Daniel Dočekal: nemám ve zvyku se ohlížet zpátky

Daniel Dočekal je enfant terrible českého Internetu. Jeho Svět namodro patřil k prvním webovým stránkám, které dávaly obsah. Publicista Miloš Čermák o něm v článku pro Lupu (viz Kdo je český Matt Drudge?) napsal, že je to „muž bezstarostně lehkého pera a nebezpečně rychlého úsudku.“ Někdo takový nemohl vydržet v korporaci s více než deseti tisíci zaměstnanci, kde se ocitl, když Svět namodro koupil Český Telecom, dlouho – onoho jeden a půl roku ostatně považuje za svůj životní výkon. V současnosti pracuje jako manažer odborné komunikace ve firmě AutoCont OnLine a ve volném čase udržuje a rozšiřuje blogovací systém Pooh.cz.

Daniel Dočekal narozen v roce 1967 vystudoval SPŠE a zbytečně kus ČVUT založil Svět namodro, stal se spoluvlastníkem M.I.A. v Českém Telecomu uvedl do života portál Quick.cz je autorem desítky knih a stovek článků z oblasti IT/ICT je beznadějný optimista propadající občas beznaději

K Internetu se dostal, jako řada dalších lidí, skrze BBSky. „Studoval jsem ČVUT, ale to s tím nijak nesouvisí. Byl to sice obor počítače, ale učili nás tam svářet a takové divné věci. Bylo to absolutně k ničemu, takže jsem to vydržel tři roky, a pak jsem zhnusen odešel, protože k počítačům jsem tam moc nepřičichl,“ říká Daniel Dočekal. Po té se na několika BBSkách dozvěděl o fenoménu jménem FidoNet. „Stal jsem se pointem nějakého německého nodu. No a pak se to nějak rozšířilo do České republiky. Já na co sáhnu, to chci rozšiřovat. Ale to už je tak dávno… A já nemám ve zvyku se ohlížet zpátky. Chci se raději dívat dopředu a řešit, co bude.“

FidoNet guru

Posléze fungoval jako koordinátor regionu. „Potom jsem vypadl na čtyři roky do Holandska a tím to všechno vyšumělo do ztracena. Dostal jsem tam nabídku na práci jako programátor a technik, tak jsem jí využil, protože bylo škoda nevypadnout ven. Když je člověk mladý, tak to jde snadno. Takže jsem tam zmizel na čtyři roky, a pak jsem se zase navrátil zpátky, čímž jsem vlastně překonal ty nejhorší léta po revoluci, která zde byla. Považuji to za velmi příjemnou a dobrou životní zkušenost a rád bych se tam možná i vrátil,“ vzpomíná Daniel Dočekal. Avšak ani v Holandsku ještě kontakt s Internetem nepřišel. Na vrcholu byl stále FidoNet a objevil se americký CompuServe.

V České republice pracoval ve firmě, která se jmenovala nejdříve CODA, pak Computer Data. Ta sem vozila komponenty z Tchajwanu, montovala zde počítače a měla velké plány (aby poté mohla slavně zkrachovat…). „Já jsem tam nějakou dobu dělal technického ředitele a poslední rok jsem nabízel zákazníkům i nějaké základní internetové služby. To byla ještě doba, kdy 64 kbit/s linka někam byla zázrak. A navíc stála několik desítek tisíc korun. Srovnávat s to s dneškem je docela zábavné. Lidé měli Pentium 60 či 90 a považovalo se to za vrchol techniky. Ještě existoval operační systém OS/2 a já jsem jej pro internetové věci používal,“ tvrdí Daniel Dočekal.

Internet za korunu

„Tehdy se ještě účtovalo za přenesené kilobyty, nejenom za minuty připojení. Své první internetové připojení jsem měl u firmy SpiNet. Měli poměrně rozumné ceny a hlavně to prodávali jako krabici, kterou si každý mohl koupit, nainstalovat a jet. To nebylo jako teď,“ popisuje Daniel Dočekal. „Tehdy přesvědčit Windows nebo OS/2 k internetovému připojení, to byla otázka editování nějakých šílených INI souborů a nahrávání nějakých záhadných TCP/IP zásobníků. A to se nebavíme o bůh ví jakém vzdáleném roce, ale době před osmi lety. Tehdy ještě telefon fungoval za paušál a 24hodinové připojení bylo za korunu, takže se dělalo docela dobře.“

Na českém Internetu tehdy existoval všehovšudy Bajt Ladislava Zajíčka, Mobil server, Neviditelný pes a několik akademických projektů. „Svět namodro přišel, když jsem měl připojení k Internetu. Je za ním taková moje mánie furt někde něco psát a pořád někomu něco sdělovat. Řekl bych, že to byl první weblog svého druhu vedle Neviditelného psa, který byl tenkrát ještě také weblog. Tehdy jsem to tvořil ještě ve FrontPage a byly to totálně statické stránky, které se updatovaly podle toho, co člověk zrovna napsal,“ poznamenává Daniel Dočekal. Není bez zajímavosti, že původně se měl Svět namodro jmenovat Svět tmavomodrými sklíčky, avšak název sám o sobě byl příliš dlouhý.

Spolčení hlupců

„Originální Svět namodro byl věnovaný úplně všemu s tím, že samozřejmě převažovaly věci, které jsou mi vlastní, jako IT a Internet. Protože na Internetu byla cílová skupina spíše pro tyhle věci než pro poezii a literaturu. Později zde byly pokusy jej specializovat, protože hlavy pomazané tvrdily, že v původní podobě nemá budoucnost. Říkaly, že to musí být specializované, že tam nesmí být takové ty lidské věci jako magazín, které si člověk rád přečte. Tak jsme to různě zkoušeli, a ono to nevedlo tam, ani onam. Často si říkám, že kdyby se s tím nic nedělalo, tak by to možná bylo prospěšnější,“ míní Daniel Dočekal na konto různých podob, které Svět namodro ve své historii měl.

Tyto experimenty však přišly až v okamžiku, kdy se Svět namodro stal součástí agentury M.I.A., kam vložil Svět namodro výměnou za podíl. Do tohoto období se datuje i snaha vyvíjet nový obsah a udělat ze Světa namodro plnohodnotnější médium, než bylo to původní. „V okamžiku, kdy se to všechno dostalo do Českého Telecomu, tak se všichni věnovali tzv. opozičním bojům, neboli bojům o pozice, než aby se nějakým způsobem rozvíjela obchodní stránka věci. Byla to ale realita, která patří ke každé velké firmě. Nabalí na sebe spoustu lidí, rozmělní stupně řízení… a to není s některými druhy podnikání kompatibilní,“ podotýká Daniel Dočekal.

Stokorcový les

„Já jsem Světu namodro říkal inkubátor, líheň autorů. A říkám tomu tak i v té poohovské podobě. Buď se ukáže, že je to natolik baví a tak dobře umí psát, že v tom nějakým způsobem chtějí pokračovat, a nebo zjistí, že na to nemají a po třech čtyřech měsících odumřou. Za dva tři měsíce většinou zkusí come back, a ve většině případů odumřou definitivně. Anebo se stává, že sklouznou k psaní o ničem a píší jen proto, aby splnili nějakou svoji vnitřní povinnost. Takových weblogů a stránek jsou na českém Internetu tisíce. Na druhou stranu je to lepší, než kdyby si texty měli strkat do šuplíku, protože bychom všichni přišli o spoustu vynikajících autorů, i když je to třeba poměr 1:100,“ konstatuje Daniel Dočekal.

Pooh.cz má v současnosti asi 120 autorů a 20 těch, kteří opravdu „žijí“. „Je tam pár dobrých autorů. Homepage Pooh.cz je filtrovaná, takže věci, které se tam objevují, jsou docela dobré. Jen když zjistím, že se mi něco nelíbí, tak to musí pryč. Ale to musí být nějaká hrůza. Někteří lidé naopak na homepage nechtějí, takže je tam kolikrát vytahuji já. Prostě to tak nějak funguje obousměrně. S některými jedinci však ohledně toho byly příšerné boje. Za každou cenu prohlašovali, že tam chtějí být, že oni jsou tak skvělí a výborní. A že jak si to představuji a že je nemohu cenzurovat a omezovat apod. U mě nehrozí, že bych měl někoho víc v oblibě. Prostě přijdou a odejdou. Mít některé více rád je kontraproduktivní,“ uzavírá Daniel Dočekal.