Co si už nikdy neposlechnu

Ilustrace: Nenad Vitas

Minulý týden jsem byl v nepopulární, ale nutné pozici zákazníka reklamujícího nefunkční DVD disk (co bylo obsahem, je nepodstatné). Pánové, kteří ty disky vyrábějí, sídlí doslova v obložení informačních technologií a dat. Jejich práce aktuálně sestává mimo jiné z přesypávání informací z jedněch nosičů na jiné z důvodů archivace. Reklamace byla vyřizována, a protože to chvilku trvalo, dali jsme se do řeči. Mimo jiné o tom, jak díky laciným datovým médiím a rychlému Internetu dochází k vršení obsahu takzvaně „na později“.

Přišel jsem domů a už cestou přemýšlel o tom, kolik mám optických a pevných disků s muzikou a filmy, které byly (zcela v souladu se zákony a pro vlastní potřebu) staženy z Internetu proto, že na ně „jednou přijde čas“. A napadlo mne udělat malou inspekci.

Vyjádřeno ryze datovou kapacitou se pohybuji, pouze pokud jde o to, co jsem si ještě nikdy neposlechl a ani se na to nepodíval – rozuměj, co bylo zapsáno, ale nepřečteno – asi tak na jednom a půl terabajtu. Kdybychom tento datový objem měli vyjádřit čistou délkou přehrávání multimediálního obsahu, je to nepřetržitě několik let.

Disky jsou uloženy částečně v uzavíratelných látkových pouzdrech (kde bohužel nejsou všechny správně popsány), částečně jsou ve věžových stojanech v obalech typu jewel. Jak jistě víte, tento druh jejich ukládání vede k tendenci chytat prach a vytvářet nám alergikům příznivé prostředí. Ač v pokojové teplotě, pozvolna degradují. Jen jejich přesná katalogizace by vyžadovala mým hrubým odhadem několik dnů práce. A přehrání? Nemám na ně čas, takže ta hromada muziky a filmů zůstane uložena „napotom“. Ale kdy bude potom?

Než šla má máma do penze, kupovala si v trafice DVD s tím, že si je přehraje „pak“. Od doby, co je v penzi, má na zábavu méně času, než měla dříve. Jistý známý – jinak velice schopný člověk – dokázal vypálenými filmy (na rozdíl ode mne velmi precizně katalogizovanými) doslova vyplnit obývací místnost. Ovšem vzhledem k pracovní vytíženosti se dívá pouze na zprávy a na Formuli 1. Že by využil svou sbírku? Nemá kdy (podotýkám, že nic z ní nechce půjčovat).

Předchozí dva příklady byly jen malou, digitální a internetovou implementací toho, co vtipně glosoval Jan Svěrák ve filmu Vratné Lahve – knihovnu bude číst na sklonku života. Ovšem pak je pravděpodobné, že mu to zdravotní stav neumožní. Je sice snazší sledovat film nebo poslouchat hudbu než číst román, ale na co, když jen stopáž toho, co s argumentem „napotom“ vykřečkujeme, překračuje mnohonásobně naše možnosti?

Jsem smutný. Z toho, co všechno si neposlechnu, i když bych mohl. Přemýšlím o tom, že svou sbírku jedním a razantním krokem zlikviduji. Jediné, co mně možná přesvědčí k tomu, abych to nedělal, je riziko, že by pobláznění ochránci autorských práv mohli časem vynutit různé zákazy – byť by byly nevymahatelné. Přiznám se ale, že jsem z hor vypálených a zcela nevyužitých médií došel k závěru, že křečkování je na nic. A co myslíte vy?