Čeká nás v EU roamingová almužna a pozitivní cenová diskriminace?

Jednání o tzv. Propojeném kontinentu uvízlo vloni v Radě EU na mrtvém bodě. Nynější lotyšské předsednictví se jej snaží oživit novými radikálními návrhy.

Přesně před dvěma měsíci, počátkem prosince loňského roku, jsem zde na Lupě popisoval průběh projednávání nového unijního telekomunikačního balíčku (známého též jako „Propojený kontinent“). Nebyly to ale příliš optimistické zprávy, tedy alespoň pro uživatele telekomunikační služeb: původně dosti ambiciózní návrh, který ještě stihl úspěšně projít evropským parlamentem (v jeho předchozím složení), na půdě Rady EU naopak dosti tvrdě narazil. Vlastně z něj zbyly jen dvě (byť dosti významné) oblasti, a to roaming a síťová neutralita. A obě vlastně uvízly na mrtvém bodě.

Dnes si popíšeme, co se od té doby změnilo. V prvním přiblížení lze podstatu změn shrnout takto:

  • u mobilního roamingu přišlo nové lotyšské předsednictví s návrhem na obrácení principu: dosud byl záměr snížit ceny služeb v roamingu na úroveň domácích služeb – s pojistkou proti „nadužívání“ (nad určitý limit/FUP by služby byly dražší). Nově se navrhuje, aby služby v roamingu zůstaly nadále dražší, ale každý zákazník by dostal určitý minimální objem služeb (jakýsi „základní roamingový příděl“), za které by v roamingu platil stejné ceny jako doma.
  • u síťové neutrality chce nové předsednictví pokračovat v prosazování návrhu, se kterým přišlo ještě předchozí italské předsednictví: zcela eliminuje konkrétní definice a cíle, a ponechává jen určité principy, které by měly být dodržovány. Předmětem diskuse se nově stává otázka „pozitivní cenové diskriminace“ (fakticky: zero rating) a možnost toho, aby provideři blokovali určitý obsah z vlastní vůle, v rámci samoregulačních mechanismů.

O co jde v rámci roamingu?

Původní návrhy, obsažené v Propojeném kontinentu, chtěly řešit roaming tak, že ho fakticky zruší. Tedy ve smyslu eliminace roamingových příplatků, resp. rozdílů v ceně: využívání služeb v roamingu mělo stát stejně jako využívání stejných služeb doma, v domovské zemi příslušného zákazníka, resp. uživatele.

Tento záměr se pochopitelně nemohl líbit operátorům, kteří na  roamingu vydělávají díky značně vysokým maržím – které by se zde vlastně úplně eliminovaly. Navíc museli dostat strach z toho, že by jim mohli rázem začít konkurovat operátoři z dalších zemí, jejichž služby (a SIM karty) by si zákazníci kupovali právě kvůli tomu, aby je mohli využívat v jiné zemi (ze svého pohledu „doma“), v rámci roamingu, ale za podmínek a „domácích“ cen příslušného zahraničního operátora.

Právě kvůli tomuto nebezpečí se pak začaly složitě hledat různé pojistky, charakteru „zastropování“ či „nastavení maxima“. Fakticky by se jednalo u určitou FUP, nutící uživatele, aby princip „v roamingu jako doma“ (anglicky: RLAH, Roam like at home) nevyužívali „přespříliš“. Jenže nalezení takového pojistky se nepodařilo.

Nepodařilo se i kvůli nejasnostem kolem toho, jaké by vše mělo dopady na trhu a ekonomiku operátorů. To by vyžadovalo určitou analýzu – a tak vznikl další spor ohledně toho, kdy a jak takovou analýzu dělat. Zda nejprve zavést změny a pak analyzovat jejich dopady, nebo nejprve analyzovat a pak teprve něco měnit. Tak ostatně vyznělo u vyjádření českého účastníka příslušných jednání na půdě Rady EU, které jsem popisoval v minulém článku.

Svým způsobem se tak jednání ohledně roamingu, ještě pod vedením italského předsednictví, dostala do slepé uličky. Nové lotyšské předsednictví ale hned na počátku roku přišlo s poměrně radikálním návrhem, od kterého si slibuje vyvést jednání ze slepé uličky. První verze tohoto návrhu se objevuje v pracovním dokumentu nového předsednictví ze 7.1.2015, a zástupci jednotlivých členských zemí o něm poprvé jednali na pracovním jednání Rady 23. ledna. Následně byl návrh upřesněn v novém dokumentu ze 27. ledna, který mají projednávat pracovní skupiny počátkem února.

Obrácení principu

Podstatou nového návrhu lotyšského předsednictví je jakési obrácení principu: původní návrh chtěl celkově srovnat ceny  služeb v roamingu s těmi čerpanými doma, a tím dát uživatelům možnost chovat se (čerpat služby) během pobytu v zahraničí stejně jako doma. S předpokladem, že půjde o běžné a spíše krátkodobé pobyty v zahraničí, ve smyslu dovolených, pracovních cest apod.  Proto se hledala ona pojistka (ve formě FUP) proti tomu, aby se vše nedalo používat trvale a dlouhodobě.

Když se ale nepodařilo onu pojistku najít (resp. dohodnout se na její podobě), navrhlo nové předsednictví jiný princip: srovnání cen by se týkalo jen jakéhosi „základního přídělu“ služeb, které by se v roamingu mohly využít za stejnou cenu jako doma – zatímco vše nad tento základní příděl by již bylo zpoplatněno jako (dražší) roamingová služba.

Jednalo se přitom jen o rámcový návrh, který ve své první podobě (v dokumentu ze 7.1.2015) neobsahoval ještě žádnou představu ohledně toho, jak velký by měl být onen „základní příděl“. A ohledně ceny služeb nad tento příděl uváděl dvě možné varianty jejich zpoplatnění:

  • varianta A: k ceně služeb „doma“ by si operátoři mohli připočítávat jen takové přirážky, které jsou opodstatněné pro krytí zvýšených nákladů, které mají s poskytováním svých služeb v roamingu.
  • varianta B: operátoři by si mohli připočítávat nejvýše tolik, kolik sami zaplatí svým roamingovým partnerům. Neboli: max. výši přirážky by tvořily regulované velkoobchodní ceny roamingových služeb.

Druhá verze návrhu, v dokumentu ze 27. ledna, již hovoří o tom, že preferována je varianta B. Jde tedy zřejmě o výsledek neformálního jednání Rady 23. ledna, které se přiklonilo k této variantě.

Varianta B by v praxi znamenala, že příchozí hovory v roamingu by měly být zadarmo, zatímco odchozí hovory by mohly být dražší nejvýše o 5 eurocentů za minutu (dnes cca 1,39 Kč), SMSky o 2 eurocenty (cca 0,56 Kč), a 1MB dat také o max. 5 eurocentů.

Druhá verze návrhu přitom obsahuje i určité „vodítko“ ohledně toho, jaký by mohl být onen „základní roamingový příděl“ (basic roaming allowance). Byť se zdůrazněním, že jde jen o „první nástřel“ do diskuse. Konkrétní hodnoty jsou ale dosti výmluvné a samy asi nejlépe vypovídají o tom, co fakticky zbylo z původních představ o zrušení roamingu, resp. o jeho srovnání s cenami „doma“, v rámci sloganu „Roam like at home“ (zkratkou RLAH):

  • příděl by se týkal nejméně 7 dnů v roce (ne nutně souvislých)
  • každý den by uživatel mohl čerpat – za stejnou cenu jako doma – nejméně 5 minut odchozích hovorů, 5 SMS zpráv a 5 MB mobilních dat
  • příchozí hovory by v rámci přídělu byly zdarma (ovšem také s nějakou pojistkou proti „nadužívání“)

K tomu si jen dodejme, že nový návrh lotyšského předsednictví je optimisticky označován jako „Roam like at home plus“, zkratkou RLAH+. Není tam náhodou chyba ve znaménku? A nemělo by se onomu „základnímu roamingovému přídělu“, vzhledem ke zmiňované představě o jeho velikosti, říkat spíše „roamingová almužna“?

Celkově je vhodné dodat, že pokud popisovaný návrh projde, jeho účinnost je navrhována od 30.6.2016, a měl by „vydržet“ nejméně do 30.6.2018 – do kdy by Komise měla analyzovat situaci na trhu roamingových služeb a navrhnout případné změny.  

Fakticky by se tak jednalo o zavedení jakéhosi přechodného období, v rámci kterého by ceny služeb v roamingu měly dále klesnout (dle popisované varianty B), ale stále by se nedostaly na úroveň domácích cen. Navíc s tím, že takovéto přechodné období se může všelijak protáhnout, v závislosti na výsledcích analýz, prováděných Komisí.

Řečeno ještě stručněji, a to z pohledu operátorů: nebezpečí úplné eliminace roamingu se daří odvrátit. Byť za cenu dalších ztrát a ústupků.

Jak se vyvíjí jednání o síťové neutralita?

Již v minulém článku zde na Lupě (počátkem prosince) jsem popisoval vývoj, který „nabrala“ otázka síťové neutrality ještě za předchozího italského předsednictví: i zde došlo k poměrně zásadnímu obratu, kdy místo původní specifikace cílů, kterých by mělo být dosaženo, se přešlo pouze ke stanovení určitých principů, podle kterých by se internetoví provideři měli chovat. Podle toho se také tento nový přístup označuje jako „principles-based approach“.

Nové lotyšské předsednictví se k tomuto přístupu hlásí a hodlá v něm pokračovat, nejnověji podrobnou diskusí nad jednotlivými principy. Těch v mezidobí poněkud ubylo: zatímco v původním italském návrhu (přesněji: v jeho dodatku) byla obsažena možnost aplikovat řízení provozu v šesti  různých situacích, nově již jsou jen čtyři.

Vypadl například princip umožňující blokovat spamy (přesněji: nevyžádané formy komunikace), formulovaný obecně – v tom smyslu, že by operátor mohl blokovat, aniž by se musel ptát uživatele na jeho souhlas. Nově se vše přesunulo do roviny činností, prováděných až na explicitní žádost uživatele: provider by měl vyhovět explicitním požadavkům svých uživatelů, týkajících se například (ale ne pouze) blokování nevyžádané komunikace či aplikace různých „rodičovských zámků“ (parental control). To mi přijde rozumné.

Dále vypadl princip, který se týkal hlasových služeb (a rozuměl jsem mu tak, že zajištění hlasových služeb má mít přednost před ostatními).

Co je  přístup k Internetu?

Kromě toho v novém návrhu lotyšského předsednictví přeci jen přibyla určitá definice, a to „služby přístupu k Internetu“ (Internet access service). Schválně si ji srovnejme s naší domácí definicí, obsaženou v pravidlech řízení datového provozu od ČTÚ:

[návrh EU] Službou přístupu k internetu se rozumí veřejně dostupná služba elektronických komunikací, která poskytuje přístup k internetu, a tím i konektivitu mezi prakticky všemi koncovými body internetu, bez ohledu na použitou technologii sítě a použité koncové zařízení
[definice ČTÚ] Službou přístupu k síti internet se rozumí veřejně dostupná služba elektronických komunikací, která umožňuje využívání obsahu, aplikací a služeb sítě internet, a tím propojení prakticky všech koncových bodů připojených k síti internet (a to protokolem IPv4 a IPv6), bez ohledu na použitou technologii sítě.

Rozdíl je v tom, že naše definice hovoří (kromě propojení, resp. konektivity) také o možnosti využívání obsahu, aplikací a služeb, což nově navrhovaná unijní definice nedělá. Navíc naše definice explicitně zmiňuje IPv4 a IPv6 – ale obě dvě definice požadují obecnou nezávislost na zvoleném technickém řešení (technologii sítě).

Unijní definice navíc zmiňuje i nezávislost na použitém koncovém zařízení, což naše definice nedělá. To nejspíše souvisí s tím, že unijní definice hovoří jen o samotné konektivitě, kterou lze poskytnout jakémukoli koncovému zařízení – zatímco s možnosti využití veškerého obsahu, aplikací a služeb na všech koncových zařízeních už to tak jisté a jasné není.

Co zero rating?

V rámci svého nového návrhu pak lotyšské předsednictví otevírá dva nové (a i dle mého názoru velmi důležité) problémy.

První se týká toho, čemu se běžně říká zero rating (ve smyslu: nezapočítávání), ale co návrh pojmenovává jako „pozitivní cenovou diskriminaci“. Fakticky jde o to, že určitý druh datového provozu je vyjmut z FUP a není počítán do objemových limitů v rámci datových tarifů. Příkladem mohou být datové tarify, které do FUP nezapočítávají například přístupu na Facebook, nebo jiné konkrétní servery, služby atd.

Je ale takováto praktika správná, či alespoň přípustná a tolerovatelná? Třeba v Nizozemí, kde na síťovou neutralitu hodně dbají, je zero rating zakázaný. Nedávno za něj udělil vysoké pokuty národní regulátor i ve Slovinsku – ale ostatní členské země EU v tomto ohledu nejsou ještě „zcela rozhodnuté“. Výjimkou je přidružené Norsko, které se k zero ratingu staví také jednoznačně negativně. Naopak v ČR je zero rating celkem běžně používaný (a stal se i důvodem určitých kontroverzí, kritizovaných i zde na Lupě).

Když nové lotyšské předsednictví „nadhodilo“ možnost zákazu zero ratingu (resp. pozitivní diskriminace), dočkalo se souhlasu od některých členských zemí, ale nesouhlasu od jiných. A ve svém dokumentu z 20.1.2015 konstatovalo, že podle jeho názoru není reálné dosáhnout souhlasu se zákazem. Proto předsednictví navrhuje takový kompromis, který by umožnil jednotlivých členským zemím, aby si to rozhodly samy, na své národní úrovni – bohužel s tím negativním dopadem, že výsledek nebude jednotný a v různých zemích to dopadne různě. Což opět jde proti původnímu principu jednotného telekomunikačního trhu, se stejnými podmínkami.

Co blokování z vlastní vůle?

Druhý problém se týká toho, zda providerům má být umožněno blokovat či jinak omezovat určitý druh obsahu z vlastní vůle. Přesněji: na základě samoregulačních mechanismů, které sledují „uznávaný veřejný zájem“.

Osobně si pod tím představuji třeba to, co naši mobilní operátoři dělají někdy od poloviny roku 2008 (viz tehdejší kauza blokování, široce diskutovaná i zde na Lupě): dodnes vlastně nevíme, co přesně blokují. Zda jen dětskou pornografii (a podle čeho ji hodnotí), nebo i další obsah, který hodnotí jako nelegální.

Content

I nynější lotyšské předsednictví, v rámci nadnesení tohoto problému, konstatuje, že má významné právní aspekty. A vlastně i zde konstatuje, že to na nějaký konsensus/dohodu moc nevidí.

To když v závěru svého návrhu nové předsednictví konstatuje, že pokud by se tyto právní aspekty podařilo vyřešit, a členské země by podpořily zavedení samoregulačních mechanismů, pak by zvážilo zařazení příslušných textů do celého nového balíčku.

43 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 2. 2015 21:21
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení Google Analytics

  •  
    Jak vyhodnocovat úspěšnost reklamních kampaní.
  • Jak ovládat Google Analytics a najít co potřebuji.
  • Jak měřit hodnotu objednávek z webu.

Detailní informace o školení Google Analytics »