Odpověď na názor

Tak otázka je, kde a u koho by se mělo vzdychat :-).

Předně v článku píši, že současná legislativa v zásadě nebránila elektronickým dokumentům, ale zároveň je nijak neforsírovala. Kromě toho znám i praxi z úřadů a ta nijak elektronická není. U spisové služby jsou v právních předpisech nějaké zmínky o zpracování (pokud mne paměť neklame, mám za týden přečteno tak 400 stran textu, ale před psaním jsem ověřoval i dosud platnou legislativu) elektronických dokumentů myslím pouze v dosud platné vyhlášce 646/2004 Sb. a i tam asi jednou větou, zákon sám byl dosud napsaný tak, jako že elektronické dokumenty četněji v běžném styku vůbec neexistují, přinejmenším v hlavě III, spisová služba (HLAVA III § 63 - § 70). Z hlediska spisové služby jsou pouze na počátku zákona definice:

d) dokumentem každý písemný, obrazový, zvukový, elektronický nebo jiný záznam, ať již v podobě analogové či digitální, který vznikl z činnosti původce,

k) výkonem spisové služby zajištění odborné správy dokumentů došlých a vzešlých z činnosti původce, popřípadě z činnosti jeho právních předchůdců, zahrnující jejich řádný příjem, evidenci, rozdělování, oběh, vyřizování, vyhotovování, podepisování, odesílání, ukládání a vyřazování ve skartačním řízení, a to včetně kontroly těchto činností,

Podmínky takové definice splním tím, že případný vzácně se vyskytující exemplář elektronického dokumentu vypálím na CD, napíši na něj číslo jednací a vložím do spisu.

Z mého pohledu (viz můj profil) nejsou ani tyto osamoceně definice na počátku zákona úplně šťastné, neboť vedou na dichotomii analogová / digitální podoba dokumentu, přičemž analogovým se zřejmě míní listinné provedení a digitálním elektronické (elektronický záznam v elektronické podobě). Přitom na listině mohou být čárové kódy a digitální dokument může být nasamplovaný zvuk, který jinak než analogově vnímatelný nakonec není. Běžný úzus ve veškeré jiné legislativě pak je, že písemné provedení (záznam) může být v podobě elektronické nebo listinné, a ne že je alternativní k elektronickému provedení. Takže se nedivte, že se k zákonu o archivnictví stavím s velkou opatrností (brát ho příliš vážně).

Prakticky pak můj zájem nebyl dosud příliš soustředěn na archivnictví, ale na život dokumentu v "právně reálné době" (dost významný mezník bývá často 10 let). A míním, že by se věrohodnost dokumentů udržovat měla, protože jinak sice budeme možná mít cosi elektronického, co ale může být velmi málo věrohodné. Nakonec i archivy by se měly snažit dosáhnout co nejvyšší věrohodnost - viz nyní nějaký současný spor o majetky v Německu převedené v r. 1935.

Souhlasím i s hybridností. Co je velmi důležité, by mělo zatím zůstat na papíru.

Jinak ovšem díky za informace. Jen poslední hyperlink hlásí zacyklení odkazů a není pro mne otevřitelný.