Odpověď na názor

K pojetí: že datové schránky nestačí píši, je o tom přes půl článku. Že to dosud bylo pojímáno jak si myslím je: za 1) tradice, 2) dosavadní právní úprava. Dosud §§ 63 - 72 zákona č. 499/2004 Sb. byly dokumentově neutrální, spíše zcela tradiční, požadavek § 64 odst. 1 na opatření otiskem podacího razítka s číslem jednacím nebylo lze splnit u elektronického dokumentu vůbec. Vyhláška č. 646/2004 Sb, v § 1 odst. 1 a § 8 odst. 1 vytěsňuje přijaté i odeslané elektronické dokumenty do úpravy zavedené vyhláškou č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách (vydané na základě zákona o e-podpisu, který se u pojmu e-podatelna soustřeďuje na příjem/odeslání dokumentu). Tato vyhláška pojímá elektronickou podatelnu víceméně jako autonomní IT systém, zprávy ukládá uložit do úložiště doručených/vypravených datových zpráv. Pojem takového úložiště nikde v předpisech spisové služby zaveden není, je to pojem z vyhlášky o e-podatelnách. Byl by asi možný výklad, že modul e-podatelny je součástí širšího systému spisové služby, ale právně mnohem případnější je, že to jsou samostatné moduly (právně i technicky), které na sebe právně i technicky navazují. Je to prostě typický výsledek legislativy, kterou píší právníci z různých resortů nebo odborů, každý ze svého úhlu pohledu, každý akcentuje to své, a v praxi se pak musí všechny předpisy na sebe nějak navázat, i když se to často ohýbá přes koleno. Veřejné právo je tohoto partikularismu plné.

Bohužel ani novela zákona č. 499/2004 Sb. a nová vyhláška tuto segmentarizaci neodstraňují, nicméně o elektronických dokumentech hovoří již mnohem explicitněji, což je dobře, protože elektronické dokumenty mají spoustu zvláštností. Pravda ovšem je, že by to chtělo přepsat zgruntu.
Dichotomie analogové/digitální neslouží pouze k zahrnutí, že do nich patří vše, ale následně pak i pro rozlišování různosti režimů. Jinak se nakládá s digitálními a jinak s analogovými dokumenty. Realita co všechno může být dokumentem (pro archiv) je složitá, lze to pojmenovávat a klasifikovat různě, ale právní předpisy by na sebe měly navazovat.

K pojetí důvěryhodnosti archivace vs. platnosti podpisu.

Tomu rozdílu rozumím a shodujeme se. Ovšem zajištění neměnnosti dokumentu v archivu není totéž jako zajištění původce dokumentu (ne původce ve smyslu zákona o archivnictví, ale ve smyslu původce = autor dokumentu, osoba která dokument podepsala). Pokud se budou v archivech skladovat dokumenty zbavené platnosti v tomto smyslu, tak výsledek si můžete představit asi tak, jako byste dnes skladovali sice neměnně, už 20 let stejně, ale stohy papíru napsaného psacím strojem, na kterém by bylo vždy dole napsáno třeba "Josef Novák, ředitel", ovšem také pouze jen psacím strojem.

Pak do archivu nebo u soudu někdo přijde a řekne: "já toto ale nepodepsal", to si vyrobili sami úředníci někdy při převodech do archivu před 20 lety, vůbec jsem netušil, že takový dokument existuje, takže jsem se proti tomu nemohl nijak bránit a nyní autenticitu tohoto dokumentu naprosto popírám.

Pokud tam je vlastnoruční podpis, tak má takové popření o hodně těžší, protože grafologie může pravost podpisu dokázat i po letech.

Pokud by byl udržovaný platný elektronický podpis, tak je popření rovněž o hodně obtížnější.

S touto ztrátou platnosti podpisu (u elektronického dokumentu elektronický podpis jakoby vysychá až se ztratí úplně) se pro změnu obtížně vyrovnávám já (mé ach jo), protože právo v řadě případů vyžaduje platný podpis. Minimálně po onu "právně relevantní dobu" (10 let, u nemovitostí a jindy i déle) je udržování platnosti podpisů nutnost. V archivech to už bývá z hlediska práva méně závažné, pouze se archivy vystavují riziku, že budou neměnně skladovat ony pouze psacím strojem napsaná lejstra, o jejichž autenticitě bude lze budoucím generacím pochybovat.