Hlavní navigace

Bude prezident USA zvolen díky Internetu?

Ondřej Bojar

V USA nyní vrcholí kampaň před primárními volbami, které rozhodnou, kteří kandidáti budou nominováni na prezidenta za dvě hlavní strany. Dva z nich, Bush a McCain, využili i cílenou reklamu na Internetu ve spojení se seznamem voličů. Tato skutečnost vzbudila negativní ohlasy u lidí, kteří se obávají zneužití údajů. Nad problémem se zamýšlí Ondřej Bojar.

V diskusním fóru věnovaném otázkám soukromí na serveru Vortex zazněla v nedávném příspěvku zpráva, že dva američtí politici, senátor John McCain a texaský guvernér George W. Bush, jako zřejmě vůbec první použili pro svou kampaň do prezidentských voleb i cílené reklamy na Internetu. Ve spojení s internetovou společností Aristotle Publishing totiž na základě sesbíraných osobních údajů o uživatelích některých serverů a porovnání těchto údajů s voličskými registracemi vytipovali potenciální voliče a na zhruba 1500 serverech je nechávají oslovovat přednostně svými reklamními proužky. Některé proužky údajně vedou na stránky, kde jsou uživatelé vyzváni k vyplnění dalších osobních údajů a preferencí, přičemž o některých údajích Aristotle tvrdí, že je neuchovává.

Pilotní příspěvek Lauren Weinstenové (Digest 8:22) se dále hrozí především skutečnosti, že podobné praktiky jsou dosud zcela legální, a představy, jakého rozsahu a účinnosti mohou v budoucnu podobné aktivity politiků dosáhnout. Pomiňme nejasnost termínu „aktuální voličské registrace“, jež mělo Aristotle porovnat s běžnými záznamy o chování a zájmech uživatelů v Internetu, protože pochybuji o dostupnosti záznamů voleb jednotlivých voličů v uplynulých volbách – snad se i v USA volí ve volbách tajných. Pokusme se však na problém cílené reklamy na poli politiky podívat trošku s odstupem.

Otázka souhlasu či nesouhlasu uživatelů s cílenou reklamou a internetovými technikami, které ji umožňují (JavaScript, koláčky…), je obecně dosti polarizující. Někteří uživatelé se chovají téměř paranoidně, někteří tuto formu reklamy naopak dokonce vítají, protože věří, že jim v důsledku částečné znalosti jejich osobních zájmů přináší konkrétnější a užitečnější informace než reklama necílená, plošná. Druhý postoj zní poněkud střízlivěji, zvlášť je-li spojen s odporem k jakémukoli spammingu, tj. reklamních aktivit nutících uživatele skutečně provést nějakou operaci (smazat nevyžádaný dopis), pokud o reklamu nemají zájem. Oleg Gurvits v tomtéž fóru (Digest 8:24) zastupuje střízlivý směr a důrazně varuje před jakýmikoli snahami o regulaci reklamního trhu ze strany vlády nebo jiných státních úřadů, neboť i vláda v USA ve své informovanosti o pokroku informačních technologií značně pokulhává a lze od ní očekávat kroky a opatření spíše nekompetentní a trhu škodlivé než skutečně eliminující nežádoucí aktivity.

Za sebe (řadím se též spíše ke střízlivé polovině uživatelů) bych do diskuse přispěl poznámkou vycházející z jedné americké učebnice přesvědčování (odkaz na konci článku). Nejsnazším způsobem, jak člověka přesvědčit, aby udělal něco, co vy chcete, je změnit jeho postoj k dané otázce. Zkrátka trošku upravit jeho názor (na Václava Klause, na mobilní telefon značky Eurotel…) – a on už pak věc udělá vlastně sám za sebe, aniž by si byl vědom vašeho vlivu. S tím, jak média upravují naše názory, už máme všichni značné zkušenosti. Teoretičtí psychologové spatřují dva oddělené kroky, jež přesvědčovatel v zájmu změny našeho názoru musí provést: 1. Názor nám musí být přístupný, musí nás zkrátka někdy vůbec napadnout, že bychom takový postoj mohli mít. 2. Názor musí být v klíčovém okamžiku rozhodnutí aktuální, tj. během voleb nám musí v hlavě třebas i podvědomě proběhnout naše (médii patřičně připravené) postoje k politikům. Nasadíme-li tuto teorii na praxi voliče, jenž se stal terčem reklamy především jediné strany, vychází nám snadno, že volič dá přednost straně, kterou dobře zná (třeba z internetových stránek), a u níž ho proto už mnohokrát napadlo, že ji možná bude volit.

Představa, že ve volbách zvítězí některá strana jen díky dobré smlouvě s internetovou reklamní agenturou (a v USA s širokým užíváním Internetu ze stran laiků je tato možnost celkem pravděpodobná), se mi zdá nepříjemná. A ještě o něco horší a méně etický se mi zdá obecný postup reklamních agentur, jež využijí zpozorované trhlinky v mých názorech a na základě mého čtení stránek třeba Unie Svobody mne jednoznačně zařadí do škatulky „bude volit US“. Jen proto, aby mne mohly po několik dalších měsíců krmit výhradně prohlášeními této strany a utrdit tak můj postoj. Ovšem řešení svízelné situace mi, stejně jako většině uživatelů Internetu, zůstává skryto – a úvahám o plošném nařízení náhodného promítání reklamních proužků se musím jen pousmát. Jaký názor máte na cílenou reklamu politických stran vy?

Brand

Ondřej Bojar

Odkazy k článku:

Našli jste v článku chybu?