Řekl bych, že zvolený způsob financování (průběžné platby za služby místo jednorázové investice) má jednoduchý důvod. Jednorázová investice by šla „na vrub“ tehdejšímu vedení MV a zvyšovala by výdaje státního rozpočtu daného roku. Tedy nic, co by tehdejším politikům udělalo radost. Průběžné financování odložilo platby na později, až už bude u moci někdo jiný. Navíc jednorázová investice by se zpochybňovala, teď je z toho takřka mandatorní výdaj, který se prostě zaplatit musí. Česká pošta (nebo Telefonica?) asi na zafinancování vývoje prostředky měla, takže vlastně poskytla státu půjčku za dost velký úrok, která se ale v účetnictví jako půjčka netváří. Šetřit se musí, ať to stojí co to stojí.
Další důvod může být ekonomicky motivační: kdyby stát financoval investici a provoz pak už jen paušálně, tak v zájmu ČP by bylo zajistit, aby se systém používal co nejméně (aby s tím měli co nejméně práce). Čemuž by pak nejspíš odpovídala úroveň správy.
Takhle byla ČP motivovaná k vytváření podmínek, které umožní co největší a nejrychlejší rozšíření/užívání DS.
Ten systém (ne samotný informační systém, ale celé nové doručování) nefungoval pořádně ještě mnoho měsíců po té. Respektive pořádně nefunguje dodnes, ale dnes už se aspoň ve většině případů dodržuje zákon. To nesvědčí o dobrém managementu, to svědčí akorát o tom, že v případě datových schránek šlo zákon ignorovat, v případě registru vozidel ignorovat tu změnu nešlo.
Pořádně nefunguje třeba proto, že se zprávy neustále tisknou a skenují, protože u odesílatele nebo příjemce (často u obou) nefunguje elektronický oběh dokumentů. Nebo proto, že je těžké spolehlivě najít něčí datovou schránku nebo zjistit, že ji nemá. Nebo proto, že není možné z externích systémů bezpečně připravit zprávu k odeslání – buď vám musí uživatel dát přístupové údaje ke své schránce, nebo mu vyplivnete soubor na disk a on ho musí přešíbovat do datové schránky, hledat adresáta…