Co je to ten web?

Ilustrace: Nenad Vitas

Žilo, bylo vysokoškolské pracoviště. Po stránce technické a hlavně pokud jde o metody komunikace se studenty se pyšnilo jako velice progresivní. Ne že by technologie byly přímo jádrem jeho výuky (nejsme na ČVUT), ale o to důležitější zde byly komunikace a jejich nové metody. Počítačová a do jisté míry i mediální gramotnost se zde považovala za základní kámen existence studenta, novinky se sdělovaly prostřednictvím blogu a dokonce i termíny přednášek a zkoušek visely na internetu a nikoli jen na smrduté nástěnce v temném koutě čtvrtého suterénu, jako je tomu leckde jinde. Prostě moderní místo – o jakém si řada studentů v České republice může i přes zuřící jednadvacáté století prozatím ještě nechat snít.

Jednoho dne ve zkouškovém období (to je ta část akademického roku, kdy se role studentů a učitelů obrátí, přičemž nyní ti druzí poslouchají a ti prve jmenovaní se snaží formulovat myšlenku) se stala nemilá věc. Dva z pedagogů, toho času v zahraničí, byli přepadeni, okradeni a zůstali na pospas divým Jihoevropanům. Nepříjemná to záležitost, přesto její obětí by byli pouze oni dva učitelé nebýt drobné maličkosti. Komplikace při návratu a fakt, že zůstali pryč o dva dny déle, než se plánovalo, způsobily, že tito dva učitelé prošvihli zkouškový termín. Tedy ten čas, kdy měli poslouchat nervózní pokašlávání svých svěřenců nad kávou a nad úvahou, jak ho ohodnotit. Bylo to velice mrzuté. Velice proto, že na dotyčný termín bylo přihlášeno hodně studentů.

Naštěstí pro tyto případy mají podobná pracoviště sekretariáty. Jakmile se podařilo okradeným dovolat se domů a do práce, sekretářka nelenila a dala se do akce. Informace o odpadnuvší zkoušce visela během několika minut nejen na zmíněné smrduté nástěnce, ale i na webu (tučným červeným písmem s efektem marquee – dnes již zapomenutým reliktem počátků aktivního webu). I přes tato opatření v den plánované zkoušky před vchodem katedry stepovala skupinka studentů. Když tito po přečtení nástěnky zjistili, že zkouška se nekoná, projevovali hlasitou nespokojenost. Nebylo divu, někteří přijížděli z  dálky.

Hlouček brblal a brblal, tu a tam se z něj ozývaly nenávistné skřeky. Ne na účet přepadených a v zahraničí dočasně uvězněných pedagogů. Nenávist padala na hlavu sekretariátu. Nakonec byla vyslána emisarka – studentka proslulá svou vyřídilkou, aby dala nebohé sekretářce „co proto“. Rozhovor vypadal asi následovně:

„Proč jste nás o tom neinformovali? Já jsem přijela až od Znojma!“

„Dozvěděla jsem se to v pondělí (zkouška byla ve středu). V pondělí odpoledne jsem to vyvěsila.“

„A k čemu je mi to vyvěšené tady, když jsem přijela až od Znojma?!“

„Bylo to na nástěnce a na webu – podívejte se,“ (sekretářka otevřela titulní stránku serveru katedry.)

„Cože?“

„Podívejte, od pondělí, od 15:20 je to na webu.“

„A jak to mám sakra vědět? To tam to mám jako hledat?“

„Všechny důležité informace jsou na webu. Tam se musíte dívat.“

„Cože? Na Facebooku nic nebylo!“

„My na Facebook informace nedáváme.“

„Ale vždyť tam jste!“

„Víte dobře, že naše katedra nemá oficiální stránku. Tu, která je, spravují studenti a ti ji neaktualizovali, protože se nepodívali na web.“

„A jak to mám hergot vědět! Dneska je všechno na Facebooku! Na web se už dneska nikdo nekouká. Sakra co je to ten web?!“

       

„Budu učitele o vašem chování informovat. Na shledanou.“

Pokud ani vy už nevíte, co je to web, zamyslete se. Možná kvůli tomu někdy budete muset přijet až od Znojma. Lidové sdílení informací a crowdsourcing jsou pěkné věci, ale mají své limity. Tím největším je, když se nepodíváte na oficiální web.