Éra anonymity na Internetu skončila

Kdybych měl vybrat jeden megatrend posledních dvou tří let, pak je to právě exploze „de-anonymizace“, masivního publikování osobních informací v textu, obrazu i videu na stránkách sociálních sítí, a to v naprosté většině případů pod pravým jménem přispěvatele, neanonymně. (Kdosi pro to vymyslel velmi příhodný termín informační exhibicionismus). Samotný obrovský zájem o neanonymní sociální sítě, v jejichž čele stojí Facebook, ukazuje, že lidé se nebojí vystupovat na Internetu neanonymně, a že to naopak považují za přednost.

Sociální sítě jsou tu s námi patnáct, dvacet let (viz legendy typu Mageo a Xchat), a i v této anonymní podobě budou žít, nebo spíše přežívat i nadále. Hlavní pódium jim ale ukradly sítě v principu postavené jako neanonymní, jako sítě, kde lidé vystupují pod skutečnou identitou a ne přezdívkou.

Soukromí na Internetu je pryč

Natvrdo to před pár týdny prohlásil Mark Zuckerberg, zakladatel a stále většinový majitel Facebooku: „éra soukromí na Internetu je pryč“, lidé soukromí nepotřebují a nechtějí, nemají obavy ze zneužití a naopak těží z výhod toho, že sdílejí společný, neanonymní prostor na Internetu s přáteli, s lidmi, se kterými se osobně znají. Zuckerbergovo vyhlášení vzbudilo velkou pozornost, dokonce například odmítavou reakci Evropské komise, která naopak chce vytvořit tvrdší soubor pravidel pro ochranu soukromí (nejen) na Internetu.

Zuckerberg svými výroky vlastně řekl, že král je nahý. Do té doby, či vlastně stále, se na jiných „pódiích“ stále hovořilo a hovoří o tom, jak ochrana soukromí roste a jak je to potřebné – pokrytecky se přitom přehlíželo a přehlíží, že skutečnost je opačná. Zuckerberg správně říká, že si uživatelé sami vytvořili de facto normu: jsou to oni, nikoli provozovatelé webů, kteří umísťují na stránky privátní informace s tím, že jasně vědí, že si je může konzumovat kdokoli.

Nezačíná a nekončí to jenom Facebookem. Síť LinkedIn přímo vyzývá a pobízí k vytvoření velmi kompletních profilů a detailních informací týkajících se vašeho „statusu“ v zaměstnání nebo podnikání. Tyto vaše informace samozřejmě vidí jen ti, kterým to povolíte („přátelé“), ale v podstatě se jejich zveřejněním smiřujete s tím, že tato informace není už více tajemstvím – jak se říká, znají-li informaci více než dva lidé, stává se věcí veřejnou. Pokus o sociální síť od Googlu nazvaná Buzz má výchozí nastavení pro veškeré nastavení na „public“, tj. viditelné kýmkoli (a víme, jak málo lidí si mění to, co je default). Uživatelé Buzzu na mobilu jsou aplikací vyzýváni, aby na Buzzu zveřejnili svou lokalitu – viditelnou všemi.

Uživatelé nechtějí být anonymní

Že lidé soukromí skutečně nechtějí, potvrzuje i studie od Pew Internet, která udává, že 40 % uživatelů zkoumaných soukromých sítí si změnila výchozí nastavení na typ „každý může vidět, co zde zveřejňuji“. Tendence v diskusních fórech, kdysi ráje bezuzdné anonymity (a špíny, která z ní vychází na povrch), je každému známá: žádná anonymita, vystupujte pod skutečnými jmény. A pozor, normu chování často neurčují provozovatelé, ale uživatelé sami. Podívejte se na řadu inteligentních diskusních fór v zahraničí. Aniž to kdokoli určuje, uživatelé vystupují pod skutečnými jmény – pokud někdo začne vystupovat pod přezdívkou, je ostatními zkritizován. Nicky se už nenosí, zahalování obličejů šátkem na veřejnosti taky ne. Některé metagrendy mají zajímavé souvislosti.

Před několika lety by to bylo nemyslitelné, ale dnes skutečně vládne informační exhibicionismus. Lidé na sebe rádi prozrazují, kdy kde co nakoupili, jakou muziku poslouchali, jaký film sledovali, případně kde se nacházejí (s GPS souřadnicemi přesnými na metr). Facebook je vlastně břídil – vždyť na něm jste pořád ještě jaksi chráněni (zveřejňujete jen pro přátele, a mezi vaše přátele se nedostane nikdo, koho výslovně neschválíte), ale v takovém Twitteru si na vás může dát follow kdokoli, kdo se tak rozhodne.

Proč nastala během pár let taková změna? Důvody jsou dle mého názoru dva:

1. Mazané aplikace á la Facebook ukázaly, že neanonymně to jde lépe, bohatším, zábavnějším způsobem. Když se na sociální síti „zveřejníte“ se vším všudy a neomezujete jiným lidem nahlížení do vašeho profilu, snáze najdete přátele, snáze komunikujete – vy jste otevření, i oni se otevřou, otevřou se i nové možnosti vaší interakce. Anonymita se stala překážkou: jasně, já tu můžu chatovat s osobu nuckchorris a odhalit mu, kdo jsem, ale co když můj protějšek není prsatá blondýna, za kterou se vydává, ale zlý tělocvikář?
2. Prvotní obavy z de-anonymizace se ukázaly jako liché. Zejména mladí se Internetu nebojí; jsou si jistě vědomi toho, že je to oceán, do něhož nikdo nevidí a vědí, že v něm číhají zubaté potvory. Ale současně se v něm naučili plavat a po miliardách jednotlivých zkušeností (uživatelů celého světa), kdy se kloudně nikomu nic nestalo, se přestali bát neznámého.

U tohoto druhého bodu bych se krátce zastavil. Mediální svět se rád vděčně vrhá na katastrofická témata – článek „Z Internetu hrozí strašlivé nebezpečí“ má zhruba stomiliardkrát větší šanci na zveřejnění než článek nadepsaný „Na Internetu nic zlého nehrozí“. Jsme proto konfrontování s hrůzostrašnými materiály ilustrujícími nebezpečí sociálních sítí, neboť jeden pracovník v Anglii dostal výpověď, když jeho zaměstnavatel na Facebooku zjistil, že ho pomlouvá. No bodejť – pokud pomlouváte svého chlebodárce, zasloužíte si vyletět na hodinu, facebook nefacebook. A když svoje pomluvy ještě zveřejníte, zasloužíte si vyletět na minutu, protože jste navíc k tomu blb a dobré zaměstnání si nezasloužíte.

Pokud někdo na Facebooku zveřejní oznámení „dva měsíce budeme v zahraničí, takže naše chaloupka u lesa bude opuštěna“, je to stejná hloupost, jako kdyby vyvěsil na dveře domu na rušné ulici cedulku „nejsme doma, klíče jsou pod rohožkou“. Není to tedy nebezpečí vyplývající z technologie, ale z lidské hlouposti.

Rizika na síti jsou stejná jako v reálném životě

Internet je právě tak bezpečný nebo nebezpečný jako svět za vašimi okny. Většinu rizik můžete podstatně snížit tím, že se chováte normálně, a stoprocentně bezpeční nejste nikdy a nikde, to platí na Internetu i mimo něj. Zveřejňování naprosté většiny postů na Facebooku má nulová nebo zanedbatelná rizika. Lidé užíváním Facebooku i jiných aplikací toto poznali a nemusí se už bát neznámého.

Kam to směřuje? Lze zaznamenat hodně nesouhlasných názorů, často chytře vyargumentovaných (kupř. zde nebo zde); mnoho lidí odmítá akceptovat tuto změnu normy chování z anonymního na veřejné. Velkou roli hraje osobní postoj – pokud někdo za žádnou cenu nechce z anonymity na Internetu vystoupit, nechce se nikde „odhalovat“, má na to naprosté právo a nelze s tím ani polemizovat. Ale právě tak se dá těžko polemizovat s měnící se sociální normou, s tím, co se stává na Internetu hlavním, nejrozšířenějším proudem: to, že desítky a stovky uživatelů preferují Internet bez anonymity, že spontánně, bez jakéhokoli nucení ve velkém volí aplikace, ve kterých na sebe ochotně prozradí všechno možné. A jsem názoru, že tento trend bude pokračovat a růst, protože to lidi jednoduše baví a bavit bude.

Éra anonymity na Internetu skončila – z rozhodnutí jeho uživatelů.