Diskuse jako fetiš

Seděl jsem v pondělí na konferenci Media Monday a poslouchal jsem, jak lidé, kteří dnes a denně jsou (či bývali) na „té druhé straně diskusí“, tedy v redakcích, smutně konstatují, že úroveň diskusí na českých serverech je většinou zoufalá. V názoru na to, „co s tím“, byli většinou opatrní. Největší radikálové, a za ně tam byl zástupce Novinek, zavedli „písemné registrace“. Po roce od zavedení se ukázalo, že se to na návštěvnosti nijak neprojevilo, že se to neprojevilo na čase stráveném na stránce, že se to zkrátka neprojevilo v žádném „marketingově hodnotném“ čísle – pouze klesl počet komentářů u článků, z tisíců na desítky. Což byl zároveň záměr.

V diskusi pak padaly staré známé protiargumenty o svobodě slova a cenzuře a mně se otvírala příslovečná kudla v kapse. Připadá mi, že česká společnost je na tato slova přehnaně citlivá. Takový český odezdikezdismus. Pod svobodou slova si někteří nepředstavují to, co svoboda slova opravdu je, ale vlastní právo napsat kamkoli cokoli. A pokud se někdo ohradí, je nazván cenzorem, komunistou, fašistou, …

(Přitom třeba samotná diskuse pod článkem o předmětné konferenci je velmi pěknou ilustrací toho, že diskuse nemá většinou cenu zlámané grešle.)

V době, kdy si mohu během deseti minut založit weblog, fyzicky umístěný nejen mimo ČR, ale i mimo EU, a psát tam svoje názory, česky a v ČR je šířit, je plácání o „svobodě slova“ v souvislosti s omezením diskusí opravdu jen plácáním.

Nově vyžaduje registrace do diskusí i Neviditelný pes. Zlepší je to?

Jenže: ono to není jen tak. Založit si někde weblog a napsat tam: „Můžou za to modroptáci a papá Tunel“ nebo naopak „Tak co, oranžová prasátka, už se třepete na nové dávky od Jyrky?“ je opravdu jednoduché. Kdokoli si to může číst. Svoboda slova je zachována, státní moc cenzuru neprovozuje (protože cenzura, když si ji najdete ve slovníku, znamená „zásah úřední moci do svobody slova“) – ale on to nikdo nějak nečte. Nejdřív si vaše názory, co tak svobodně projevujete, musí najít své čtenáře. A to je docela piplavá práce, to je běh na dlouhou trať, není to tak, že se dneska rozhodnu napsat k sobě na svobodný blog: „Aha, zase jeden modrý chudáček, kterému bylo šlápnuto na kuří oko. Bohužel je to o tom, že svoboda u nás opravdu dostává, byť nenápadně a plíživě, těžce na frak. A to svými kecy nijak neovlivníte.“ – a zítra si to přečte deset tisíc lidí. Nepřečte. To je mnohem pohodlnější to napsat k nějakému článku na čteném médiu, tam vám autor a redakce svou dlouhodobou prací to obecenstvo zajistili. Že? Tak ať se o ty čtenáře kouká podělit, vždyť co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není.

Někteří lidé jdou ve svém boji za svobodu slova a necenzurovaný Internet (což je v jejich pojetí rovno „právu napsat svůj názor kamkoli“) ještě dál a popírají podstatu Internetu coby propojené sítě soukromých uzlů. Například: „Jenže svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda ostatních a nikdo nemá právo si na veřejné platformě, jakou Internet je, zřizovat svůj soukromý chlíveček.“ (Nikdo se nebude divit, že oba citáty mají stejného autora.)

Hodnotné názory nejsou jistě hodny vymazání…

Ale zpátky na Media Monday. Na úplném konci se Miloš Čermák ptal účastníků na jejich názor „Co s diskusemi?“ Jedna možnost byla „nechat jak jsou“ (pro ni bylo zhruba deset lidí), druhá možnost „snížit anonymitu, zavést registrace, moderaci…“ (pro ni byli skoro všichni), no a třetí možnost, tedy „diskuse zrušit“, měla jen jediného zastánce. A já si za svým názorem stojím.

Opravdu jsem přesvědčen, že například na zpravodajských webech je „volná diskuse čtenářů“ k ničemu. Rozumní zastánci diskusí hovoří o „přidané informační hodnotě“ či o „čtenářské zpětné vazbě“, popř. o „možnosti opravit věcné chyby“ (zbývající melou o svobodě slova a cenzuře, s těmi nemá smysl diskutovat, viz výše). Já argumenty zastánců vnímám, ale považuji je za pomýlené.

Totiž: Kdyby tyto argumenty platily, tak by diskuse u zpravodajství vypadaly zásadně jinak. Byly by plné rozšiřujících informací, oprav a zpětných vazeb. Ale ony nejsou. Jsou plné verbální bitvy mezi ortodoxními fanoušky rudých, ortodoxními fanoušky modrých, ortodoxními fanoušky oranžových, ortodoxními fanoušky zelených a zbytkem světa. Je jedno, jaký je článek, vždy se najde něco, na co se dá napasovat „modrý blb“ či „oranžové prase“. A mezi nimi se prý, možná, někde nacházejí ty hodnotné komentáře s přidanou hodnotou. Jenže pokud je přidaná informační hodnota utopená v informačním šumu, tak jako kdyby nebyla.

Co by se stalo, kdyby diskuse u zpravodajství nebyla vůbec? Kdyby třeba iDnes, iHNed či Aktuálně přestalo poskytovat možnost vyjádřit se každému kolemjdoucímu a na svoje náklady jeho vyjádření uložit a ukazovat to čtenářům? Tedy krom toho, že by se Obránci Svobody Slova z fleku zvencli? Oni by se totiž možná nezvencli – třeba webové stránky zpravodajství Českého rozhlasu komentáře neobsahují vůbec, a nikdo to nezaznamenal. Což je dobrá zpráva: Lidé tam chodí dál pro zprávy a informace a nikdo názory čtenářů nepostrádá. Komentáře svého času neměl ani web Blesku.

Bez moderace? Obohaťte si obsah iHned …

Stejným způsobem fungují diskuse u veřejnoprávního média v „kolébce demokracie“, totiž na stránkách BBC. U zpráv nejsou komentáře vůbec, ale čtenáři mohou poslat svůj příspěvek. Redakce jej zváží, a pokud jej shledá přínosným, je zobrazen na zvláštní stránce „názorů čtenářů“. (Dovedete si představit povyk, který by se zvedl, kdyby něco takového bylo u nás? Obvinění z „mazání nepohodlných názorů“ by bylo to nejmírnější.)

Položím svou otázku ještě jednou, a budu rád, když se zamyslíte: Opravdu je z hlediska zpravodajství přínosné, když je u zprávy (o zemětřesení, o volbách, o hromadné havárii…) prostor pro „hlas lidu“? Připadá mi, že otevřením se hlasu lidu, pod velmi vznešeným praporem „demokracie a možnosti vyjádření pro každého“, se média podbízejí průměrným čtenářům („lidé to chtějí“). Což je špatně, protože tím rezignují na svou editorskou funkci; na funkci, která je odlišuje od „filtru pro agenturní zprávy“. Když se redakce vzdá editorské role v médiu a hodí ji davu („budeme tu psát to, co nám vy, čtenáři, řeknete“), tak médium spolehlivě pohřbí. Ostatně – nic lepšího si médium s impotentní redakcí, co skáče tak, jak čtenáři do diskusí píšou, nezaslouží.

Na závěr si dovolím ocitovat Karla Čapka: „Kdyby se noviny nesnažily ráno i večer služebně vecpat na úroveň svých čtenářů, ztratili by čtenáři brzy uspokojení ze své průměrnosti. Říká se, že noviny jsou dělány svými čtenáři. Ano, bohužel: měly by však být dělány několika vzdělanými a myslícími lidmi.“ Dnes to platí stále, a pro internetová média ještě aktuálněji než pro ta klasická.