Odpověď na názor

Myslím, že těžko můžeme v tomto stádiu navrhovat konkrétní pravidla/aplikaci, proto se zatím pokusím námi již vymezené obecné koncepty jen poněkud zúžit...

Proč měly systémy typu "Orkut" tendenci k inflaci přátelství? Protože síť byla zaplavována stále dalšími kontakty, aniž by ty staré ubývaly. To bylo způsobeno nastavením pravidel na "digitální přátelství" a "nekonečná přátelství" - definování přátelství pouze v extrémních kategoriích "existuje-neexistuje" zvýhodňovalo ty, kteří dokázali maximalizovat počet kontaktů, což v evoluci socioware sítí prosadilo právě strategii maximalizace počtu "přátel". Navíc chyběl jakýkoli úbytek, jednou navázaná přátelství trvala do nekonečna a tutíž i počet přátel směřoval k metě, kdy všichni jsou (stejně "kvalitní") přátelé všech a síť tak torálně ztrácí svoji strukturující funkci.

Nabízí se jednoduché řešení - přidáme do stávajících systémů "kvalitu" a časovou omezenost - budeme kvalitu přátelství hodnotit na škále od jedné do deseti a pokud tato kvalita nebude udržována nějakými vhodně zvolenými aktivitami, bude v čase klesat k nule. V čem spočívá problém tohoto řešení?

Podíváme-li se na věc z úhlu našich dřívejších diskusí o emergenci a complexity theory, tak chyba dřívějšího řešení nespočívá jen v nevhodném nastavení pravidel na "digitálnost a nekonečnost" přátelství. Jde imo také o nevhodný způsob vytváření pravidel. Pravidla nevznikala spontánně, byla vytvořena ad hoc. Pokud designujeme systém, který má vést k určitému chování, postupujeme v podstatě tak, že vytváříme zpětnou vazbu; tzn. definujeme určitý žádoucí cíl a pak nastavujeme pravidla tak, aby chování vedoucí k cíli umožňovala/odměňovala a chování blokující dosažení cíle blokovala/penalizovala. V reálném světě však spočívá problém v tom, že abychom mohli měřit, zda nějaké chování prospívá nebo blokuje v dosažení cíle, musíme stanovit operační definici cíle, tzn. musíme stanovit reálné proveditelné operace, pomocí kterých zjišťujeme, zda se blížíme nebo vzdalujeme cíli. Námi vytvořený systém tak v nejlepším případě směřuje k naplňování cílů tak jak jsme je operacionalizovali, nikoli jak jsme si je přáli. To je právě ten známý problém měření (jehož ošidnost potvrdí každý, kdo něco tuší o sociáních vědách) - vždycky měříme jen indikátory, nikoli veličiny samotné!

Tak tomu bylo i v případě našich "starých" socioware - operacionalizovaly přátelství cca jako "potenciál přístupu ke kategorizovaným informacím o osobách a potenciál kontaktu těchto osob závislý na velikosti sítě aktuálně dostupných kontaktů". Z hlediska této operacionalizace byly "staré" socioware sítě velmi úspěšné. Otázka je, do jaké míry byl tímto vytěžen potenciál lidské sociability v kombinaci s moderními technologiemi. S pravidly systémů je to jako s počítači - dělají to co jim řeknete, ne to co si myslíte, že jím říkáte.

IMO pokud chceme definovat vhodná pravidla, musíme v prvé řadě vytvořit vhodnou operacionalizaci toho, co vlastně po těch sítích chceme. Odkážu na příspěvek Ondřeje Páleše - jde o to, aby veličinami, které určují blízkost v "pálešově ploše" byly takové proměnné, které jsou samy o sobě žádoucí (což počet úrovní kontaktů rozhodně není). Čeho přesně chceme dosáhnout? Propojení s počtem co největších lidí určitě ne - propojení s lidmi, kteří z našeho hlediska jsou nejhodnotnější? Jak definovat tuto hodnotu? Zájem o společná témata? Respekt vůči stejným lidem? Ochota investovat úsilí stejným směrem?

Jde IMO o to přiblížit operační definici vztahu tomu, co od něj skutečně očekáváme či potřebujeme. Možná že naše potřeba vnést do socioware vztahů dočasnost a non-digitálnost by nebyla řešením problému ale jen zakrytím příznaku problému - skutečným problémem je nevhodná operacionalizace vztahů/kvality vztahů v prostředí sítě, která prostě neodráží skutečné lidské potřeby. Z toho vyplývá nutnost studia lidských potřeb ohledně vztahů. Systémovým řešením je přiblížení se ke schopnosti v systémech přesněji měřit reálné lidské potřeby a pravidla stanovovat na základě vhodnější operacionalizace. Pak zřejmě nebude nutné se zabývat problémem digitálnosti a nekonečnosti vztahů.

Poněkud konkrétněji - mám hluboký zájem o studium toho, jak mohou informační technologie ovlivnit "lidský svět" => má potřeba získávat informace v této oblasti je velmi silná a logicky mě směruje tam, kde se tyto informace hromadí - tam se pak hromadím i já. Taky mám silnou potřebu o získaných informacích přemýšlet, analyzovat je, přeskupovat a generovat z nich případně i nové vědění. K tomu potřebuji oponenty, kteří se zajímají o bízká témata jako já, jsou chytří, kritičtí, umí komunikovat konstruktivně a jsou ochotni věnovat problematice čas a úsilí. Potřebuji systém, který mě na takové lidi bude směrovat. Nějaká sebekategorizace lidí a možnost kontaktovat "vhodné kategorie" mi v tom moc nepomůže - za chytrého se považujeme skoro všichni, ochota k úsilí často zůstává v úrovni toho, co by Erich From popsal jako "banální hovory" a komunikativnost si taky musí člověk vyzkoušet osobním zážitkem (zda si dva lidi v diskusi "sednou"?) a podobně to platí i pro znalosti a jejich relevanci, schopnost argumentace atp

Prostě orkut mi nepomůže, potřebuji něco životnějšího, něco relevantnějšího. V Orkutu - který jistě může být také užitečný - nejdřív zjistím informace (které navíc o sobě uvádí sám dotyčný) a pak mohu kontaktovat a zkoušet, jak co si budu myslet já. Já si ale nejdříve rád sám zkusím, co je kdo zač, a pak teprve zjišťuje věcné informace. Potřebuji systém, který by mě zaměřoval, ale ne zase moc konkrétně - potřebuji jen přivést "do správného klubu", ale tam si chci vybírat dál na základě mnohem širšího rejstříku lidksých schopností, než jaké mohou být v nějaké sebe-kategorizaci.

Jak jste sám poznamenal, roli socioware může plnit třeba tento workshop. Tohle (Lupa) je správný klub, ne proto že to deklaruje, ale protože tematikou a určitou mírou odbornosti/hloubky informací přitahuje lidi stejného zájmu. Tady se může na vlastní oči vidět, kdo něco opravdu ví, kdo se zajímá, kdo věnuje čas a úsili, komu to myslí a kdo je komunikativní. A tady není problém s digitálností a nekonečností vztahu - komunikuje se když je potřeba komunikovat a kvalita je odrážena tím, co si komunikanti mohou dát = mnohem lepší reflektování lidských ptřeb.

Problém je jak mnohem účiněji, rychleji a bez obrovských časových nákladů nacházet (s pomocí vztahů důvěry) takové Lupy a jak na ně směrovat/být směrován lidi/lidmi, se kterými dochází k naplňování nějakých (vzájemných) potřeb. Problém jak blokovat lidi/texty/témata, kterými se naopak nechci zdržovat od těch druhých. Problém zde spíše opačný než u nekonečných přátelství - trvalost identit, která by umožňovala využívat důvěry opakovaně a v mnohem širších souvislostech než v jednom workshopu (další texty, další zájmy, další prostory a obsahy..). Schpnost tyto identity rychle a spolehlivě vyhledávat v záplavě obsahu. Schopnost organizovat tyhle informace ("kdo mě to tehdy odkazoval na ty informace o "complexity science" a kde to bylo?"). Možnost vidět (nechá mě někdo indexovat obsahy, které sám sleduje, pokud bude důvěra vzájemná?), sdílet, spolupracovat (CVS)... Dále - až jako následek vybudované důvěry, nikoli opačně - schopnost zjistit konkrétní informace o dané osobě (fotka, zájmy, osobnější kontakt). xakru, už je to nesnesitelně dlouhé, moc děkuji za pozornost.