DRM je užitečná věc

Ilustrace: Nenad Vitas

Nedávná aféra s DRM technologií na hudebních CD od Sony opět zvedla vlnu diskuzí na téma těchto technologií. Systém, který do počítače uživatele kompaktního disku s muzikou instaloval rootkit (následně zneužitelný červem) a vůbec v něm prováděl jakékoliv změny za účelem „ochrany“ obsahu disku, je jen stěží možné považovat za férový. Stejně tak jsou terčem i ochrany využívané v obchodech s elektronickou hudbou, jako jsou iTunes a další, či v přenosných hudebních přehrávačích. Zdá se, jako by DRM technologie byla nějakým zlem, které vzniklo za účelem dosažení zisku jejích vynálezců a majitelů. Stejně tak se objevují názory, že jediný správný digitální obsah je ten bez jakýchkoliv ochran či omezení. Tyto názory zaznívají velice často ze strany příznivců a někdy také tvůrců open-source. Přitom ale DRM představuje důležitou technologii, která má na světě své místo. A to nejen v případě obchodů s muzikou nebo filmy.

Omezená multimédia? Proč ne…

Výhodou legálních obchodů s elektronickou hudbou a multimédii je to, že z prodaných záznamů má alespoň nějaký užitek i ten, kdo je vytvořil, tedy umělci. I když si o jejich podílu nelze dělat vzhledem k existenci velkých labelů iluze, nic to nemění na faktu, že pokud držiteli autorských práv za písničku zaplatíme, není to na rozdíl od použití P2P sítě krádež – ne na vydavateli, ale na umělci. Argument, že umělec „má stejně dost“, že vydavatel je bohatý, nebo že z jednoho či druhého výkladu zákona o trestný čin nejde, neobstojí prostě proto, že krást se nemá. Představa, že by elektronické obchody s multimédii fungovaly výhradně s využitím nechráněných formátů, jako je MP3 nebo Ogg Vorbis, je ovšem poněkud scestná. Mezi prodejcem, který poskytuje obsah konkrétnímu zákazníkovi a pro konkrétní použití, a kupujícím musí existovat vztah důvěry. A protože na víceméně anonymní lidi se nelze spoléhat, nastupuje technika. DRM, které je v ideálním případě tak transparentní, že si ho uživatel nijak nevšimne. Technologie, která zákazníka nijak neomezí v nakládání s obsahem v rámci smlouvy, kterou uzavřel, když za něj platil, ale která mu neumožní tuto smlouvu příliš překračovat. Existence takové funkční techniky umožňuje držet online dostupná multimédia levná, nebo alespoň relativně levná, i když existují nemalé tlaky na jejich zdražení.

Kdyby kupované písničky chráněny většinou nebyly (existují pochopitelně i zdroje, kde chráněny nejsou), pak by jejich prodejce musel do nákladů a koncových cen započítat potenciální ztrátu představovanou jejich dalším kopírováním nebo sdílením. A cena by stoupla. Zde přitom nejde o žádné omezování uživatele v jeho právech. Ta musí být aplikací DRM nedotčena, stejně jako jeho pohodlí. Ochrana multimédií nemůže být „zlem“. Bohužel, některé její implementace takový dojem celkem úspěšně vytvářejí.

Excesy s kompaktem

Snaha některých výrobců zabránit kopírování a grabování hudebních kompaktů pomocí technik DRM je ostudou o mnoha dějstvích. Jedna z těchto ochran úspěšně blokovala počítače Macintosh, další začerví PC. Jiná způsobí nefunkčnost kompaktu v mnoha přehrávačích, eventuálně způsobuje jejich zablokování v autorádiích. Je to proto, že implementace DRM porušuje nejen specifikaci hudebního CD, ale také funguje proti jeho smyslu a zažitým konvencím použití. Výsledkem je pošlapání samotné technologie Digital Rights Managementu. Ta je ale spíše užitečná než zbytečná. Je to proto, že ne každý může mít přístup k jakékoliv informaci. Ať už jde o informaci interní, chráněnou, tajnou, nebo dostupnou pouze za poplatek. Na takové ochraně není vůbec nic špatného a je škoda, že žádný ze systémů ochrany digitálního obsahu se zatím neujal jako jednoznačně přijatelný standard. Poté, co někteří výrobci své DRM systémy uvolnili, možná dojde k nějakému sjednocení a většímu rozšíření. Možná by to pomohlo očistit jméno správy práv k digitálním informacím od nájezdů šílenců, kteří chtějí za každou cenu přehrazovat dávno vyšlapané cesty.