E-DHB přicházejí

Ilustrace: Nenad Vitas

Přišel mi zajímavý e-mail. Jako odesílatel byl uveden nějaký Jaromír Bouček, předmět obsahoval Vážený pane a text byl prázdný. Místo toho byl ke zprávě přiložen dokument v MS Wordu. Po chvilkovém tápání, zda nejde o šikovného červa, jsem se odhodlal a přílohu otevřel. Dobře mi tak!

Musím říct, že jsem dopisu, který byl přiložen k onomu podivnému e-mailu bez textu, původně nerozuměl. Nejprve to vypadalo jako reakce na jedem můj už hodně starý a absolutně neaktuální článek v PC Worldu. Nicméně na další straně autor hovořil o textu na politickém serveru, který mi vyšel docela nedávno. Autor se mi zkrátka pokoušel něco sdělit a využíval k tomu odkazů do mých vlastních textů. Avšak odkazů, kterým jsem moc nerozuměl. Autor ovšem hodně používal „oficiálních“ a plamenných slov. Dá-li se to tak nazvat, hovořil řečí politiků, kteří mnoha slovy nic nesdělí, a sem tam přidal výrazy své individuality jako „svině“ nebo „zloději“. Celek působil dojmem vogonské poezie, která, ač sebelibozvučnější, bude vždy hrozná a nesrozumitelná.

Když jsem ten dopis začal považovat za něčí špatný vtip s pro mne zcela nestravitelnou pointou, přišlo nečekané vysvětlení. Dozvěděl jsem se, kdo je jeho odesílatel. Stalo se to náhodou a v rámci konverzace s kolegou o něčem úplně jiném.

Zmíněný pan Jaromír Bouček je tak zvaný Důchodce Hrozící Berlí. Muž neurčitého věku, který posedává před domem, čekaje na moment, kdy by mohl někoho řádně okřiknout. Malí kluci se ho bojí, protože když jdou okolo, mává svým křivákem a za hlasitého huhlání je pokropí sprškou slin. Větší kluci z něj mají legraci a před dospělými si netroufne víc než jen poznámky to za mých mladých let nebývalo, kterými kritizuje vše. Pan Jaromír Bouček není sám. DHB je totiž jeden z našich fenoménů a je třeba s ním žít.

       

Nicméně pan Jaromír Bouček objevil Internet. Moderní technologie se v rukou DHB stává vražednou zbraní. Nemůže sice nikoho nahlas „sprdnout“ ani poslintat, avšak jeho jedovaté výplody zasáhnou mnohem větší okruh příjemců. Pan chronicky nespokojený tak konečně našel způsob, jak pohodlně překonat omezení dané šířkou chodníku před lavičkou u jeho činžáku, kde běžně vysedává a hodnotí všechny okolojdoucí. Svůj hlas vyslal do světa, a teď doufá, že ho bude slyšet. Modernizoval se tak, jako jsme se v posledních letech modernizovali všichni.

A podobných bude brzy víc.