Bojíte se čipů v hlavě?

Předpovědi o budoucích podobách přístupu k Internetu patřily vždy k oblíbeným tématům debat. “Přístupem” přitom nemyslím prohlížeč ani rychlost připojení, ale spíše další rozhraní směrem k nám. Technologičtí vizionáři již dnes čtou webové stránky prostřednictvím sítnicového displeje – namísto monitoru se jim tedy promítají přímo do oka.

A jak tomu bude za pár desítek let? Vypadá to, že k Internetu budeme přistupovat přímo prostřednictvím implantátů v našem mozku. Většinu času nadto budeme trávit ve virtuálních světech, ve světech podobných dnešním multiplayerovým online hrám. Téma je zpracované již mnohokrát, nechci se proto opakovat, jde mi spíše o něco jiného: znepokojuje vás možnost, že jiné lidi budete potkávat především ve virtuální realitě a že budete mít hlavu nacpanou všemožnými čipy? Mě totiž vůbec ne.

Posloucháte-li dnes například některou z debat na téma budoucnosti komunikace, většina reakcí posluchačů vyjadřuje všemožné obavy. Padají fráze o tom, jak nás počítače nesmějí odlidštit, jak nás nesmějí ovládat, jak na Internetu nesmíme být závislí.

V jistém ohledu je to všechno poněkud komické. Na počítačích jsme samozřejmě závislí už dávno a i bez nich jsme byli závislí na úplně jiných technologiích. Nakonec právě technologie je asi nejcharakteris­tičtější vlastností člověka, a to nikoliv pouze moderní doby či západní civilizace (netechnologické civilizace neexistují). Je jistě efektivnější být závislý na ohni a obydlí než na rozmarech zimy.

Leč zpět k zvláštnímu strachu z implantátů a virtuálních světů. Je jasné, že skupina, která na cokoliv reaguje, je obvykle již velmi selektivní – ať už jde o lidi telefonující do rozhlasu nebo o čtenáře píšící komentáře na Lupě. Co je ale překvapivé, je to, že jakási technofobie je mnohdy vlastní nejen náboženským skupinám či zeleným hnutím, ale i lidem, kteří o technologiích píší či je přímo vytvářejí a uvádějí do praxe. I zde zhoubně působí a je stále znovu a znovu omíláno několik memů – například mýtus Frankensteina, mýtus Huxleyho Konce civilizace či orwellovský syndrom. Jsou používány zcela mechanicky (poněkud ironicky by se chtělo říct „bezduše-počítačově-strojově“). Pokud se zmíníte o implantátech v mozku a virtuální realitě, můžete si dopředu tipnout „a teď někdo řekne to a to, zmíní Janovu Apokalypsu nebo knihu 1984“ – a vzápětí k tomu také dojde. Zničující přitom je, že tyto vesměs zcela neoriginální a banální poznámky (které jste již slyšeli snad tisíckrát) jsou obvykle pronášeny tónem, jakoby šlo o nějaké hluboké vhledy.

Možná, že toto „strašení budoucností“ je reakcí na lehce naivní optimismus vědeckofantastické literatury v první polovině 20. století, který byl posléze zkarikován světlými zítřky budovatelů socialismu. Snad zde fungují i zatím nenaplněná očekávání, ať už se týkají umělé inteligence, kosmického programu, nebo termonukleární fúze. Možná, že vysvětlení technofobního tónu i tam, kde by to člověk nečekal, je ještě prostší – takové názory se dobře prodávají, takže je opakují jako takovou povinnou mantru i lidé, kteří je ve skutečnosti nesdílejí. Nevím, nejsem sociolog.

V této souvislosti mě zaujal i názor jistého klimatologa. Když přišla řeč na očekávané změny podnebí, uvedl, že hlavním nebezpečím nejsou změny jako takové, ale spíše naše neadekvátní a nepředvídatelné reakce. Analogicky řečeno, nehrozí nám ani tak vláda strojů či orwellovský svět, ale spíše společenské problémy vyplývající z těchto strachů – například již dnes všudypřítomný tlak na zákazy určitých technologií. Ještě z jiného úhlu pohledu: i banka fungující bez problémů se do problémů velmi rychle dostane ve chvíli, kdy se její potíže začnou předpokládat. Pokud jsou lidé přesvědčeni, že normální rajče nemá žádné geny nebo otisk rohovky v cestovním pase je stigmatem ďábla, pak se podle toho také chovají…

Chtěl bych se ale odlišit od pesimistů a svoji úvahu zakončit optimisticky. Myslím, že se přece jen odstěhujeme do virtuálních světů a své mozky vybavíme implantáty. Jak k tomu ale dojde, jestliže existuje taková míra všemožných obav? Vynálezce a technooptimista Ray Kurzweil se na toto téma vyjádřil například v rozhovoru pro časopis CIO. Podle něj k tomu dojde metodou postupných kroků.

Vzpomínáte na dobu, kdy přicházely mobilní telefony? Kolik z nás si tehdy říkalo, že nic takového nevyužije, či že je to dokonce škodlivé? (Aneb kdysi populární slohové cvičení na téma „Proč nechci mobilní telefon“.) Novou technologii si nejprve začnou pořizovat vizionáři či lidé, kteří ji skutečně potřebují (implantát si třeba opatří ochrnutý člověk). V další fázi se přidá bohatá vrstva či některé celebrity. Posléze se příslušná technologie rozšíří naprosto běžně a nikdo na ní neshledá nic divného a znepokojivého. A až si čip opatří Karel Gott…

       

Optimisticky viděno – všichni dnes máme mobilní telefony, zítra budeme obklopeni geneticky změněnými organismy a počítače bezdrátově připojené na Internet se stanou neviditelnými, pozítří se geneticky pozměníme sami, popozítří budeme mít mozek nacpaný implantáty a svůj čas trávit ve virtuálních světech. Ovšem nejspíš se při tom najdou jedinci, kteří zde budou zvedat virtuální prst a mudrlantsky varovat před nějakou právě přicházející technologií, kterou je dnes ještě obtížně dohlédnout.

Zbývá jen otázka, zda se toho stihneme dožít i my sami. Dokážete odhadnout časová měřítka těchto změn?