schází?

Když jsem byl na začátku já, byla to pro mě obrovská motivace. Chtěl jsem něco dokázat. Říkal jsem si: konečně mám příležitost. Teď je ta velká šance. Viděl jsem za sebou bídu, kterou jsme tu měli a před sebou netušené možnosti. Ta motivace byla ohromná. Nejsem si jistý, jak je to u dnešních podnikatelů.

Kritici české startupové scény, třeba v diskusích na Lupě, často nové podnikatelské generaci vyčítají, že nechce dělat nic užitečného, hezkého ani hodnotného, jen co nejrychleji bez námahy vydělat. Máte také ten pocit?

Je pravda, že nám někdy chodí mezi žádostmi o investici hrozné věci. Požadují třeba desítky milionů korun, z toho dvě třetiny chtějí utratit za velkou administrativní budovu, ve které budou i bydlet. Ale to jsou extrémy.

Obecně si ale myslím, že chudoba není špatná motivace. Většinou funguje, když lidé vědí, že ze sebe musí něco vypotit. My jsme s Lingeou také začínali v rodinném domku společníka. A vedle stolu, kde pracoval kolega, stála postýlka s jeho ročním dítětem.

Začínali jste v roce 1997. Jak jste měli rozdělené role? A jaké to bylo?

Kolega Pavel Ševeček, dnes většinový vlastník Lingei, byl zodpovědný za vývoj, já za prodej a marketing.

Křest ohněm pro nás byl Invex 97. Vyrobili jsme asi prvních pár desítek  krabic slovníku Lingea Lexicon, první verze – tenkrát se ještě software prodával v krabicích. Němčinu jsme dokonce začínali distribuovat ještě na disketách, to už si dneska málokdo umí představit. Už jsme neměli v záloze moc peněz. Bylo jasné, že na Invexu musíme něco vydělat. A v tom právě přišel úžasný zážitek: po chvíli stáli lidé frontu na to, aby si mohli Lexicon koupit. Pocit, kdy vidíte, že je o váš produkt za cenu, kterou jste si stanovili, takový zájem, je k nezaplacení. Hned ten večer jsme skládali další krabice.

Každému začínajícímu podnikateli bych přál zažít pocit hrdosti, pýchy na tím, že vytvořili produkt nebo firmu, která za nimi zůstane. Aby se mohli ohlédnout a říct si: tohle jsem dokázal.

Takže jste to prostě zkusili a hned napoprvé to vyšlo? Neměli jste žádná tvrdá data z trhu? Nezažili jste krizi, kterou většina internetových startupů prochází?

To se nám naštěstí vyhnulo, možná i díky tomu, že to bylo ještě v 90. letech. Byla to ta nejlepší metoda průzkumu trhu: bojem.

Kolik jste za svůj podíl v Lingei od společníka dostal, jestli to není tajemství?

(Směje se.) Dohodli jsme se, že to nezveřejníme.

Ani řádově, aby bylo jasné, jak velkým kapitálem coby investor disponujete? 

(Mlčí.)

Můžete alespoň říct, kolik peněz máte přichystáno k investicím do startupů?

Znovu musím říct: Peníze nejsou žádný problém. O to vůbec nejde.

Rizikoví investoři obvykle zveřejňují, kolik jsou připraveni investovat.

Já to říkám obecně: v řádu desítek tisíc euro na projekt. Maximálně několik málo stovek tisíc eur. Ale sehnat větší peníze na něco smysluplného opravdu není problém. Ani ve vyšším řádu. Ale v pozici business angela mám pocit, že desítky tisíc eur jsou rozumná hranice.

České startupy a investoři si na jednu stranu chtějí hrát na Silicon Valley, na druhou stranu se zdráhají o sobě zveřejnit základní informace, které si o každém americkém investorovi najdete na CrunchBase.

Kdyby si chtěl člověk hrát na to, že bude v technologických startupech v ČR zhodnocovat kapitál, tak toho musí brzy nechat… V této situaci to není možné.

Máte přehled o tom, kolik andělských investorů jako jste vy, se dnes na českém trhu pohybuje? A kdo to je?

Asi nejaktivnější business angel v Česku je v posledních době Martin Kasa, který investoval tuším do tří nebo čtyř projektů. Ale nemám pocit, že by ani on byl vzhledem k tomu, kolik práce, úsilí a času do toho celého vložil, úplně spokojen s výsledkem. Při investování do technologických startupů v ČR opravdu nejde o rychlé zhodnocení vložených peněz. Spíš jde o mentoring než o reálné krátkodobé zhodnocování.

Mně dělá větší radost zpětná vazba. Když vidím, že někomu pomůžu, ušetřím mu čas a námahu, nasměruju ho správným směrem. To je možná to nejcennější, co můžu vrátit tomu prostředí, ze kterého jsem vyšel.

Považujete se spíš za rádce než za investora?

To je poznaná nutnost. Na začátku tu představu nemáte. Myslíte si: ano, mám peníze, rychle je v nějakém projektu zhodnotím a poradenství bude jen doprovodná vedlejší činnost. Ale brzy zjistíte, že v Česku to takhle nefunguje.

A zase abych šel do Ameriky – tam nikoho neznám, nemám ani dostatečný kapitál, abych tam hrál výraznější roli, navíc je tam úplně jiná kultura a pravidla investování. Proto jsem zůstal v Česku a nezbývá mi než pěstovat prostředí, pomáhat mu a doufat, že to snad jednou bude k něčemu dobré.

Co nám nejvíc chybí, abychom se v technologických inovacích přiblížili Spojeným státům, Izraeli, Německu? Kdybyste sem mohl přenést jednu věc?

Jedna věc je zásadní: čas. Podle mě se to nedá uspěchat. Podnikatelská kultura v těchto zemích se vyvíjí desítky let. Nevěřím, že tady zřídíme akcelerátor nebo startupovou soutěž a hned to začne fungovat jinak.

Před dvaceti lety tu o startupech nikdo nemluvil. Všichni prostě a jednoduše podnikali. Slovo startup se v Československu nepoužívalo. Ani před deseti lety nic jako startup akcelerátory neexistovalo. Dneska máme v Praze nejmíň tři akcelerátory, v Brně je skvělý StarCube pořádaný Jihomoravským inovačním centrem, v Bratislavě se o něco podobného ze svých vlastních peněz snaží Juraj Ďuriš, který tam má něco, čemu říká Mozgohouse.

Postupem času se tady startupové podhoubí vytvořit může. V Americe to trvalo desítky let. Nám připadne, že to tam funguje samo od sebe, ale oni základy systému financování nových technologických firem položili už někdy v šedesátých letech.

Můžeme se poučit z jejich chyb, vidíme jejich úspěchy, to všechny motivuje. Ale chybí nám čas.

Problém společnosti, která žije v nadbytku, a to se týká i nás, je krize motivace. Proč něco dělat, o něco se pokoušet, když se dá docela pohodlně žít i bez toho. Ale dobré příklady vás táhnou vpřed. Říkáte si: když on to dokázal, tak já to taky zvládnu.

Vidíte na poli českých startupů příležitost, která vám utekla, do které byste rád investoval, kdybyste se o ní dozvěděl včas?

Každý český investor by určitě rád investoval do Shipita. Ale jeho zakladatel John Vanhara píše na svém blogu, že poté, co jednal s nejprestižnějšími venture kapitálovými fondy a investory v Americe, dospěl k závěru, že investora nepotřebuje. Když je firma životaschopná, ufinancuje rozvoj sama nebo z běžných úvěrů. Investor ji může svázat, přinutit ji dělat věci, které sama od sebe dělat nechce, a to ji může zničit.

Obecně: Nejlepší společnosti pro investice jsou ty, které už investora nepotřebují, protože jsou dobře rozjeté. Shipito je toho dobrý příklad.

Co jiného vás ještě v poslední době investorsky zaujalo? Slevomat?

Ten už je taky zainvestovaný. Přeju jim hodně úspěchů.

Do čeho já bych chtěl investovat, ale zase, oni už investora mají, to je Relbit, velmi zajímavé cloudové řešení pro speciální hosting a správu serverů. Ale ten už má pod svým patronátem a určitě nepustí právě Juraj Ďuriš.

Zajímavý je také brněnský projekt manželů Nevosádových Tripomatic. Vyhráli s ním minulé WebExpo. Je to sympatická firma a sympatičtí lidé, ale o investora pokud vím nemají zájem.

Čím to je, že se o Brně začíná mluvit jako o českém Silicon Valley? Není to přehnané?

Michael Rostock-Poplar měl v jedné prezentaci slajd nadepsaný Čemu se vyhnout. A jeden z hlavních bodů byl: Pražáci. Jde o syndrom hlavního města, kde máte vždy dost jiných příležitostí, a tak chcete v porovnání se zbytkem republiky neúměrně vysoký plat za to, co odvádíte…

Brnu se naproti tomu daří přitahovat lidi, kteří mají opravdu zájem a motivaci prorazit. Ze širokého okolí, i ze Slovenska.

Cítím tam daleko větší zájem chytit šanci za šos, pohnout světem, něco dokázat. To v Praze tolik není. Mám velkou úctu ke StartupYardu Michala Illicha a Honzy Barty, přeju jim hodně úspěchů, ale když jsem mluvil na Demo Day s některými ze zúčastněných pro­jektů, všiml jsem si, že odezva na mé dotazy a připomínky je dost vlažná. To se mi v Brně nestává.

Když jsem potom s některými projekty jednal o investici, sešli jsme se třeba po roce a viděl jsem u nich strašně malý posun. V kontrastu s tím, kam se za tu dobu posunout mohli, co jim rádci ve StartupYardu jako Michal Bláha radili, to vyniklo ještě víc.

Tohle je ten nejhorší problém. Motivaci musíte mít v sobě, musíte chtít prorazit. Když ji nemáte, žádný mentor ani akcelerátor vám nepomůže.

Ministerstvo průmyslu připravuje státní fond, který má investovat do technologických startupů a do rozvoje podnikatelského prostředí, tak zvaného Czech Ekosystému. Jak se vám ta myšlenka zamlouvá?

Když jsem to slyšel poprvé, myslel jsem, že jde o nějaký vtip. To přece nemůžou myslet vážně! Do čeho chtějí investovat, vždyť tu žádné projekty nejsou, a už vůbec ne v řádu stovek milionů, o kterém uvažují.

Pak se mi to ale rozleželo. Postupně jsem si to uvědomil. Víte, kolik se prosázelo za minulý rok v České republice? 125 miliard. 125 miliard se vyhodí za hazard. Proti tomu 660 milionů je půl procenta. Proto si říkám: proč by stát nemohl být taky trochu gambler a zkusit si hazardně zahrát?

I kdyby se mu nic z investovaných peněz nevrátilo, což je velmi pravděpodobná varianta, tak co se stane? Naplní se krásné židovské rčení: I prodělek je obchod. Zkušenosti, i ty, které vyplynou z neúspěchu, jsou to nejcennější, co můžete v životě získat.

Něco jste zažili, měli jste nápad, zkusili jste ho uskutečnit, potkali jste se se zákazníky, přežili jste srážku s realitou. Museli jste se každý den motivovat, abyste šli do práce, překonávali překážky, znovu a znovu někoho přesvědčovali. Řídili lidi, delegovali práci. To všechno jsou úžasné zkušenosti, které vám zůstanou, i když projekt nevyjde. Nikdy nikdo  vám je nevezme.

Ano, to je hezké, má to ale platit stát, potažmo evropští daňoví poplatníci?

Je tady celá plejáda šíbrů, kteří rádi udělají projekt pro projekt, budou to dělat pro výstupní zprávy, kvůli dokumentaci. Aby se byrokracie nažrala a oni se co nejmíň napracovali.

Zároveň naberou zkušenosti i startupisté. Dostanou peníze a něco musí předvést. Moc ale nevěřím, že by zrovna tuto skupiny lidí, třeba ty, které znám ze StarCube, tyto peníze nějak dramaticky demotivovaly. Že by začali vytvářet projekty jen proto, aby na ně dostali státní dotaci. Oni opravdu chtějí něco zkoušet budovat, programovat…

Proto mám pocit, že by díky státnímu fondu startupová scéna mohla získat hromadu zkušeností.

Jak ale zabránit, aby ji kvůli dotacím neinfiltrovali vámi zmínění šíbři?

Znovu říkám: je to jen půl procenta. Je to podobné, jako kdybyste měl v peněžence 1005 korun. Někdo vám ukradne tisícovku a vy se budete shánět po těch pěti korunách.

Přijde mi, že ve srovnání s jinými nehospodárnostmi ve státní správě je to zanedbatelná částka. Proč nezkusit, jestli se náhodou nezhodnotí?

Samozřejmě se na to nabalí hodně šíbrů a velká většina peněz bude vyhozená oknem. Ale něco dobrého by z toho vzejít mohlo. Nejsem už takový skeptik jako na začátku.

Chystáte se s ministerstvem na tomto projektu spolupracovat?

Ano, přes Jihomoravské inovační centrum jsem se přihlásil jako jeden z mentorů.

Možná to přispělo k tomu, že jste změnil postoj.

Nemyslím si, že státní fond je principiálně úplně špatně, neměli bychom k tomu být apriori kritičtí. Když už se stát rozhodl, že tyto peníze k těmto účelům uvolní, pojďme všichni zapracovat na tom, ať to má nějaký efekt. Ať se ta část z celkového objemu peněz, která přijde mentorům, dobře využije.

Právě na příkladu JICu vidím, že stát umí peníze utrácet někdy také velmi rozumně. Když se zaběhne dobrý systém, je tam dobrý tým, je to dobře řízené, tak z toho padají skvělé věci. Ale chce to čas. Nemůžete chtít výsledky za rok nebo za dva.

Jaké další překážky na cestě k fungující startupové scéně vidíte?

Je tu zásadní, systémová, už roky nedořešená věc: Na našich univerzitách vzniká spousta technologických projektů, výzkumů, vědeckých prací s komerčním potenciálem. Ale není vyřešený transfer technologií z univerzit ven do komerční sféry. Zkuste si licencovat technologii z nějaké technologické univerzity. Když taková firma vyroste, prodáte ji do Ameriky a první, na co se jejich právník zeptá, a vám to bude snižovat valuaci, bude IP. Jak máte ošetřené IP? Gentelman agreement s univerzitou nestačí.

Když jsme se o něco podobného pokoušeli s Lingeou na Vysokém učení technickém, bylo to neuvěřitelné martýrium. Šokovalo mě, že jsme byli možná vůbec první, kdo se o něco podobného pokoušel.

Proč to nejde?

Je tam neskutečné právní vakuum. Myslím, že chybí právní uchopení celé této věci a změna pohledu univerzit.

Co změně brání?

Univerzity by se tomu měly věnovat víc. Jenomže se bojí. Univerzita může být právně napadena. Jde o to změnit pohled rektorů vysokých škol. Nemají zájem se v technologickém transferu angažovat, bojí se, aby neudělali chybu. Předpokládám, že rektor může být právně postihován za nehospodárné nakládání s majetkem univerzity, pokud pro ni ale peníze získá, nemá z nich nic. Jakou má ale potom motivaci k tomu, aby něco v tomto směru podnikal?

Jde o to jejich pohled otočit a ukázat jim: podívejte se, tady můžete vydělat na něčem, co už na vaší univerzitě stejně vzniká.

Co konkrétně teď může kdo udělat, aby se to zlepšilo? Má si každá technická škola založit oddělení pro transferu technologií? Sepsat jasná pravidla licencování výsledků výzkumu, které vzejdou ze školních prací? Co byste udělal jako první?

Řešení do detailu neznám. Ze státního fondu nebo jiných státních peněz by se mohla vyčlenit částka a říct: pojďme se bavit o tom, jak mají být vysoké školy schopné transferovat technologie, které se u nich vytvoří. Jak mohou samy investovat do technologických firem, mít tam podíly. Jak to má celé fungovat. Pak se postupně vytvoří precedenty, vzorové smlouvy technologické i licenční. To by výrazně a dlouhodobě pomohlo. Nevznikne to za měsíc, ani za půl roku, je to na delší debatu.

Co byste na závěr vzkázal čtenáři, který se teď chystá založit technologickou­ firmu?

Dívejte se na svět očima svého zákazníka, ne svýma. Snažte se vcítit do jeho role. Kdo má nakonec vždycky pravdu? Kdo je ten, bez koho by firma nemohla existovat? Zákazník. Placeno zákazníky. To je základní věc.

Z každé mé prezentace posluchači nejčastěji tweetují o slajdu, na kterém mám tři fotografie. Na první je Churchill, který řekl, že klíč k úspěchu je ukryt v pěti slovech: nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávejte.

Na druhé je Edison, který chtěl vyrobit funkční žárovku a udělal pět set neúspěšných pokusů. A na otázku novináře z New York Times, proč toho nenechá, odpověděl: Není pravda, že jsem pětsetkrát neuspěl. Našel jsem 500 cest, které nikam nevedou. A vím, že jsem si tak zkrátil cestu k cíli, k tomu, co nakonec bude fungovat.

A na třetí je plukovník Sanders, armádní vysloužilec, který zjistil, že z penze nevyžije, tak začal obcházet restaurace s receptem na smažená kuřata. Kolikrát byl odmítnut? Tisícosmkrát. Tajemství úspěchu spočívá ve vytrvalosti, zaujetí a nezdolnosti.

Vámi zmínění lidé šli s buldočí vytrvalostí za něčím opravdu zajímavým a důležitým. Není ale člověk, který podobně vytrvale prosazuje nějakou pitomost, spíš hlupák?

Kdyby to plukovník Sanders nezkusil tisícosmkrát, kdo ví, jestli by taky neskončil v propadlišti dějin jako hlupák. Život je pestrý, neustále se vyvíjí. Startupisté nám neposílají pořád to samé, i když jsou to stejní lidé. Může se stát, že vám pošlou stejný návrh třikrát, čyřikrát, pětkrát ale nakonec se poučí a potom konečně vidíte vývoj. A na ten si můžete vsadit. V tom je ta krása. To je moje poselství.

Většina rad, které rozdáváte, dá člověku tak zvaný selský rozum. Kde se ve světě startupů ztratil?

Těžko říct. Nevím. Mně taky přijde, že to není žádná velká věda. Možná je to tím, že o realitě podnikání, o pohledu z místa zákazníka, proč on vytáhne peníze z peněženky a rozhodne o vašem bytí a nebytí, o tom se na školách neučí. Učí se složité teorie, různé marketingové poučky, ale tenhle základ chybí. Proto se mi hrozně líbí iniciativa s iCollege se sobotními semináři o podnikání na internetu.

Možná i proto, že máme více startup akcelerátorů, je tu najednou víc a víc mentorů, lidí ochotných poradit. Možná i tím vznikají tyto zkušenosti, podhoubí, vracení se zpátky k selskému rozumu.

WT100

Někdy to ale vypadá, že máme víc mentorů a akcelerátorů než smysluplných firem, které by jejich služeb mohly využít. 

Studentů, lidí, kteří chtějí něco dělat, není málo. Není to tak, že by investorů bylo víc než lidí s chutí podnikat. Ze setkání v akcelerátorech a na univerzitách mám hodně dobrý pocit. Pokud by jenom část státního investičního fondu šla na mentoring, na přenos informací od lidí z praxe, tak je to myslím hrozně užitečná věc, která nás posune. Časem tady něco může vzniknout. Do čeho jiného by měl stát dlouhodobě investovat než do technologicky vyspělých projektů a odvětví? Tím, že budeme mít nejlepší sklizeň řepky nebo nejvíc slunečních elektráren, tím už díru do světa neuděláme. Kdyby se nám podařilo zopakovat úspěch Estonska nebo Izraele, jako že si myslím, že na to částečně máme, bylo by to skvělé. 

Našli jste v článku chybu?
Podnikatel.cz: Letáky? Lidi zuří, ale ony stále fungují

Letáky? Lidi zuří, ale ony stále fungují

Lupa.cz: Další Češi si nechali vložit do těla čip

Další Češi si nechali vložit do těla čip

120na80.cz: Co je padesátkrát sladší než cukr?

Co je padesátkrát sladší než cukr?

Lupa.cz: Blíží se konec Wi-Fi sítí bez hesla?

Blíží se konec Wi-Fi sítí bez hesla?

Podnikatel.cz: Instalatér, malíř a elektrikář. "Vymřou"?

Instalatér, malíř a elektrikář. "Vymřou"?

Vitalia.cz: Když bílkoviny, tak jíme ty nekvalitní

Když bílkoviny, tak jíme ty nekvalitní

Vitalia.cz: Tohle jsou nejlepší česká piva podle odborníků

Tohle jsou nejlepší česká piva podle odborníků

DigiZone.cz: LG OLED65E6: první pohled

LG OLED65E6: první pohled

DigiZone.cz: Na jaká videa se vlastně díváme

Na jaká videa se vlastně díváme

DigiZone.cz: DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

DVB-T2 ověřeno: seznam TV zveřejněn

Měšec.cz: TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

DigiZone.cz: Samsung EVO-S: novinka pro Skylink

Samsung EVO-S: novinka pro Skylink

Podnikatel.cz: Babišovy firmy a registr smluv. Co odhalil?

Babišovy firmy a registr smluv. Co odhalil?

Lupa.cz: Proč jsou firemní počítače pomalé?

Proč jsou firemní počítače pomalé?

DigiZone.cz: Parlamentní listy: kde končí PR...

Parlamentní listy: kde končí PR...

Podnikatel.cz: EET pro e-shopy? Postavené na hlavu

EET pro e-shopy? Postavené na hlavu

DigiZone.cz: ČT začne vysílat z Hradce Králové

ČT začne vysílat z Hradce Králové

DigiZone.cz: Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

Mordparta: trochu podchlazený 87. revír

DigiZone.cz: Nova opět stahuje „milionáře“

Nova opět stahuje „milionáře“

Vitalia.cz: Antibakteriální mýdla nepomáhají, spíš škodí

Antibakteriální mýdla nepomáhají, spíš škodí