Bez robotů ani ránu

Živě si vybavuji ty chvíle pohody na konci osmdesátých let, kdy jsem přišel ze školy domů, sedl si do křesla, rozevřel nejnovější číslo Čtyřlístku a zaposlouchal se do písní své oblíbené skupiny. V jedné se zpívalo: „Myslí myslí umělou, ale nadanou… Takže nás tu zanedlouho ve všem zastanou…“. Dnešním náctiletým to asi už nic neříká, pokud tedy nepoužijí Google.

Ale nejen modří, i třicátníci a starší už jistě vědí. Ano, řeč je o skupině Olympic a jejich Robotech. Tehdy jsem si představoval, jak jednou po tom magickém roce 2000 budeme obklopeni roboty, kteří za nás budou všechno dělat – vařit by uměli, Morseovu abecedu by uměli, zvedat závory by uměli…

Je rok 2004 a od doby, kdy Petr Janda zpíval o robotech, uplynulo nějakých dlouhých 20 let. A kde jsou ti dobře namazaní, chytří a všudypřítomní umělí lidé? Jediné, co na ulici teď potkávám, jsou zmalované krávy. Dalo by se říci, že po robotech není ani vidu ani slechu. Ale chyba lávky. My o ně denně zakopáváme a vůbec si to neuvědomujeme. Kde jsou tedy ti, o kterých Olympic prohlašoval, že budou „umět psát básně a romance"?

Klasik by řekl, že jsou vzdáleni jen několik kliknutí myši. Máme je denně na očích. Tělo mají sice nehmotné (nevadí, že je to v rozporu s definicí robota), avšak mysl mají umělou. Vařit neumějí, ale dokážou za nás rozhodovat, hledat, dokonce i nějakou tu romanci už taky zvládají. Jen si to představte…

Ráno zapnete počítač a první robot, který se po spuštění vašeho oblíbeného operačního systému probudí, je antivirový program. Sám se prohrabe tunami dat, aby zjistil, že jste stále nepořádní a taháte si domů kdejakou e-havěť.

Pak nahodíte emailového klienta. Ten vám pěkně roztřídí poštu – emaily od milenky do jednoho štosu, pracovní poštu do jiného, emaily od šéfa rovnou do koše. Zároveň se postará o to, abyste neměli práci se spamem a pro jistotu vám ho inteligentně ani neukáže.

Lidem „po-informacích-lačnících“ nasosá další robot oblíbené články ze zpravodajských a jiných serverů do RSS čtečky, pěkně roztřídí, označí ty nepřečtené a nabídne i náhledy. Skvělé, teď by to chtělo ještě robota, který by to za mě přečetl.

Zatímco počítač obsluhuje ty své roboty, vy ukládáte PDA do synchronizační kolébky. Tím startujete další armádu robotů, kteří začínají komunikovat se svými kolegy ve vašem stolním počítači: „Pindíku, tenhle email už máš? Nemám. Tak tady ho máš a synchronizuj. A Pindíku, tuhle schůzku už jsi pánovi updatnul? – dneska nejde na oběd se šéfem, ale s klientem. OK, beru na vědomí a taky posílám ty jeho zmatené poznámky, které si dělal cestou do práce.“

Nad těmito roboty máme ještě alespoň částečnou kontrolu. Ale co ti, kteří se válejí různě po Internetu? Jeden nám pošle výběr článků, druhý sleduje, jakou reklamu by nám mohl zase vnutit, a tisíce dalších (např. známý google(ro)bot) se přehrabují horou dat a snaží se ji pro nás inteligentně srovnat.

       

A tak to chodí celé dny. Roboti makají jako šrouby a pro jistotu se rozhodují naprosto svéhlavě, aby jejich stvořitelé mohli vymýšlet další a další. A aby mohli snít, jak budou vypadat za dalších nepředstavitelných 20 let. Skoro se bojím, že tu jednou bude mraky takovýchto robotů, kteří pro nás budou něco dělat, ale my nebudeme mít čas, abychom jejich výsledky ocenili. Takže i to svěříme robotům. Ráno kromě vytříděné pošty dostaneme přehled o tom, kolik toho za nás přečetli.

Ať chceme nebo ne, žijeme v zajetí robotů, o kterých ani netušíme, že existují. A nejen to, mají tendenci se množit. Ale neklesal bych na mysli. Máme docela štěstí, protože tihle jsou (zatím) docela mírumilovní, v lese je nepotkáte a dají se jednoduše vypnout.