Fenomén pojídače prostředků

Ilustrace: Nenad Vitas

Možná to znáte taky. Pokud nejste IT závislými a každého půl roku zcela neobměňujete své PC, aby vyhovovalo nejnovějším trendům, znáte to spíš. Praktická a užitečná, všestranně použitelná, celkově prima aplikace se jednoho dne rozhodne, že při své další činnosti bude konzumovat sto procent dostupných prostředků hostitelského hardwaru. Tedy hodně paměti a kompletní procesor. Výsledkem je, že ač dotyčný program technicky vzato funguje, práci s počítačem (záměrně neříkám, že s PC) silně zkomplikuje. Jev to celkem běžný, vlastně nezajímavý.

Pokročilí uživatelé, mezi něž se hrdě řadím, se s tím obvykle snaží vypořádat optimalizací registrů, defragmentací disků, vypínáním zbytečných služeb, odinstalováváním méně užitečných doplňků, případně drobnými upgrady těch částí hardwaru, které mají na výkon největší vliv. Krajní možností je potom používání starších verzí software v naději, že budou méně náročné. Jak jistě a správně tušíte, nic z toho nepomáhá.

Jsa rozjařen a mírně znechucen jedním takovým pojídačem, který mi vyloženě zkazil telefonní hovor (Skype 4.0, Windows XP), a následně jsa znechucen opět tím, že stránky technické podpory mne v problému jednoduše nepodpořily, rozhodl jsem se provést podrobnou inspekci pojídačů prostředků na zařízeních, s nimiž přicházím do (víceméně) každodenního kontaktu. Následně jsem se pokusil tyto programy substituovat jinými. V několika případech se to podařilo, v několika ne. Při svém snažení jsem ovšem přišel na zajímavost. Jakou?

Logická hypotéza, totiž, že aplikace, která je pažravá na jednom zařízení, bude pažravá i na jiném (v podobném softwarovém i hardwarovém prostředí), se nevyplnila. Firefox v aktuální verzi, který je pro pár let starý Celeron s 1Gb paměti a Windows XP zabijákem, běží na o něco modernějším, avšak podobně rychlém mobilním Celeronu s 1Gb paměti a novějšími Windows zcela bez problémů. Nový Skype si na hardwaru, který je ve výše uvedeném příkladu s Firefoxem bezproblémový, ujídá vše, ale na prvně jmenovaném zvládá až několik videohovorů současně. Prohlížeč Apple Safari v poslední verzi 4 mi už dvakrát natvrdo zasekl Powermac G4 (1×733Mhz, 1,25Gb RAM, OS X 10.4.11), přičemž na obou uvedených PC šlape jako hodiny. Naproti tomu aktuální iTunes stejné firmy jsou na zmíněném Macu prakticky jedinou možností multimediálního přehrávače, zatímco na ani jednom z uvedených PC je pro enormní náročnost používat nelze.

Ještě o něco starší Celeron, tentokrát s Ubuntu 8.04LTS a 512Mb RAM, trápí pro změnu poštovní program Thunderbird. Bohužel, z jistých důvodů musím používat jej a ne jinak vynikající Evolution. Na „primárním“ PC (prvně uvedené) pak brzdu poštovního styku nepředstavuje ani tak Outlook 2007, jako spíše jeho skvělý, leč znovu pažravý doplněk Xobni, pročež Thunderbird jede, věrný svému názvu, jako hrom.

Pokud se stejně jako já nad výše uvedeným popisem zamyslíte, nelze než zjistit jediné. Pojídačem systémových prostředků není jedna konkrétní „vadná“ aplikace, nebo její verze. Odznak „CPUžrouta“ je v podobných softwarových prostředích na různých platformách a s různými operačními systémy distribuován rovnoměrně. A co hůře. Je distribuován tak, aby co nejvíce znepříjemnil život uživateli. Tyto počítače tak vykazují syndrom škodolibosti. Škodolibost je vlastní lidem, je jedním ze znaků inteligence. Víte, co to znamená? Pojídači prostředků jsou znakem inteligence umělé!