Je to jednoduché – každý portál (v tomto případě uvažuji jen Atlas, Centrum a Seznam) má množství služeb, z nichž některé jsou podstatně úspěšnější než služby konkurenta. Pokud tedy portál chce docílit zajímavých výsledků v auditu, nezbývá mu, než si nechat čísla sčítat, aby měl opticky širší ramena. Jinak by se mohl stát terčem uštěpačných poznámek, že je vidět, že jeho freemail nebo naopak vyhledávání stojí za starou bačkoru. V neposlední řadě by se také mohl stát objektem dotěrných otázek investora, což by bylo ještě nepříjemnější.
Ivo Lukačovič tvrdí, že do portálu by se neměly počítat výsledky webhostingu zdarma, ani chatu vyjma titulní stránky. Když odmyslím od způsobu, jímž toto tvrzení podkládal (na té schůzce v iAuditu jsem nebyl), má v zásadě pravdu – ani chat, ani freeweb do výsledku portálu moc nepatří. Pravdu mají ale také pánové z Centra a Atlasu: jak rozlišovat, co do výsledku portálu patří a co nepatří? Jak tu hranici poznat a jak si nyní nemoci myslet, že proti zařazení freewebu a chatu protestuje Seznam jen proto, že ani jedno dost navštěvované nemá či nemá vůbec?
Otevřel jsem si relevantní literaturu o tom, kterak sčítati jablka a hrušky (učebnici matematiky pro pátý ročník základní školy). Klasický příklad: součet jedné poloviny a dvou čtvrtin není, jak by se mnozí po studiu auditu internetových serverů mohli domnívat, tři šestiny, a ačkoliv je pravda, že se v absolutních číslech tento výsledek od výsledku správného příliš neliší, v procentuálním vyjádření je to něco okolo 100 procent.
Závěr, který matematici prosazují už nějaký ten pátek, zní „převedení na společného jmenovatele“.
Jak by to mohlo vypadat v auditu? Společných jmenovatelů na Internetu mnoho není, ale jeden se přeci s úspěchem používá. Jmenuje se peníze.
Poměřovat výsledky portálů podle jejich finančních příjmů je ale stejně ošidné jako servery auditovat. Výborným příkladem je nejmenovaný španělský knihkupec, který proto, aby dosáhl vedoucího postavení na trhu v online prodeji, započítával všechny knihy do knih prodaných přes Internet. Když se na to přišlo, tak tvrdil, že jeho software funguje na počítačové síti a nerozlišuje, zda je to Internet nebo intranet, na což se asi nedá nic spisovného odpovědět. Navíc narozdíl od zahraničí nejsou akciové společnosti u nás nuceny výsledky zveřejňovat.
Jak tedy servery nejlépe poměřovat? Když jsem o tom přemýšlel, vylučovací metodou jsem dospěl k možnosti auditovat je podle reklamních balíků, které servery nabízejí.
Proč tak? Protože když se podíváte na reklamní balíky, které jednotlivé servery nabízejí, všimnete si, že vždy odpovídají službám, nikoliv představám o portálové válce. Je to jednoduché – reklamní agentury se nenechají oblbovat a pokus napařit jim za stejnou cenu prostor na titulní stránce portálu a spodní pruh ve freeweb stránkách je předem odsouzen k nezdaru. Všechny portály velmi striktně reklamní pozice odlišují a například ceník Atlasu je najednou schopen rozdělit to, co se v auditu normálně nerozděluje a co pánové z Atlasu považují za nedělitelné. Peněžní tlak vykonávaný přes reklamu je najednou všechny schopen poučit o tom, jak se jednotlivé služby oddělují.
Tlak na čistotu auditu by v tom případě vykonávali ti nejpovolanější: reklamní agentury. Pokud by reklamní agentury byly schopny skousnout skutečnost, že titulní strana portálu je počítána do reklamního i auditovaného balíku dohromady s pozicí na freewebu nebo chatu, jsem si jist, že neexistuje jediný důvod, proč by i takto nemusely být služby dohromady auditovány. Po pravdě řečeno si ale živě umím představit nadšení, s nímž by se tento postup portálů u reklamek setkal.
Pětice reklamních agentur, která reálně funguje, je dostatečným zdrojem peněz na to, aby se serverům nelíbilo zablokování penězovodou v případě, když budou jako reklamní pozice sčítat nesmyslné prostory.
Tak co myslíte, je to řešení?