Budeme platit koncesionářské poplatky za PC?

Internet mi nahrazuje rádio, televizi i telefonní přístroj, takže i když za něj platím 500 korun měsíčně, pořád se mi vyplatí, protože neplatím paušál Českému Telecomu, ani rozhlasové a televizní poplatky.

Takto se radoval jistý čtenář v diskusi na Lupě pod pátečním článkem, netuše, že věci se ohledně rozhlasových a televizních poplatků mají poněkud jinak. Podobný přístup byl totiž trnem v oku úředníků a zákonodárců, což se v posledních letech odrazilo do právních úprav.

Nejnovější znění zákona o koncesionářských poplatcích č. 348/2005 [PDF, 781 kB] vstoupilo v platnost 13. září, kdy vyšlo ve Sbírce zákonů. Od 1. října se tak mimo jiné zvýšil poplatek za rozhlas na 45 korun, majitelé televizorů pak musí zaplatit 100 korun.

V souvislosti s tím proběhla některými médii informace, že se koncesionářské poplatky nově vztahují i na počítače připojené k Internetu. Především pro podnikatele a právnické osoby by to byla poměrně závažná rána.

Kdo je poplatník?

Než se dostaneme k jádru tématu, pojďme si říci, jak je v zákoně definován plátce poplatků. Je jím fyzická nebo právnická osoba, která vlastní přijímač nebo ho alespoň jeden měsíc užívá. Pokud není zaregistrována v evidenci poplatníků, následně je povinnost platit České televizi (ČT) a Českému rozhlasu (ČRo) přiřazena osobě, která je odběratelem elektřiny. Jestliže na výzvu provozovatelů neprokáže čestným prohlášením opak, je po uplynutí 30 dnů zavedena do evidence jako poplatník a případně vzniklý dluh bude provozovateli právně vymáhán.

Od poplatků jsou osvobozeny osaměle žijící osoby s úplnou nebo praktickou slepotou a hluchotou, provozovatelé vysílání, držitelé licence opravňující k vysílání, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, cizinci a školy. Dále jednotlivci, jejichž čistý příjem za uplynulé kalendářní období je nižší než 1,4násobek životního minima.

Připomeňme ještě rozdílný přístup k fyzickým a právnickým osobám: zatímco například ve společné domácnosti platí vlastník či držitel rozhlasový a televizní poplatek bez ohledu na faktický počet přijímačů, podnikatelé a firmy musí ze zákona odvést poplatek z každého zařízení (včetně třeba autorádia).

Co je „rozhlasový a televizní přijímač“?

Nyní přichází čas pro odpověď na otázku: co je předmětem poplatků? S tradiční představou stolního rádia či televize už si pomalu nevystačíme a tvůrci zákonů to dobře vědí. Pojďme po jejich stopách.

Zákon č. 252/1994 Sb. určoval předmět poplatků takto: „Rozhlasový (televizní) poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k příjmu a následné reprodukci vysílání,“ přičemž poplatkům nepodléhala telekomunikační zařízení určená výhradně k jinému účelu, než k příjmu vysílání ČRo a ČT. Telekomunikační zařízení byla definována jako „zařízení pro vysílání, přenos a příjem informací jakéhokoliv druhu po vedení, rádiovými, optickými a jinými prostředky využívajícími elektromagnetických vln.“ (150/1992 Sb.)

Zákon č. 135/1997 Sb. o tři roky staršího předchůdce zcela proměnil a dal mu dnešní podobu, která zní:

Rozhlasový (televizní) poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu.

Omezení v podobě telekomunikačních zařízeních neurčených primárně k příjmu vysílání rozhlasu a televize zůstala v platnosti až do příchodu současného zákona č. 348/2005 [PDF, 781 kB]. Výjimku nyní mají pouze zařízení vyrobena výhradně k technické kontrole vysílání, a také přijímače, jež jsou součástí muzejních sbírek.

Pohledem do archivu Parlamentu ČR zjistíme zajímavou skutečnost  – v roce 2003 byl předložen a o rok později přijat zákon, který osvobození od poplatků přisuzoval mimo jiné také „zařízením technicky způsobilým k reprodukci rozhlasového a televizního vysílání výlučně z veřejně přístupného informačního systému (Internet)“. Podle sněmovního tisku byl zákon Senátem vrácen a Sněmovna ho už v tomto znění nepřijala.

Plaťte za počítač, PDA, mobil…

Současná definice v zákoně, která přijímač hodnotí jako zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci vysílání bez ohledu na způsob příjmu, vnucuje otázku, zda je takovým zařízením počítač připojený k Internetu, mobilní telefon a další přístroje, které by teoreticky dovedly k vašim uším donést vysílání ČRo nebo ČT.

Pokud by odpověď byla kladná, podnikatelé a firmy by přišel nový zákon velmi draho. Zatímco domácnost a fyzické osoby platí pouze za jeden přijímač, firma by za každý vlastněný počítač musela odvádět koncesionářský poplatek, o automobilech s rádiovým příslušenstvím ani nemluvě. Paradoxní je, že zákon by se mohl obrátit i proti samotnému státu: od poplatků nejsou osvobozeny státní úřady, samospráva, Policie ČR, Armáda ČR, BIS ani Vězeňská služba ČR.

Podle prvních reakcí ze strany Českého rozhlasu ani podmiňovací způsob není na místě. V publicistickém pořadu Radiofórum 4. října odpověděli Zdeněk Vodsloň, vedoucí odboru rozhlasových poplatků, a Alexandr Pícha, ředitel Radiožurnálu, na otázku „Musí firma za každý počítač se zvukovou kartou a připojením k Internetu platit?“ kladně. Druhý den byla informace potvrzena na webovém diskusním fóru bez jakýchkoli pochybností.

Až když se v dalších dnech začala média o koncesionářské poplatky za počítač zajímat, ČRo už tak radikální nebyl – podle svého tiskového mluvčího Ladislava Pavlíka si nechává vypracovat právní posudek, zda je počítač právoplatným rádiovým přijímačem. Studie by měla být hotová během týdne. Mluvčí ČT Martin Krafl nám řekl, že poplatek ČT vyžaduje za PC s TV kartou, nikoliv za poskytnutí streamového přenosu. Je to tím, že ČT nedává na webu k dispozici na rozdíl od ČRo kompletní vysílání. Například o záběry ze sportovních utkání je uživatel ochuzen.

Nedomyšlený zákon

Zákon č. 348/2005 [PDF, 781 kB] a jeho výklad, pokoušející se přisoudit počítačům roli rozhlasového a televizního přijímače, je značně nedomyšlený. Jakoby se pouštěl do závodu s informačními technologiemi – ví, že je předem prohraný, proto se prohnaně staví s náskokem doprostřed tratě. Počítač ale (zatím) v běžných domácnostech zdaleka neslouží jako rádio a televize, tudíž zcela nesmyslně míří na podnikatele, firmy i „vlastní“ státní instituce.

A to už nemluvím o průkaznosti – není přece počítač připojený k Internetu jako „počítač připojený k Internetu“. Co způsob připojení (pomalý modem), software (nevlastním multimediální přehrávač), příslušenství (nevlastním reproduktory). Co se mnou zákon provede, až budu poslouchat online ČRo v zahraničí?

Shrnuto podtrženo, zákon je, jak je o něm ve veřejnoprávních médiích uvažováno, nešťastný.

„Český rozhlas zpracovává analýzu pojmu ‚rozhlasové vysílání‘ vzhledem k Internetu a odpověď bude zveřejněna na www.rozhlasove­poplatky.cz v často kladených otázkách,“ slíbil nám Zdeněk Vodsloň, vedoucí odboru pro rozhlasové poplatky.

Nezbývá než doufat, že ona právní analýza dopadne tak, jak dopadnout má. Ostatně, jak už bylo řečeno, nakonec by na tom měl mít zájem i sám stát se svými institucemi.