Blogger jako urážka

Celý výrok Františka Fuky, odpověď na otázku „co si myslíte o bloggerech?“, doslova zní:

Většinou to slovo používám, pokud chci někoho urazit. Když je někdo tak neuvěřitelně gramotný, že si dokáže psát deník, a nevadí mu, že ho čtou jiní, je to jeho věc, ale nevím, proč bych ho za to měl obdivovat a proč by se tomu mělo dneska říkat „blogování“, když to existovalo od samotných začátků Internetu (kdy se tomu věnovali především lidé, jejichž myšlenky bylo zajímavé sledovat).

Nebudeme zde dále rozebírat, koho měl konkrétně František Fuka na mysli a kdo mu leží obzvlášť v žaludku – celý rozhovor, v němž dojde na filmy, osmibitové hry i nošení kravat, si lze přečíst v právě vycházejícím červnovém Business Worldu (konec reklamy); na tomto místě se pouze k Františku Fukovi přidám a taktéž vyjadřuji ve vztahu k bloggingu naprosté nepochopení. Opravdu se jedná o nějaký „fenomén“, opravdu je na tom něco zajímavého?

V první řadě pokus o vyjasnění pojmu. Blogem rozhodně nemyslím tematické e-ziny, i kdyby je celé měl psát jediný člověk. Odborné elektronické časopisy jsou prostě „specializované“ projekty jako každé jiné a jako takové mohou samozřejmě za určitých podmínek také vydělávat. A stejně tak samozřejmě na sebe mohou nabalovat zájemce o danou oblast a tak přinášet podněty pro realizaci celé řady zajímavých projektů.

Pokud se budete v Horní Lhotě náruživě (a současně amatérsky) zabývat luštěním starověkého krétského lineárního písma A, hrozí vám nejspíš doživotní osamění. Pokud budete číst tematické „blogy“ nebo sami nějaký takový „blog“ založíte, asi na tom nezbohatnete, nicméně je zde šance najít podobně postižené kolegy (snažím se vyhnout úděsně působícímu slovu komunita). Protože Internet spojuje lidi bez ohledu na geografická omezení (blablabla), přispívá ke vzniku nejrůznějších subkultur, které tak získají minimální „kritický“ počet participujících.

To všechno tady ale už bylo v počátcích Internetu – byly zde emailové či usenetové diskusní skupiny, byly zde domácí webové stránky. Nakonec není moc jasné, oč je specializovaný webový e-zin lepší než diskusní skupina – pokud tedy pomineme, že jde lépe zpeněžit.

Oproti domácím webovým stránkám mají zase blogy snadnější možnost aktualizace – uživatelé dostávají vesměs k dispozici jakési publikační/redakční systémy. To je ale nejspíš jediná skutečná změna, na kterou by se dal celý tento „fenomén“ redukovat. Možná si nějaký software-house myslí, že nabídkou blogovacího řešení dokáže vydělat. Nejdříve ho snad nabídne zdarma a pak zpoplatní? Lze mít ale oprávněné pochybnosti o úspěšném výsledku takového kalkulu, a to i ve vztahu k investorům. Doba, kdy měla databáze elektronických pohlednic cenu v miliardách dolarů jen proto, že si je docela dost lidí posílalo sem a tam, je už nejspíš pryč.

Kdybych chtěl být k blogům spravedlivý, napadá mě přece jen jejich možná výhoda oproti diskusním skupinám, existujícím už před deseti lety. Na Internetu je více lidí, obsah je snáze prohledávatelný, subkultury se tedy vytvářejí jednodušeji, lidé se spíše potkají. Ani to však není úplně jisté. Nejprve by to chtělo zjistit, zda obsahu náhodou (i díky blogům) nepřibývá rychleji než uživatelů. Pokud tomu tak je, snad dojdeme k závěru, že pravděpodobnost, že na vaši stránku/blog někdo narazí, je dnes ve skutečnosti menší než v minulosti.

Ale hlavně: Pokud pod pojmem blog myslíme především nějaký soukromý deníček, pak se nabízí otázka, proč by ho vůbec někdo měl vystavovat na Internetu a někdo jiný číst. Skutečně je nějak zajímavé, co se přihodilo panu X? Nebo co si pan X myslí o fenoménu Y? Svět podle slečny Z? Ochota vyjadřovat se ke všemu, emotivní reakce psané v první osobě, dopředu zhruba stejně předvídatelné jako pavlovovské reflexy – to jsou blogy.

Bizarně na tom působí právě kombinace sebestředného narcismu (nic proti tomu), exhibování určeného vnějšímu světu a neschopnosti mít alespoň nějaký inteligentní zájem (pak by se blog přemístil do kategorie tematických/od­borných projektů).

Není třeba vypočítávat na tomto místě blogy vzbuzující obzvláštní žaludeční nevolnost. Každý má jistě seznam vlastní. V některých případech ovšem rozum až zůstává stát – nedávno se mi v emailu objevila pozvánka na křest sebraných spisů jakéhosi bloggera. Této akce se přitom měly zúčastnit „přední osobnosti české blogovací scény“ (nebo jak to tam bylo přesně formulováno). Předstírání – ať už sobě nebo druhým – nějaké elitnosti či kvality působí v tomto ohledu asi stejně věrohodně, jako kdyby se někdo oháněl tím, že patří mezi přední návštěvníky sídlištní umakartové knajpy. Tohle že jsou nějací opinion leaders? (Aby bylo jasno, dotyčnou knihu jsem nečetl a může být klidně rozumná – to, co mě dostalo, byly ty „osobnosti české blogovací scény“ v tiskové zprávě).

Jinak řečeno – zřejmě někoho baví si psát deník s poznámkami o tom, jak se včera vyspal. Budiž. Zřejmě to někoho baví vystavovat na webu. Budiž. Možná dokonce někoho baví číst si o tom, jak se někdo jiný včera vyspal. Možná kolem nějakého blogu existuje skupinka pěti lidí, kteří pak spolu chodí na pivo. No jo, ale to jsme zase u jádra věci – jak se to všechno pak liší od toho, kdyby si všichni v emailovém klientu vytvořili pro danou skupinu adres alias „pivní parta“? Je to věc uzavřená do sebe, nezajímavá pro kohokoliv jiného, byť se ta pětice navzájem poplácává po ramenou a ujišťuje o opaku. Při pohledu z vnějšku je to jen trapný sebeklam.

Souhlasím s Františkem Fukou. Nepochopil jsem a stále nechápu, kde se v bloggingu nachází jakýkoliv fenomén či zajímavý trend, co je na té záplavě lidí bez inteligentních zájmů tak cool, aby o tom všem musel psát ještě někdo jiný.