Facebook již od 2 ¢ za MB, Skype za 3€ měsíčně!

Podaří se mobilním operátorům prosadit zpoplatnění přístupu k Internetu podle navštěvovaných serverů či používaných služeb? Kdy vezme síťová neutralita za své?

Konec roku, a s ním i Silvestr, se kvapem blíží. Tento článek ale není žádným předčasným silvestrovským fórem či silvestrovskou mystifikací, jak by se z jeho titulku a perexu mohlo zdát. Právě naopak, je zcela vážně míněným popisem dvou událostí, které se v posledních dnech odehrály (asi v nechtěném souběhu) kolem problému síťové neutrality.

Pay per site?

Začněme tím, co přišlo dříve: 14. prosince uspořádali dva dodavatelé technologií (společnosti Allot Communications a Openet) webový seminář (webinar), určený mobilním operátorům. V něm představili nové možnosti svých technologií, které již stíhají v reálném čase analyzovat veškerý provoz všech zákazníků jak z pohledu využívaných služeb, tak i z hlediska toho, na které konkrétní servery přistupují a kolik dat přitom přenáší. A hlavně: představili nové možnosti, které toto otevírá pro oblast billingu, alias zpoplatnění zákazníků.

Načrtli tak mobilním operátorům představu nového světa, ve kterém mohou být zákazníci zpoplatňováni nejen podle toho, jaké služby využívají, ale i podle toho, na které servery přistupují a kolik přitom přenesou dat. A kde operátoři – místo dosavadního přístupu k Internetu „jako takovému“ – mohou vytvářet nejrůznější balíčky, zahrnující konkrétní služby či servery a kombinující objemové a paušální zpoplatnění přenesených dat vůči těmto službám či serverům. Vše na velmi podobném principu, jakým to již dnes funguje ve světě kabelové a satelitní televize či IPTV služeb.

Nejnázornější snad bude malá ukázka z prezentace, která prosákla na veřejnost z uvedeného semináře. A komu by snad nestačila, najde ještě expresivnější vykreslení možné budoucnosti zde.

Povšimněte si, že podle této představy by přístup ke službám samotných mobilních operátorů (zde: Vodafone) byl zdarma, zatímco přístup na konkrétní weby by byl zpoplatněn (buď paušálně nebo podle objemu skutečně přenesených dat), a stejně tak (či spíše: nejvíce) by byla zpoplatněna taková služba, která konkuruje vlastním službám samotných mobilních operátorů (zde: Skype).

K tomu je vhodné dodat, že jde o představu narýsovanou nikoli samotnými mobilním i operátory, ale jejich dodavateli technologií. Takže je asi možné očekávat určitou „menší zdrženlivost“ ze strany autorů této představy, ve snaze navodit zájem o vlastní produkty. Na druhou stranu ale lze počítat s tím, že dodavatelé technologií velmi dobře vědí, kam míří tajná přání mobilních operátorů. Zvláště když už tajná vlastně vůbec nejsou, když je stále častěji naznačují i samotní operátoři.

V neposlední řadě pak tato přání mají i své ekonomické opodstatnění: fenomén Internetu, a zejména pak jeho rozvoj směrem do mobilního světa (a „mobilního Internetu“), způsobil přesměrování lukrativních nových výnosů: ty již neinkasují tradiční giganti světa telekomunikací, jako provozovatelé přenosových cest, ale nově příchozí subjekty, které produkují obsah či poskytují obsahově zaměřené služby – a které „sedí“ na konci těch přenosových cest, které provozují telekomunikační operátoři. A těm zase rostou náklady již jen kvůli tomu, jak díky novým službám rostou objemy přenášených dat.

Takže se asi nelze divit tradičním operátorům, že se snaží zvrátit vývoj, který se dosud nevyvíjí příliš v jejich prospěch. Rozhodně přitom nepodceňujme jejich sílu a vliv, ty jsou stále obrovské.

I když i zde asi lze vidět určité odlišnosti: „síla“ mobilních operátorů asi bude přeci jen větší,   než „síla“ klasických pevných operátorů. Navíc právě mobilní operátoři jsou více „motivovaní“ tím, že jejich sítě mají celkově nižší disponibilní kapacity (než pevné sítě), a tak již dnes mají problémy se zahlcováním od intenzivnějšího datového provozu.

Určitě i tento aspekt je třeba vidět za snahami o „poněkud asymetrický“  přístup k otázkám síťové neutrality.

Noční můra síťové neutrality

Viděno z opačné strany pomyslné barikády je výše popisovaný  koncept „pay per site“ učiněnou noční můrou zastánců síťové neutrality. Faktem je, že jeho zavedením by se téměř od základů změnil charakter Internetu a jeho prostředí, tak jak ho známe dnes.

Už by to nebylo otevřené prostředí, kde by měl příležitost a šanci každý, kdo má nějaký nápad. Prostředí, do kterého může aktivně vstoupit každý, aniž by mu to musel někdo povolovat. Místo toho by se z dnešního Internetu stal jakýsi „operátor-net“, kde by právě operátoři rozhodovali prakticky o všem. Včetně toho, kam se kdo může dostat, která místa (resp. servery a služby) mají být přístupná a za jakých podmínek.

Skrze operátory by svou vůli mohl mnohem snáze prosazovat i stát, který má stále větší zájem omezovat či přímo blokovat to či ono. Stejně tak by své zájmy mnohem snáze prosazovaly i ty zájmové a vlivové skupiny, které jsou dostatečně silné na to, aby telekomunikační operátory k něčemu přinutily, nebo je k tomu motivovaly nějakou formou sdílení výsledných efektů.

„Elegantně“ by se tím vyřešily i dosavadní snahy o zpoplatnění obsahu konkrétních serverů. Své zákazníky (uživatele) by tyto servery již nezpoplatňovaly samy, ale dělali by to za ně příslušní operátoři – a ti by jim pak přepouštěli část svých výnosů, formou nějakého revenue sharingu.

Snad není třeba dále podrobněji rozvádět, k čemu by to vedlo a jaké další důsledky by to mělo.

Americký FCC k síťové neutralitě

Prezentace společností Allot Communications a Openet, rýsující možnou budoucnost Internetu,  nemohla přijít v „příhodnější“ okamžik, ať již se díváme na svět jako zastánci či odpůrci síťové neutrality. Objevila se totiž jen pár dní před tím, než se svým rozhodnutím o síťové neutralitě přišel americký regulátor FCC.

V USA je přitom otázka síťové neutrality diskutována (a na úrovni regulátor řešena) již delší dobu. Připomeňme si například nepříliš dávné „spolčení“ Googlu s Verizonem, které vyústilo v jejich společné stanovisko, že mobilní Internet má mít jiné podmínky než Internet pevný. Konkrétně že se na něj nemají vztahovat případné požadavky na zajištění síťové neutrality. 

Také sám americký regulátor (FCC) vydal k otázkám síťové neutrality již v říjnu loňského roku svůj konzultační dokument, ve kterém formuloval několik obecných principů, které hodlá prosazovat. Ty stavěly na potřebě zachování síťové neutrality a nijak významněji nerozlišovaly mezi mobilním a pevným Internetem. Pak ale – v létě letošního roku – přišlo již zmiňované společné stanovisko Googlu a Verizonu, a možná i v návaznosti na něj se (zřejmě) začal měnit i postoj FCC.

Těsně před letošními vánočními svátky pak vedení FCC přijalo své rozhodnutí k síťové neutralitě (formálně: k zajištění otevřeného Internetu), navazující na předchozí konzultační dokument a na odezvu, kterou tento dokument vyvolal.

Mediální manipulace?

Zajímavé bylo, že FCC nepublikoval své rozhodnutí hned a v plném znění, ale uvolňoval ho pouze postupně, po částech, spolu se stanovisky jednotlivých členů (pětičlenného) vedení. Ti totiž nebyli ve svém verdiktu zdaleka jednotní a každý z nich si zřejmě vymínil, že k celkovému verdiktu nejprve řekne své vlastní stanovisko.  A tak se veřejnost nejprve dozvěděla to, co si o celém rozhodnutí myslí a jak ho hodnotí jeho hlavní aktéři, a teprve pak měla možnost se s tímto rozhodnutím seznámit sama.

Osobně mi přijde, že to mělo i jeden významný efekt, který mohl být jak chtěný, tak i nechtěný: že první odezva a reakce médií, která je samozřejmě nejdůležitější, se zformovala nikoli podle samotného rozhodnutí, ale podle toho, co si o něm myslí a co o něm říkají (či: chtějí říci) jeho hlavní aktéři. A teprve v jakési „druhé vlně“, kdy už významná část mediální pozornosti opadla, resp. nasměrovala se někam jinam,  se mohlo začít psát o tom, co v rozhodnutí skutečně je.

Nejsem zběhlý v teorii mediální komunikace a netuším, zda jde o novinku nebo o již běžně používaný trik, jak otupit ostří nějakého „mediálního nárazu“ a odvést jeho první vlnu někam, kde napáchá co nejméně škody. Nemohu ale nevidět poměrně značný rozdíl mezi tím, jak bylo vše prezentováno v „první vlně“, zejména pokud jde o rozlišení mezi pevným a mobilním Internetem, a co se skutečně objevilo  v samotném rozhodnutí.

Kupříkladu sám předseda FCC, Julius Genachowski, ve svém stanovisku (z 21.12.2010) nejprve načrtl šest principů, na kterých má rozhodnutí FCC stát. A jedním (pátým) je i to, že princip otevřenosti musí platit i pro mobilní Internet – že Internet je jen jeden a musí zůstat otevřenou platformou, bez ohledu na to, jak k němu uživatelé přistupují.

V dalším pak předseda FCC sice připouští, že existují určité rozdíly mezi pevným a mobilním přístupem, na které byl jeho úřad upozorněn. Na závěr ale konstatuje, že jakékoli oslabení otevřenosti mobilního Internetu by bylo na pováženou. Jedním dechem k tomu však dodává, že stejně na pováženou by bylo jakékoli zbrždění inovací a investic do rozvoje mobilních aplikací, zařízení či sítí, které závisí na otevřenosti Internetu.

Co obsahuje rozhodnutí FCC?

Nicméně finální dokument s plným zněním celého rozhodnutí, který byl publikován až 23.12.2010, už hovoří docela jinak. Zde už jsou místo šesti principů uvedena tři pravidla, z nichž dvě významným  způsobem rozlišují mezi fixním a mobilním připojením:

  • transparentnost: poskytovatelé fixního a mobilního broadbandu musí zveřejňovat své postupy, používané pro správu sítě (network management practices), stejně jako provozní charakteristiky svých služeb a podmínky jejich používání.
  • neblokování: poskytovatelé pevného broadbandu nesmí blokovat legální obsah (lawfull content), aplikace či služby, ani zařízení která neohrožují síť (non-harmful devices); poskytovatelé mobilního broadbandu nesmí blokovat legální  weby (lawful websites) ani blokovat aplikace, které soutěží s jejich vlastními službami hlasové telefonie či videotelefonie
  • žádná bezdůvodná diskriminace: poskytovatelé pevného broadbandu nesmí bezdůvodně diskriminovat jakýkoli legální provoz při jeho přenosu (may not unreasonably discriminate in transmitting lawful network traffic)

Jak přesně těmto třem pravidlům rozumět, když půjde o konkrétní detailní aspekty, bude předmětem poměrně složité interpretace celého rozhodnutí, a samozřejmě také následně praxe, kterou jeho aplikace přinese.

Rozdíly v přístupu k pevnému a mobilnímu broadbandu však nelze nevidět ani při prvním letmém pohledu. Tak třeba sám předseda FCC ve svém stanovisku zdůrazňuje, že jeho úřad zakazuje „bezdůvodnou diskriminaci“ (unreasonable discrimination), zatímco ve finálním rozhodnutí se tento zákaz vztahuje jen na pevný broadbandu. Znamená to tedy, že v rámci mobilního broadbandu je „bezdůvodná diskriminace“ přípustná?

Co třeba speciální zpoplatnění dat, která mají mít vyšší prioritu při přenosu (v angličtině: pay for priority)? Že by si buďto uživatelé (nebo naopak poskytovatelé obsahu) museli nějak připlácet za to, že se určitá data dostanou ke svým konzumentům rychleji než jiná data? Ve vlastním stanovisku předsedy se takovýto princip zakazuje. V samotném rozhodnutí (v jeho dalších částech) se sice konstatuje, že by zřejmě byl v rozporu se zákazem bezdůvodné diskriminace – jenže tento zákaz  je aplikován jen na pevný broadband.

Nebo jiná zajímavá otázka: proč se u druhého pravidla rozlišuje mezi obsahem (u pevného broadbandu) a celými weby (u mobilního broadbandu), když je řeč o zákazu blokování? A následně se u mobilního broadbandu zakazuje blokování konkurenčních služeb charakteru hlasové telefonie a videotelefonie? Znamená to, že když půjde o konkurenční služby jiného charakteru (třeba video on demand či instant messaging apod.), bude už blokování přípustné? Například když si nějaký operátor spustí vlastní konkurenci k YouTube, bude moci originální službu YouToube ve své síti zcela legálně zablokovat? Nebo když zprovozní nějaký vlastní instant messaging, bude moci zablokovat všechny ostatní služby IM?

Nebo co připojování „neškodících“ zařízení (non-harmful device) podle výběru uživatele: předseda FCC ve svém stanovisku ještě hovoří o tom, že uživatelé by měli mít právo používat („neškodící“) zařízení dle svého vlastního výběru, aniž by přitom rozlišoval mobilní a pevné sítě – a ve finálním rozhodnutí je tato možnost zachována jen pro sítě pevné, ale nikoli již pro sítě mobilní. Takže mobilní operátoři budou moci zcela legálně diktovat uživatelům, která (technicky způsobilá) zařízení budou moci používat v jejich síti a která ne?

EBF16

A abychom se vrátili k první části článku s představou principu „pay per site“ (či „pay per service“): třeba služby Skype by mobilní operátoři ve svých broadbandových sítích blokovat nemohli (viz druhé pravidlo). Ale když se jich netýká zákaz bezdůvodné diskriminace, proč by si nemohli účtovat určitou prémii za to, že jejich zákazník bude používat takové služby, které konkurují jejich vlastním službám? Viz ony tři € měsíčně na obrázku.

A co specifické zpoplatnění (mobilního) přístupu ke konkrétním webům, ať již paušální částkou či dokonce podle objemu přenesených dat? Alespoň podle mého názoru by ani toto nebylo ve sporu s rozhodnutím FCC, když zakazuje „bezdůvodnou  diskriminaci“ jen poskytovatelům pevného broadbandu.

Anketa

Očekáváte, že se princip Pay per Site (v rámci mobilního přístupu k Internetu) někdy prosadí?

74 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 1. 2011 8:15

Školení Google Analytics pro pokročilé

  •  
    Jak využít nové funkce Google Analytics
  • Vyhodnocování pomocí Multichannel funnels
  • Neopakujte chyby při vyhodnocování dat.

Informace o školení Google Analytics pro pokročilé »