Evropská unie klade opravdu velký důraz na broadband, byť sama přesně neříká, co tím vlastně má na mysli (jaká je definice broadbandu, a zda tento pojem vůbec koresponduje s tím, co si EU představuje). Potřebu rozvíjet broadband a postarat se o jeho všeobecnou dostupnost silně akcentuje koncepce eEurope2005, o které by se dalo říci, že je na broadbandu doslova „postavena“. Ovšem eEurope2005 je spíše vize, vytyčující určité cíle. Cesta k jejich dosažení je ponechána na členských zemích, a právě v oblasti broadbandu se od členských zemí očekává, že „svou cestu k broadbandu“ rozpracují ve formě vlastní koncepce, „národní broadbandové strategie“.
Konkrétním termínem, do kterého měla původní patnáctka členských zemí předložit své národní strategie, byl konec loňského roku. Následovat mělo jejich vyhodnocení, srovnávání atd., a samozřejmě také naplňování. Nakonec vše dopadlo poněkud jinak, a teprve 11. května letošního roku mohla EU oficiálně oznámit, že už má tyto strategie od všech (bývalých) členských zemí. Do konce června pak chystá vydat jejich přehled a srovnání.
A co ČR?
Pro nás je jistě zajímavé, že od desítky nových členských zemí se tyto strategie očekávají do konce letošního kalendářního roku (viz např. zde). Stále je tedy čas, byť už přešel termín, který si ČR sama dala do své Státní informační a komunikační politiky:
nejpozději ke vstupu ČR do EU: připravit „Státní strategii pro vysokorychlostní přístup (broadband)“.
K přípravě české národní broadbandové strategie (pardon, správně: Státní strategie pro vysokorychlostní přístup) se počátkem minulého týdne vyjádřil i ministr informatiky Vladimír Mlynář, na konferenci IBLive 2004. Dokument samozřejmě připravuje jeho resort, a očekává, že koncem letních prázdnin by mohla být k dispozici verze pro veřejnou diskusi. Možná tedy bude příprava této strategie probíhat obdobně jako příprava Státní informační a komunikační politiky, kdy nejprve proběhla veřejná diskuse, teprve pak formální připomínkové řízení (a následně šel materiál do vlády).
Ohledně obsahu připravované strategie naznačil ministr Mlynář jeden konkrétní bod, možná i klíčový: měl by být vytvořen fond (na podporu rozvoje broadbandu), do kterého by stát mohl vložit až jedno procento z výnosů privatizace Českého Telecomu. Pokud by ta vynesla alespoň 50 miliard, což je dnes běžně uváděno spíše jako spodní odhad, jedno procento by odpovídalo 500 milionům. Je to hodně, málo nebo „tak akorát“?
Ministr Mlynář to na konferenci IBLive prezentoval tak, že celý sektor telekomunikací a IT již odvedl státu nemalé sumy (mj. i skrze zvýšené DPH), takže je nejvyšší čas, aby stát zase do oboru něco vrátil a současně s tím skrze informační a komunikační technologie investoval do rozvoje celé společnosti. Je ale nutné podotknout, že zatím zřejmě jde jen o návrh, resp. záměr ministra Mlynáře, a že rozhodující bude to, zda se mu podaří jej prosadit ve vládě. O výnosy z privatizace Českého Telecomu se jistě strhne pořádný boj…
Navrhněte, co by v naší strategii mělo být
Vzhledem k tomu, že návrh české národní strategie zřejmě stále ještě vzniká, dovolím si vyzvat čtenáře k malému experimentu: zkuste navrhnout (v reakci na článek), co a jak by podle vás mělo v naší národní strategii být. Nemám teď na mysli obecné deklarace toho, jak moc je broadband perspektivní, potřebný, klíčový atd., a jak se k němu hlásíme, či o mapování současného stavu v ČR (to snad bude ve strategii tak jako tak). Jde mi spíše o konkrétní věci, typu:
- Pokud se stát rozhodne nějak aktivně přispívat na rozvoj broadbandu a dá na to i nějaké peníze (viz záměr s fondem), kam by jeho pomoc měla směřovat? Měl by nějak přispívat (komerčním) operátorům? Nebo by měl podporovat projekty na budování nové infrastruktury ve vlastnictví obcí a měst? Nebo by měl více pomoci uživatelům, například formou odpočtu DPH či daňových úlev? Jaká přímá aktivita státu by byla nejefektivnější?
- EU klade velký důraz na vyrovnání dostupnosti broadbandu v místech s rozdílnou hustotou obyvatel tak, aby byl dobře dostupný i v „mimoměstských oblastech“. To samozřejmě souvisí i s předchozí otázkou: jak by měl stát řešit (přispívat k řešení) tohoto problému?
- Čím by stát mohl pomoci „nastartovat broadband“? Co by měl dělat jako velký uživatel? V čem a jak by měl jít příkladem? Čeho by se naopak měl vyvarovat?
- …
Těm, kteří do diskuse přispějí, vůbec nic neslibuji. Na druhou stranu, konstruktivní a smysluplná diskuse odborné veřejnosti může přinést zajímavé podněty, kterých si třeba všimnou i autoři koncepce a budou se něčím inspirovat ještě ve fázi, kdy se koncepce teprve rodí.
Co a jak EU hodnotí?
Pro inspiraci si dovolím uvést několik základních postřehů z předběžné verze materiálu EU, který srovnává národní strategie původních členských zemí. Podnětné může být už i to, jak je celý materiál strukturován, neboli podle jakých kritérií jsou národní koncepce srovnávány.
U každé země je nejprve uveden obrázek ukazující vývoj broadbandových přípojek za rok 2003 a počátek roku 2004. U většiny zemí je patrná vyšší (až výrazně vyšší) dynamika rozvoje DSL přípojek oproti kabelovým přípojkám (tj. DSL roste rychleji než kabel). Ne všude ale již stačilo DSL přerůst počet kabelových přípojek, jako např. v Rakousku a Portugalsku, kde kabel stále vede. To je ostatně i situace ČR, kde (A)DSL sice roste rychleji než kabel, ale počet kabelových přípojek (cca 40.000) je stále vyšší než počet ADSL přípojek (cca 23.000). Ještě v loňském roce vedl kabel např. i v Nizozemí a ve velké Británii, ale zde již jej DSL předstihlo.
Vlastní srovnání pak je členěno do následujících bodů:
- Pokrytí oblastí s horší dostupností: zde se srovnání zajímá o to, jak je řešen problém s oblastmi s horší dostupností broadbandu. Některé země (např. Belgie, Dánsko, Německo ) tento problém nepociťují, považují broadband za (rozumně) dostupný všude a neplánují v tomto ohledu žádné specifické kroky. Jiné země to naopak pociťují jako problém a hodlají zapojit veřejné finance do jeho řešení. Například Řecko chce investovat do této oblasti na 200 milionů EUR (ze tří čtvrtin pocházejících ze strukturálních fondů) a přispět hlavně na budování metropolitních optických sítí v městech. Řecko je přitom v současné době jedinou (původní) členskou zemí EU, která má ještě nižší penetraci broadbandu v domácnostech než ČR (0,3 procenta vs. cca 1,5 procent v ČR). Španělsko zase hodlá řešit problém s horší dostupností broadbandu v některých regionech tím, že stát půjčí operátorům (formou dlouhodobých vratných úvěrů) na budování potřebné infrastruktury. Má na to připraveno až 110 milionů EUR. Francie zřizuje fond na rozvoj broadbandu a chce z něj přispívat na konkrétní projekty municipalit. V Irsku buduje novou optickou infrastrukturu stát ve spolupráci s městy a obcemi a zřejmě ji bude i sám provozovat (prostřednictvím specializované státní instituce). V Itálii stát přispívá na infrastrukturní projekty a vedle toho přispívá i koncovým uživatelům na pořízení broadbandových přípojek, počítačů PC, a dokonce i digitálních TV. V Nizozemí zase vsadili na agregaci (slučování) poptávky z domácností, od firem i veřejných institucí. To prý ukázalo, že i v mimoměstských oblastech je poptávka tak velká, že se operátorům vyplatí investovat a pokrýt ji. Portugalsko chce podpořit budování a rozvoj komunitních sítí a jejich sdílení s privátními operátory. Finsko prý s úspěchem využívá „model sdíleného přístupu“, kdy skupina uživatelů (např. obyvatelé jednoho domu) společně sdílí jednu dostatečně dimenzovanou přípojku. Ve Švédsku zase hodlají podporovat místní regiony a obce v budování vlastních regionálních a přístupových sítí.
- Podpora využívání broadbandu ve veřejném sektoru: v této oblasti členské země navrhují řadu opatření, která mají zvýšit „konzumaci“ broadbandu veřejnými institucemi, od rozvoje e-governmentu přes e-learning až třeba po telemedicínu.
- Připojování veřejných institucí, škol, nemocnic, knihoven atd.: součástí národních strategií jsou konkrétní cíle v této oblasti. Například UK chce do roku 2006 připojit všechny základní školy rychlostí 2 Mbit/s a všechny střední školy rychlostí 8 Mbit/s. Některé země (např. Finsko, Švédsko) dokonce již hlásí „hotovo“: všechny naše veřejné instituce již jsou na broadbandu. Přitom ale neříkají, co přesně pro ně broadband znamená.
- Připojování SME: většina zemí konstatuje, že využití broadbandu u malých a středních firem pokulhává, a tak hledají konkrétní řešení, jak jej zvýšit. Většinou mají charakter osvěty a „showcase“ (názorného předvádění výhod), informačních kampaní, poradenství atd. Někde (např. v Řecku) mohou dokonce SME získat dotace na pořízení broadbandu.
- „Různé“: zde se nejčastěji objevují osvětové akce, ale třeba také studie práv uživatelů ve světě broadbandu, studie „vhodného chování“ (broadbandové netikety), dále akce charakteru vzdělávání a zvyšování informační gramotnosti, projekty z oblasti tzv. e-inkluze atd. Poměrně časté jsou i projekty na monitorování stavu dostupnosti broadbandu v příslušné zemi či zřizování expertních skupin, které se zamýšlejí nad tím, jak broadbandu pomoci a jak jej rozvíjet.
Co z toho, či co jiného, by se podle vás mělo objevit v české broadbandové strategii?
