Hlavní navigace

Dohoda ACTA: na světě je (téměř) finální verze

11. 10. 2010
Doba čtení: 13 minut

Sdílet

 Autor: 74287
Sjednávání Obchodní dohody proti padělání (ACTA) se celé odehrávalo v utajení a začínalo se zcela absurdními požadavky. Pouze díky tlaku veřejnosti se podařilo eliminovat ty největší absurdnosti. I tak ale v dohodě, která jej již téměř hotová, zbylo mnoho nepěkného. Co konkrétně? A co zůstává ještě nedořešeno?

V nedávných dnech (od 23. září do 1. října 2010) proběhlo v Japonsku další jednání o obchodní dohodě ACTA. Již dříve se o něm tvrdilo, že bude poslední, a dá vzniknout finální podobě celé dohody. Ale že ta na samotném jednání podepsána nebude – protože jednotlivé strany si nejprve musí nechat finální verzi „doma“ odsouhlasit, a následně si zajistí vlastní „podpisový ceremoniál“.

Tento scénář se v zásadě naplnil. Byť s tou změnou, že ohlašovaná finální verze sjednané dohody ještě není tak zcela finální. Zbývající otevřené otázky tak musí jednající strany dořešit. Tak to ostatně vyplývá i z tradičně diplomatického (rozuměj: nic konkrétně neříkajícího) oficiálního komuniké, které tentokráte vydala jako první Evropská komise (ještě před americkou USTR). Toto komuniké konstatuje, že:

účastníci konstruktivně vyřešili téměř všechny podstatné otázky a vytvořili konsolidovaný a do značné míry finální text dohody, který bude předložen ad referendum jejich příslušným orgánům.

Povšimněme si použití slovního obratu „ad referendum“ (text dohody bude předložen ad referendum). Tento obrat se u podobných dokumentů používá tam, kde hlavní body již byly dojednány, ale stále zůstávají nedořešené některé „menší“ sporné body.

A tak i podle komuniké budou jednající strany nadále a intenzivně pokračovat ve své práci tak, aby co nejrychleji vyřešily „malý počet dosud zbývajících otevřených otázek“. Aby text dohody mohl být finalizován co nejdříve. Přeloženo do běžné mluvy to prý znamená, že to zbývající nějak vyřeší po mailu.

Zveřejnění plného textu

Oficiální komuniké (vydané Komisí 2.10.2010) také avizovalo, že brzy bude zveřejněn konsolidovaný text dohody v jejím aktuálním stavu.

Ještě než se tak stalo, stihla skupina čtyř europoslanců (iniciátorů nedávno přijatého Písemného prohlášení č. 12) vyzvat Komisi k co nejrychlejšímu zveřejnění aktuálního textu  dohody. A také k tomu, aby se Komise vyvarovala jakéhokoli aplikování dohody, dokud Evropský parlament nebude mít příležitost vyjádřit svůj souhlas k celé záležitosti.

Skupina čtyř europoslanců, která zahrnuje i poslankyní Zuzanu Roithovou za ČR, současně poukázala na disproporce mezi sdělením samotné Komise, která bezprostředně po skončení jednání v Japonsku konstatovala dokončení dohody, a výroky dalších stran, které konstatovaly existenci dosud nedořešených otázek.

Na příkladu této disproporce skupina ukázala, co je na této dohodě špatně: že věci tak citlivé a tak zásadního významu jsou projednávány pod rouškou utajení.  A jelikož není k dispozici samotný text, stále není možné zjistit, kdo má pravdu – zda již byla sjednána konečná podoba dohody či nikoli.

Ke zveřejnění „konsolidovaného“ textu nakonec došlo ještě minulý týden (ve středu 6.10.2010 v 16 hodin), a to jak za strany EU (zde PDF verze), tak i ze strany USA (zde na ustr.gov). A asi i dalšími stranami.

Text, zveřejněný v Evropě, je datován k 2.10.2010 a nese označení „Informal Predecisional/De­liberative Draft“. Text zveřejněný v USA, takovéto označení nemá, jinak je ale obsahově identický.

Dosud nedořešené otázky jsou v textu zvýrazněny kurzívou, podtržením a tmavým pozadím. 

Co je ještě špatně?

K tomu, co je na celé dohodě špatně (podle europoslanců), si dovolím přidat ještě úplné a záměrné vyloučení té strany, které se má dohoda týkat nejvíce a na kterou má dopadnout nejtvrději: širší spotřebitelské, resp. uživatelské veřejnosti.  A hlavně: úplné ignorování zájmů této strany.

Pravdou je, že celá dohoda je až exemplárně jednostranná a nevyvážená: řeší právě a pouze zájmy velkých držitelů práv („Velkého Obsahu“, pokud jde o práva obsahového charakteru), a jejich vymáhání. Vůbec se nezajímá o spotřebitele a uživatele, kteří mají „konzumovat“ to, co je právy držitelů chráněno – a bez jejichž „konzumace“ nemají žádná práva valný smysl.

Zajímavé je, že z dohody byla fakticky vyloučena ještě jedna strana, a to jsou samotní autoři, interpreti atd., coby (fyzické) osoby. V textu dohody jsou sice několikráte zmíněni (ve smyslu udělování svého souhlasu), ale podstatná by měla být definice pojmu „držitel práv“, protože celá dohoda ACTA je vlastně sjednávána k ochraně a vymáhání jejich práv. No a definice pojmu „držitel práv“ zahrnuje pouze společenství (federations) a asociace s právním nárokem hájit práva duševního vlastnictví.

Předchozí verze dohody, zveřejněná v květnu, mezi držitele práv ještě zahrnovala i jednotlivé „osoby“ (fyzické i právnické), pokud jsou (výhradními) držiteli některých práv duševního vlastnictví. Stejná definice v nejnovější verzi se o žádných osobách ale již nezmiňuje.

Platí předpoklad absolutní poptávky?

Dohoda skutečně neřeší zájmy spotřebitelů a uživatelů. Například to,  aby mohli a byli motivováni „konzumovat“ to, co je právy chráněno. Aby tak mohli činit způsobem, který je nejenom v souladu s právy příslušných držitelů, ale také zajímavý a přínosný i pro ně.

Místo toho celá dohoda jakoby žije v představě, že navždy bude existovat jakási „absolutní poptávka“. Že spotřebitelé a uživatelé měli, mají a vždy budou mít absolutní zájem právě o to zboží či ten obsah, který je právy chráněn, bez ohledu na jeho cenu, kvalitu, dostupnost, provedení či možnost využití. „Absolutní“ v tom smyslu, že stačí pouze znemožnit zneužití a dostatečně odradit každého, kdo by chtěl práva jakkoli porušovat – a už tím se veškerý zájem automaticky a neztenčené míře „komerčně zrealizuje“ podle představ držitelů práv.

Snad nebudu sám s názorem, že tomu tak skutečně není.  A že na této chybě v konečném důsledku prodělají hlavně držitelé práv.

Absolutizaci zájmu držitelů práv lze dokumentovat například na tom, že dohoda ACTA vůbec neřeší to, co naopak řeší snad každé jiné pojednání o záležitostech kolem práv duševního vlastnictví: jejich „fair use“ (oprávněné využití). Tedy všechna využití, která nevyžadují souhlas držitele práv, a jsou možná již ze zákona (jako například citace, pořizování kopií pro vlastní potřebu apod.).

Ještě markantnějším příkladem pak mohou být principy zakotvené v části 2, článku 2.2 o náhradách škody dohody ACTA. Zde se totiž uvádí, že držitelé práv mohou při stanovování škody použít jakoukoli metodiku (any legitimate measure of value), která může zahrnovat ušlé zisky či hodnotu zboží nebo služeb, měřenou v tržní či doporučené koncové ceně.

A hlavně: v oblasti copyrightu a trademarků (ochranných známek) mají mít soudní orgány možnost nařídit „narušiteli práv“, aby držiteli práv zaplatil celý svůj zisk z tohoto narušení (plus soudní výlohy) – s tím, že právní systém signatářské země může vycházet z předpokladu, že zisk z „narušení práv“ je roven objemu škod, které uplatňuje držitel práv.

Jinými slovy jde o legalizaci megalomanského způsobu stanovování škod, kterými jsou velcí držitelé práv dnes již proslulí. To, že jejich odhady bývají mnohonásobně přehnané, nedávno konstatovala i studie EU: v průměru jsou nadnesené 5×.

Jak se ACTA měnila

Než se dostaneme ke konkrétním požadavkům nejnovější podoby dohody ACTA, připomeňme si, že úplně na počátku byl její obsah podstatně odlišný od toho dnešního. Stručně řečeno byl ještě více represivní, než je dnes.

Jen namátkou: měla být zavedena odpovědnost třetích stran, jako například internetových providerů, tak aby (spolu)odpovídali za činy svých zákazníků. Nebo měla být zavedena povinná kontrola přístrojů  s pamětí (například počítačů či MP3 přehrávačů) v držení cestujících při přechodu hranic, zda na nich nejsou nějaké nahrávky porušující něčí práva. Fakticky mělo být vynucováno odpojování uživatelů, na principu francouzské digitální gilotiny, a jakákoli náznaky obcházení DRM a obdobných opatření (na vynucování práv) měly být přísně trestány.

Teprve s postupem času, a hlavně asi pod „externím“ tlakem širší veřejnosti (byť z příprav zcela vyloučené), se podařilo eliminovat ta nejhorší zvěrstva. Například přenesení (spolu)odpovědnosti na třetí strany se zdá být definitivně zažehnáno. Řada dalších opatření se pak přesunula z roviny povinnosti do roviny možnosti: například kontroly na hranicích či odpojování uživatelů jsou nadále možností, nikoli ale již povinností.

Stejně tak se teprve do poslední (téměř finální) verze dostal také disclaimer, který u většiny opatření z oblasti „digitálního prostředí“ požaduje, aby

byly implementovány způsobem, který nevytváří  bariéry pro legitimní aktivity, včetně elektronického obchodu, a v souladu s právem signatářského státu zachovávaly fundamentální principy jako je svoboda projevu, spravedlivý proces či soukromí.

Když se takovýto disclaimer objevil až nyní, znamená to, že dříve se nikdo nezamýšlel nad tím, že by opatření na ochranu práv mohla mít nějaké dopady na legitimní využití? Nebo že by tato opatření mohla přímo porušovat základní lidská práva? Nebo se snad dokonce programově počítalo s tím, že takováto základní lidská práva budou porušována?

No, možná že s tím „tak trochu“ stále ještě počítá. Právníci si totiž ihned všimli „drobnosti“, spočívající ve zmínce o „fundamentálních principech“ místo o právech. I v tom může být významný rozdíl, protože práva lze vymáhat, zatímco s principy už je to horší.

Co dohoda stále požaduje

Využijme nyní zveřejněné (a „téměř finální“ znění) dohody ACTA a naznačme si, co konkrétně požaduje. Tedy alespoň ve své páté části, která se týká „vymáhání práv duševního vlastnictví v digitálním prostředí“, a alespoň v prvním přiblížení, bez zacházení do detailů.

První požadavek v zásadě požaduje, aby právo každé signatářské strany  umožňovalo vymáhat dodržování práv duševního vlastnictví a stíhat jejich porušování, ke kterému dochází v digitálním prostředí, včetně možnosti přijímat opatření která brání takovému porušování a odrazují od něj.

Druhý požadavek říká, že postupy vymáhání (enforcement procedures) v prostředí  digitálních sítí se mají týkat přinejmenším práv charakteru copyrightu a jemu obdobných práv. A že mají být implementovány způsobem, který nebrání legitimním aktivitám (atd., viz výše popisovaný disclaimer).

U tohoto druhého požadavku je ale stále otevřené a nedořešené, zda se ochrana má týkat jen práv charakteru copyrightu, nebo i ochranných známek (trademark rights). Což mi osobně přijde jako stále dosti zásadní záležitost a nikoli jako marginálie, kterou by stačilo dořešit mailem.

Stejně tak je u tohoto druhého požadavku „dosud nevyřešené“, zda se má vztahovat i na „nezákonné využití prostředků hromadné distribuce“. To se v poslední verzi objevilo nově, a zřejmě by znamenalo například kriminalizaci P2P sítí. Byť nikoli paušálně, ale jen tam, kde jsou „využívány nezákonně“ (unlawful use).

Třetí požadavek volá po spolupráci v rámci celé byznysové komunity v boji proti porušování práv copyrightu (a s otazníkem i práv ochranných známek). Opět s dovětkem v podobě disclaimeru o respektování fundamentálních principů – což naznačuje, že cílem není ani tak osvěta, jako spíše represe. Jde zřejmě o „kompromisem oslabený“ požadavek na to, aby si držitelé práv mohli vynucovat nejrůznější součinnost od poskytovatelů služeb. Nyní je vše formulováno v rovině „podpory snah o spolupráci“.

Čtvrtý požadavek je zřejmě jakýmsi „zbytkem“ po snahách držitelů práv vynutit si odpojování uživatelů. Dnes požaduje, aby kompetentní autority mohly mít (tj. nikoli nutně měly) právo  nařídit poskytovateli online služeb, aby neprodleně (expeditiously) poskytl držiteli práv informace, postačující k identifikaci uživatele, jehož účet byl údajně (allegedly) použit k porušení práv.

Podstatná je zde ona “údajnost“, neboli pouhé podezření: k poskytnutí údajů má stačit, aby držitel práv podal „právně dostatečné“ oznámení  o porušení svých práv (legally sufficient claim of infringement), a poskytnutí údajů bylo potřebné pro ochranu  a zajištění  jeho práv (v oblasti copyrightu, a s otazníkem i v oblasti práva ochranných známek). I tento čtvrtý požadavek je opatřen výše popsaným disclaimerem, který požaduje nevytvářet bariéry legitimním aktivitám a respektování fundamentálních principů.

Pátý požadavek požaduje od signatářského státu, aby jeho legislativa náležitě chránila a postihovala obcházení (circumvention) technologických opatření, kterými  autoři, výkonní umělci  a producenti omezují možnosti využití svých děl. Jinými slovy zde jde o obcházení DRM a obdobných mechanismů ochrany.

Šestý požadavek pak upřesňuje předchozí požadavek: postihováno má být jak vědomé obcházení technologických opatření, tak i nevědomé obcházení – pokud lze předpokládat, že o něm bylo možné vědět (with reasonable grounds to know). Postihováno má být i veřejné nabízení (marketing) produktu či služby jako prostředku pro takovéto obcházení. Dále má zákon postihovat tvorbu, dovoz i distribuci takového produktu či služby, včetně programů, které primárně slouží potřebám obcházení a nemají jiné významné využití.

Sedmý požadavek se týká ochrany „elektronických informací pro správu práv“ (electronic rights management information), které jsou v textu vymezeny například jako informace o autorovi, interpretovi, vydavateli zvukového záznamu, držiteli práv či o možnostech a podmínkách využití.

Požadavek chce, aby právní řád signatáře řádně chránil a  postihoval neautorizované změny takovýchto informací, a to vědomé i s možností vědět o něm (with reasonable grounds to know), které způsobí, umožní, usnadní či zakryjí porušení jakéhokoli práva charakteru copyrightu či obdobného práva.

Konečně osmý bod se týká implementace předchozích tří požadavků a říká, že pokud signatářská země zajistí odpovídající právní ochranu a efektivní nápravná opatření, týkající se požadavků  5 a 7,  může při implementaci požadavků 5 až 7 přijmout (či podržet si) vhodná omezení či výjimky.

Jak dopadla chráněná zeměpisná označení?

Předchozí rozbor je třeba brát jako velmi rámcový (a potenciálně nepřesný), usilující jen o naznačení hrubých obrysů a nikoli detailů. Celý text totiž budou muset detailně prozkoumat a „domyslet“ zkušení právníci, protože pouze oni budou schopni posoudit různé kličky, jinotaje a zadní vrátka, či významné souvislosti dané třeba tím, že v textu se vyskytují nějaká konkrétní slovíčka a nikoli slovíčka jiná, či zde naopak něco není zmíněno vůbec apod.

Na následujícím příkladu si dovolím ukázat, jak moc ošemetná je snaha o interpretaci takovýchto textů, bez potřebných „podkladových“ znalostí a informací.

Ještě v červencovém článku o dohodě ACTA jsem psal o tom, že největším sporným bodem mezi EU a USA jsou tzv. chráněná zeměpisná označení (u nás například Hořické trubičky, Pardubický perník apod.). Ta jsou v EU celkem běžná a používaná, ale v USA je právní řád nezná. Proto je Evropa chtěla zahrnout do dohody ACTA, a USA se tomu naopak bránila.

Nyní, po skončení posledního jednacího kola v Japonsku, obě strany deklarovaly, že tento problém byl vyřešen oboustranně přijatelným kompromisem. Samozřejmě nikoli tak, že by USA chráněná zeměpisná označení zavedla, či Evropa se jich naopak vzdala.

Dopídit se konkrétní podoby tohoto kompromisu ale nebylo jednoduché. Popsán byl jen v jednom článku agentury Reuters, a najít ho v textu dohody bez znalosti potřebného kontextu je prakticky nemožné.

Výsledný kompromis totiž řeší pouze obavu americké strany z toho, že by její produkty, které by mohly porušovat chráněná zeměpisná označení v EU (jako například sýr Kraft parmesan) mohly být na hranicích EU zabavovány a ničeny. A tak se prý vše vyřešilo úpravou režimu hraničních kontrol. Konkrétně konstatováním, že „signatářské země při hraničních kontrolách nebudou (s otazníkem: bezdůvodně) diskriminovat mezi různými právy duševního vlastnictví a vytvářet překážky legitimními obchodu“.

Poznali byste v tom, že jde o řešení sporu o chráněná  zeměpisná označení? A pokud je takto „zašifrováno“, co se doopravdy skrývá pod ostatními částmi dohody? Když na první i druhé čtení vyznívají nějak, ale jejich skutečný význam může být i podstatně jiný …

Bez Číny a beze změny národních legislativ?

Na závěr si dovolím dva krátké postřehy. První se týká toho, že mezi zeměmi, které se účastnily příprav dohody ACTA, nebyla zastoupena Čína. Tedy země, odkud přichází asi největší procento padělaného zboží  na světě.

Zajímavé ale je, že všechny dotazy, adresované zastáncům dohody a poukazující na absenci Číny, končí odkazem na to, že její zapojení není důležité a podstatné. Pokud je to pravda, je stále ACTA dohodou proti padělání – když největší padělatel se této dohody neúčastní?

Druhý postřeh se týká jiného „dogmatu“ kolem dohody ACTA: že její implementace nebude vyžadovat žádnou změnu zákonů. To se tvrdí jak v USA, tak i v EU.  Jenže celá dohoda je vlastně jen velkým seznamem toho, co by národní legislativy signatářských států měly všechno zajistit. Pokud změna národních legislativ nebude nutná, pak to nutně zajišťují již dnes – a proč potom vznikala celá dohoda jako taková, v tak přísném utajení?

Spíše to ale vidím naopak, že změny národních legislativ budou nutné. Třeba jen výše zmiňovaná záležitost kolem sdělování osobních údajů jen na základě podezření ze strany držitele práv by změnu stávající úpravy nutně vyžadovala (samozřejmě pokud by byla realizována).

BRAND24

Dohodu ACTA přitom nestačí jen podepsat, ale je nutné ji také ratifikovat. Účinnosti pak nabývá po šesté ratifikaci (od šestého signatáře).

Za EU jako celek by tedy měla dohoda ACTA podléhat schválení jak ze strany evropského parlamentu, tak i Rady a Komise. Ale signatářem bude i ČR, resp. všechny členské země EU také samostatně. Takže teď bude záležet na tom, jak se ke všemu postaví příslušné parlamenty a další státní orgány. Zda přistoupí na to, co tvůrci dohody v přísném utajení a s vyloučením veřejnosti (i příslušných parlamentů) „upekli“. Nebo zda toto jejich „dílo“ odmítnou.

Očekáváte, že Evropský parlament dohodu odsouhlasí?

  • Určitě ano,
    10 %
  • Spíše ano.
    53 %
  • Spíše ne.
    26 %
  • Určitě ne.
    6 %
  • Nevím / mám ještě jinou odpověď.
    5 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).