ČR: Přístupnost konečně pod zákonem

Existují v zásadě tři důvody, proč je dobré a správné dodržovat přístupnost webových stránek. Je to etika, zisk a legislativa. Ačkoliv etika by mohla být jediným a dostačujícím efektem hovořícím pro přístupné weby, není to v dnešní společnosti zrovna „modní“ pojem. Proto bych se pod dojmem zkušeností spíše spolehnul na ty druhé dva.

Tím prvním důvodem je ZISK. Je to vlastně jediný argument, který platí pro ryze komerční subjekty. Tento efekt, který v zásadě spočívá v tom, že přístupný web může přinést více obchodních příležitostí, má však dvě slabiny. Za prvé, ne každý tomuto efektu pod dojmem mnoha mýtů a polopravd věří, a za druhé – ne všechny subjekty se snaží o zisk.

Druhým důvodem je LEGISLATIVA. Její výhodou je, že platí i pro subjekty, které působí ve veřejné sféře a efekt nových obchodních příležitosti pro ně není argumentem. Navíc, jak je tomu třeba ve Velké Británii, může platit i na určitou část komerční sféry. Bohužel, i legislativa má své mouchy. Většinou totiž zůstává ve své deklaratorní poloze, konkrétní míru přístupnosti nespecifikuje a zapomíná na sankce. Toho samozřejmě majitelé webů zneužívají a své weby mají stále nepřístupné.

Legislativa v České republice

Musím se přiznat, že po tom, zda a jak bude zakotvena přístupnost webových stránek v české legislativě, pátrám už dlouho. Z ministerstva informatiky, které má být hybatelem v této věci, chodily neustále protichůdné zprávy. Nejprve měla být přístupnost zakotvena v zákoně, pak to měla být vyhláška, posléze jen nějaké doporučení.

V nedávné době se však k mému příjemnému překvapení na webových stránkách ministerstva objevil návrh novely zákona č. 365/2000 Sb. o informačních systémech veřejné správy, který skutečně přístupnost webových stránek zmiňuje. Konkrétně pak takto:

Orgány veřejné správy jsou v rámci informačních systémů ve veřejné správě povinny (…) uveřejňovat informace způsobem umožňujícím dálkový přístup tak, aby se s nimi mohly seznámit i osoby se zdravotním postižením, především zrakově postižení, v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem."
(§5, odst.2, písm.j)

Návrh dále předpokládá i konkrétní sankci při nedodržení tohoto pravidla:

Orgánu veřejné správy, který (…) znemožní osobám se zdravotním postižením, zejména zrakově postiženým, přístup k důležitým informacím z veřejné správy tím, že v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem neuveřejňuje informace způsobem umožňujícím dálkový přístup tak, aby se s nimi mohly tyto osoby seznámit, (…) se uloží pokuta do výše 1 000 000 Kč."
(§7, odst.1, písm.g)

Musím se přiznat, že mne přítomnost povinnosti přístupného webu v zákoně velmi příjemně překvapila. Po rozporuplných tvrzeních z ministerstva informatiky jsem spíš čekal mírné „vyšumění“. Další velmi pozitivním faktorem je i uvedená sankce, která rozhodně není zcela zanedbatelná a která snad způsobí, že bude daná norma brána více vážně.

Zde si nemohu neodpustit uvedení jedné úsměvné možnosti, na kterou mě upozornila jedna pracovnice ministerstva financí. Dovedete si představit, jak ministerstvo financí dostává od ministerstva informatiky pokutu, kterou po něm bude vymáhat její podřízená složka, tedy finanční úřad? Bylo by to vskutku kuriózní.

Mušky ministerského návrhu

Nebylo by však moudré propadat nezřízenému optimismu. Zákon totiž má některé mušky a vzhledem k některým formulacím může nakonec zůstat naprosto neúčinný. Proč si to myslím?

Účinnost zákona je zcela závislá na znění prováděcího předpisu

Stanovit povinnost něco dodržovat je jedna věc a stanovit, co se vlastně má dodržovat, je věc druhá. Účinnost zákona je tak zcela závislá na tom, jak si úředníci ministerstva informatiky vlastně přístupnost představují. A právě ve fázi přípravy prováděcího předpisu může dojít k nenapravitelným škodám, které nakonec mohou způsobit, že povinnost přístupnosti naplněna nebude.

Bude-li totiž úroveň přístupnosti stanovena příliš tolerantně, může být uspokojena jedna skupina hendikepovaných uživatelů, avšak další skupina bude stále diskriminována. Ale problémem by byla i příliš přísná hranice. Bude-li přístupnost nadefinována nesmyslně přísně a nikdo nebude v rámci efektivního fungování schopen zásady dodržovat, povede to k tomu, že to nakonec nikdo dělat nebude.

Spoléhat se na rozdělení priorit např. u metodiky WCAG1.0 také rozhodně není správnou cestou, i když by to možná někdo mohl považovat za dobré řešení. Obecně by sice bylo možné považovat zásady s prioritou 1 a 2 za adekvátní, ale prohlédnete-li si konkrétně všechny body, sami naleznete některé, se kterými by mohl být problém.

Priority byly totiž vymyšleny především s ohledem na angličtinu, takže zvlášť u zásad týkajících se označování různých jazyků není prostředí anglicky psané webové stránky a česky psané webové stránky rovnocenné. Příkladem je třeba zásada, která patří do priority 1 a která přikazuje označovat všechny změny jazyka textu oproti jazyku dokumentu (pravidlo 4.1). Nedokáži si představit, že by někdo musel označovat všechna často používaná cizí slova, jako je software nebo design pomocí syntaxe. Počet takových slov je pak v češtině radikálně vyšší než v angličtině.

Důkazem mého tvrzení v tomto konkrétním případě pak může být i to, že česká metodika Blind Friendly Web, která definuje přístupnost pouze pro zrakově postižené, dává (dle mého názoru zcela po právu) tomuto pravidlu až prioritu 3.

Podobných bodů metodiky WCAG, u kterých by se nad prioritou dalo diskutovat, bychom našli určitě více. Proto také např. americký zákon Section 508, upravující přístupnost webů financovaných z veřejných zdrojů, sestavil svou metodiku (resp. vybral některé body z WCAG). O totéž se v tuto chvíli snaží konsorcium Euroaccessibi­lity, které vybírá vhodné zásady pro evropské prostředí.

Zákon nemá žádné přechodné období

Zmiňovaný americký zákon obsahoval několikaleté přechodné období, které umožnilo institucím, na něž doléhá, připravit své weby přístupným způsobem. V textu české normy jsem však žádné přechodné období nenašel. Toto období je podle mého názoru velmi užitečnou věcí, protože institucím poskytuje dostatek času na přechod ke kvalitně udělanému webu. Pakliže bude účinnost zákona příliš šibeniční, setkáme se buď s narychlo vyrobenými paskvily, nebo spíše se stále stejnými weby, jejichž provozovatelé si budou stěžovat, že neměli dost času na změnu. A sankce pochopitelně nepřijdou ihned.

Zákon nesmyslně zužuje zdravotně postižené jen na zrakově postižené

Všichni, kdo o přístupnosti přečetli více než jeden odstavec textu, vědí, že hendikepovaných uživatelů Internetu, tedy takových, kteří mohou mít z nevhodně vyrobenými stránkami problém, je celá řada a rozhodně to nejsou jen zrakově postižení. Do skupiny hendikepovaných uživatelů řadíme uživatele se sluchovými a pohybovými obtížemi, uživatele s poruchami učení a soustředění, ale také uživatele s alternativními zobrazovacími možnostmi. Více o těchto skupinách uživatelů naleznete v mém textu Hendikepovaní uživatelé Internetu.

Toto nevhodné zúžení mě neznepokojuje jen proto, že bych byl nějaký puntičkář a dogmatik, ale proto, že zásady přístupného webu vždy vycházejí z toho, jaké uživatele považuji za ty hendikepované a jakým uživatelům chtějí vyjít vstříc. Je jasné, že nevidomý uživatel může mít v některých ohledech trochu jiné potřeby než uživatel s poruchami soustředění. A zužovat to jen na jednu skupinu není třeba.

Jsem moc zvědavý, jak dopadne tento návrh zákona ve vládě a v parlamentu, a ještě více zvědavý jsem na onen prováděcí předpis, který má stanovit konkrétní pravidla přístupného webu. Jsem ale velmi rád, že ministerstvo informatiky bere přístupnost vážně a zakotvilo jí ve svém návrhu novely zákona.