Do banky musím, musím...

Nevím jak vy, ale jestli jsem někdy něco opravdu nesnášel, tak to bylo placení složenek. Dokonce i v dobách, kdy jsem je ještě nemusel platit ze svého, pro mě každoměsíční fronta na poště při placení obědů ve školní jídelně představovala utrpení. O to víc mě samozřejmě těší moderní elektronické bankovnictví. Až donedávna: srážka s realitou mne přesvědčila, že někdy je to prostě na poště jednodušší.

Na úvod je třeba poznamenat, že si za to můžu sám. Před několika měsíci jsem po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že bych si měl přece jen ještě trochu rozšířit vzdělání. Vyhlédl jsem si kýžený obor na svojí almě mater a pln radostného očekávání podal přihlášku. Podařilo se mi to tedy až napodruhé, protože jsem s sebou zapomněl vzít notářsky ověřenou kopii diplomu. Je sice pravda, že mi jej před časem vydala tatáž instituce a dodnes má všechny mé záznamy v počítači, takže studijní referentce stačilo třikrát kliknout a měla by ho vytištěný přímo od zdroje. Na rozdíl od svého spolužáka, který se před pár lety s fakultou ze stejných důvodů málem soudil, jsem však na podobné situace zvyklý, takže jsem nebyl překvapený.

To skutečné překvapení však mělo teprve přijít, to když přišlo na otázku placení; přijímací zkoušky jsou pochopitelně placené. Každý uchazeč nafasuje složenku, kterou má zaplatit na poště a ústřižek s razítkem pak nalepit do příslušného rohu. Vzhledem ke své fobii z pošt jsem pochopitelně patřičný ústřižek neměl: pečlivě jsem opsal všechny údaje a zaplatil přímo z banky, prostřednictvím Internetu. Nejsem sice klientem „nejelektrizo­vanější“ banky, ale i můj – dříve nejkamennější – ústav dokáže potvrzení o platbě posílat emailem. Využil jsem tedy této možnosti, došlý dokument spokojeně vytiskl a přiložil k přihlášce.

Jak správně očekáváte, byl to problém. Na papíře pochopitelně chybělo razítko i podpis, takže okamžitá reakce paní referentky byla jednoznačná: něco takového si může vyrobit každý (má pravdu). Snažil jsem se vysvětlit, že podstatný je přeci přesun peněz, který nezaručí ani kopie klasického příkazu k úhradě s razítkem; může být nekrytý, odvolaný, nebo venkoncem i falešný. Stačí se tedy podívat na účet, kde už čekají moje peníze, a vše bude v pořádku. Odpověď byla opět jednoznačná: vy si snad myslíte, že jste to poslal mně, to bych se na to samozřejmě mohla podívat, ale tohle jde na fakultní účet! Jak jsem pochopil, došlé platby už nikdo nekontroluje, ostatně ani nemůže, protože uchazeči nemají unikátní variabilní symbol. Klíčem k úspěchu je zkrátka ústřižek na správném místě.

Paní referentka byla milá a vzhledem k tomu, že jsem si vzpomněl téměř před vypršením termínu odevzdání, problém jsme úspěšně vyřešili. Přihlášku ode mne přijala, zkoušky mohu vykonat a pouze v případě, že bych snad náhodou uspěl – v což zjevně oprávněně neměla velkou důvěru – musím jí přinést potvrzení z banky, že jsem peníze opravdu poslal. S datem, podpisem a velkým razítkem.

Možná čekáte, že teď budu dštít síru na zkostnatělost vzdělávacích institucí. Mohl bych, ostatně pokud jde zrovna o tuhle fakultu, už by další negativní ohlas v médiích ani nepoznala. Ve skutečnosti je to ale jinak: to jen my, technoidi, si myslíme, že se všechno změnilo. Pár let moderních technologií nestačí, i na elektronické bankovnictví je potřeba si zvyknout. Takže až se budete někam hlásit, nezapomeňte si nůžky a lepidlo, ať to s tím ústřižkem nepokazíte.