Facebook: rozvod v přímém přenosu aneb jak v Čechách vyrábíme velkého bratra

Ilustrace: Nenad Vitas

Ukázalo se nejenom, že se dotyčná po dvaceti letech skutečně rozchází, ale navíc se ve veřejných komentářích objevila věta její dcery: Jen mě mrzí, že se to musím dozvědět z Facebooku. Následovala omluva matky se zdůvodněním přílišné impulsivnosti a doplněním, že to proberou doma večer.

Takový veřejných obnažení jsem poslední dobu na Facebooku viděl řadu, ale toto je asi největší extrém nutící k zamyšlení. Nedomnívám se, že lidé by byli takoví exhibicionisti. Jen si asi příliš neuvědomují a nechápou rozdíl mezi posíláním privátních zpráv a veřejných informací „na zdi“.

Po síti koluje pár historek o tom, jak někoho vyhodili z práce (tuším v Austrálii), protože předstíral nemoc a pak napsal na Facebook, že jde plavat. „Kamarádem“ na Facebooku byl bohužel i jeho šéf. Nevím, zda je to pravda, ale sám jsem nedávno zažil, jak si moje klientka nevinně ve statusu postěžovala na špatný den. Jiný její známý to okomentoval slovy: Nic si z toho nedělej, že máš šéfovou krávu. Komentář byl sice posléze vymazán, ale potenciálně to samozřejmě je velmi zneužitelné.

Dalším problémem je rozšířená domněnka, že cizí lidé nevidí do mého profilu (pokud si vůbec běžný uživatel tuto otázku klade). Jenže stačí být součástí stejné skupiny a implicitní nastavení (které téměř nikdo nemění) dává přístup všem skupinovým soukmenovcům. Takže stačí být součástí takových nesmyslů, jako „Kolik Čechů je na Facebooku?“ a rázem na dotyčného může téměř každý.

Vzpomínám na případ, kdy jsem se měl sejít s jednou novinářkou a díky takto přístupným informacím na Facebooku jsem nejenom zjistil, jak žurnalistka vypadá, ale i také kde byla na dovolené, co ráda dělá, jak vypadá „v náladě“ a jak se jmenuje její přítel. Ne že bych to potřeboval vědět…

Facebook zbavil internetové uživatele anonymity

Je pravda, že jsem si Facebook také trochu pohodlně naučil využívat jako svůj privátní helpdesk. Před měsícem jsem napsal do statusu, že sháníme grafika. A už ho máme. O víkendu jsem pro změnu nevěděl, jak propojit macovský program Keynote s Powerpointem. Do 15 minut jsem měl tři relevantní reakce svých známých. Božena Zbranková z portálu Bezrealitky.cz minulý rok na jedné konferenci prezentovala obchodní využití sociálních sítí. Jiří Donát ze společnosti A.T. Kearney do ní celou dobu šil, že Facebook je jen seznamka, kde si lidé tak maximálně mohou posílat pusinky.

Tady se jedná o zjevné nepochopení smyslu sítě jako je Facebook. Nespojovat se s neznámými lidmi, ale propojit se s lidmi, které známe a mít informace o nich. To byla právě ta odlišnost, kterou zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg viděl jako jeho hlavní výhodu.

Víte, co vaši známí ze skutečného světa dělají a také můžete vědět, co si myslí. Například server Mikroblogy.cz jsme propojili s Facebookem a nyní je možno odpovídat na otázku týdne přímo na něm. Službu už má zaregistrovanou 1000 lidí a na prvních pozicích v odpovědích jsou vždy vaši kamarádi. Poslední dotazy byly, co si lidé myslí o Entropě a jaký mají názor na invazi v Gaze. Díky této funkcionalitě se trochu podařilo „zrelevantnit” internetovou diskusi, protože něco komentovat za svůj facebookovský profil, kde mám své skutečné jméno a vím, že to čtou mí známí, je úplně něco jiného, než anonymní nadávání ve standardních fórech na zpravodajských serverech.

Tahle glosa nemá být ani filipikou proti Facebooku, ani jeho obhajobou. Chtěl jsem vlastně poukázat na to, že sociální sítě berou lidem pro mnohé lákavou (i když často jen pocitovou) anonymitu chování na netu. A že jsou tam všichni odpovědni za svá slova myšlenky i ve virtuálním světě.