Balada o placeném e-mailu

Problém SPAM

Není pochyb o tom, že nevyžádaná pošta dnes představuje technický, ekonomický, ekologický, lidský a v konečném důsledku i politický problém Internetu. Odhady založené na statistikách antispamových filtrů a poštovních serverů se různí, ale jisté je, že více než 80 procent veškeré elektronické pošty tvoří nevyžádaná korespondence.

Ačkoliv většina nevyžádané pošty díky implementaci ochranných opatření ukončí svou pouť Internetem dříve, než se dostane do poštovní schránky příjemce, a další část je pak filtrována klientskými aplikacemi, každý uživatel Internetu se s podvodnými e-maily a se spamem přesto potýká dennodenně. To, s čím se setkává, je pak pouhým nepatrným zlomkem toho, co cestuje sítí (konzumuje síťové prostředky, výkon serverů, elektrický proud atd.). Ochrana před nevyžádanou poštou je z pohledu uživatelů nespolehlivá, z pohledu správců systémů neřeší samotnou podstatu nevyžádané pošty a z pohledu tvůrců spamu je ochrana snadno překonatelná. Přesto je potřeba ji zavádět a investovat do ní nemalé finanční prostředky. Je zřejmé, že podstata samotného problému se nachází mimo možnosti správců systémů i tvůrců antispamových řešení. Přesněji, že vyplývá z koncepce elektronické pošty.

Placený e-mail?

Mediálně vděčné „nápady“ uvažující o placení za posílání e-mailů (viz např. Aktuálně), respektive jejich interpretace, plně zapadají do žurnalistického světa plného válek, smrtelných chorob a nejistoty. Rovněž představa, že by se na stávajícím systému elektronické pošty jako celku (blíže k jeho principům např. Wikipedia) mělo cokoli změnit, je ve své podstatě nemyslitelná. Problém nevyžádané pošty je ale tak zásadní, že je podle mého soudu na místě se reálnými možnostmi jejího omezení zabývat. A právě „zpoplatnění“ e-mailů by mohlo být jedním z možných řešení.

Princip, se kterým přichází skupina okolo projektu Centmail, je už v podstatě historickou záležitostí. Jeho implementace je v současné době dobrovolná (a tudíž z principu nefunkční). Cílem projektu je prosadit systém elektronických známek na e-maily v globálním měřítku. Principem tohoto systému je zavedení vzácného statku, který by byl nezbytný pro odeslání e-mailu – pojmem „vzácný“, rozumím z ekonomického hlediska „ne neomezený“. Za každou zprávu by bylo potřeba zaplatit nepatrnou finanční částku, která by nijak neomezovala běžného uživatele Internetu, ale pro spamera činila jeho činnost ekonomicky nevýhodnou. Servery, respektive antispamové filtry by pak nepropouštěly neoznámkovanou poštu. Takové řešení by způsobilo, že spam by se stal pro jeho šiřitele extrémně drahým a nepochybně by ho razantně ubylo.

Tento systém není, jak již bylo řečeno, v žádném případě nový. O různých formách „placení“ za poštu, přesněji svázání e-mailů se vzácným statkem, které by umožnilo usměrnit nevyžádanou poštu, se diskutuje již řadu let. O vlastní implementaci obdobných myšlenek se pokusila řada firem, naposledy Microsoft s tím, že výsledné technologie (například digitální signace e-mailů serverem) byly v konečném důsledku paradoxně využívány hlavně rozesílateli spamu. Ukázaly se jako nefunkční, protože zasahovaly do systému, který funguje dle svých vlastních pravidel, a který nelze změnit žádnou nástavbou. Je sice tvořen jednou specifikací, ale také ohromným množstvím různých typů klientského i serverového software na mnoha platformách, v mnoha prostředích a mnoha kontextech. Je tedy nasnadě, že osud aktivity Centmail je s největší pravděpodobností již dopředu zpečetěn.

Paralelní systémy

V síťovém prostředí existují paralelní poštovní systémy (tedy ne-emailové), kterých se problém nevyžádané pošty takřka netýká. Prvním, i když ne zcela přesným příkladem může být vnitřní pošta na webových konferencích (setkává se s ní asi nejvíce uživatelů). Obdobnou, v tomto případě garantovanou službou, jsou právě zaváděné datové schránky. Svou vlastní vnitřní poštu oddělenou od e-mailu a tedy i spamu mají též velké organizace. Některé z těchto systémů používají digitální „poštovní známky“ jednak ke koordinaci a usměrňování provozu, jednak k jednoznačné identifikaci uživatelů – podobně slouží v prostředí klasického e-mailu digitální podpis. Přítomnost vzácného statku je zde pozitivním faktorem majícím vliv na funkci celého systému. Omezené množství digitálních známek totiž komunikaci krom jiného zefektivňuje. I po celé řadě neúspěšných pokusů se tedy nabízí otázka, nemohlo by něco podobného fungovat i v prostředí klasického e-mailu?

Varianty

Pravděpodobně nikoliv. E-mail ve své podstatě – a to je jeho hlavní výhoda – je plně decentralizovaný systém, do něhož se může zapojit kdokoliv. Vzácné statky ale v decentralizovaném systému nemohou existovat, pokud není ustanovena autorita, která je vydává, a garantuje jejich „vzácnost“. I když se za takovou autoritu někdo prohlásí, nemusí a ve skutečnosti také nebude akceptován zdaleka všemi. Výsledná situace pak vyžaduje kompatibilitu se stavem bez připojování vzácného statku – a tedy v důsledku znefunkčnění celého systému, neboť spameři budou využívat výjimek. Elektronické známky mají smysl pouze tehdy, pokud by byly prosazeny jako závazná norma, přičemž jako závazná norma patrně prosazeny nebudou. Pokud by se někdo pokusil o jejich implementaci i v případě, že by se nestaly závaznou normou, staly se v konečném důsledku jen další zbraní v rukou spamerů.

Nabízí se otázka, zda existuje nějaké jiné systémové řešení, které by umožnilo snížit množství nevyžádané pošty, která „proteče“ sítí. Existuje, je ovšem pouze hypotetické. Úspěšnost spamerů se měří tím, na jaké množství uživatelů dosáhnou – tedy spolehlivostí stávajících antispamových opatření. Spam je problém, ať už je nebo není zachycen na cestě k uživateli. Pouze z toho, co se dostane až k uživateli, má ale odesílatel prospěch. Pokud by se podařilo skokově zvýšit efektivitu filtrů tak, aby nepropouštěly prakticky žádnou nevyžádanou poštu, stalo by se její odesílání nevýhodné. Spameři by sice posílali naopak ještě více e-mailů ve snaze vylepšenou (a nejlépe adaptivní) ochranu překonat, když by se to však ukázalo jako krajně obtížné, šli by se věnovat něčemu jinému. Internet bez spamu, přesněji s jeho mnohem menším množstvím, by pak nepotřeboval ani drahá ochranná opatření, ani elektronické známky.

Výše uvedená varianta je hypotetická a málo reálná. Obávám se ale, že stále reálnější, než všeobecná implementace elektronických známek, nebo jakýchkoliv jiných plateb za e-mail.