Filipika proti duševnímu monopolu (1/3)

Protipirátská smlouva ACTA přivedla do ohniska veřejné diskuse otázku, kolik chceme investovat do vymáhání práv tzv. duševního vlastnictví a jakých základních svobod se v rámci tohoto boje máme vzdát. Domnívám se však, že přišel čas posunout se o krok dále a začít vážně přemýšlet, zda duševní „vlastnictví“ vůbec potřebujeme a případně jaké. Pokusím se o první vykopnutí.

Duševní monopol je sociální konstrukt

Duševní monopol (v právu zavá­dějícím způsobem ozna­čovaný za „duševní vlastnictví“) je v dějinách lidské společnosti poměrně nový výmysl. Pomineme-li několik zajímavých atypických institutů sahajících až do starověkého Řecka, sahají počátky duševního monopolu v dnešním pojetí ne dále než do 18. století. Jeho obsahem jsou dvě složky: osobnostní a majetková práva. Osobnostní složka zejména zaručuje, že se nikdo nesmí vydávat za autora díla, které sám nevytvořil, tzn. postihuje plagiátorství. V rámci naší diskuse není příliš důležitá. Majetková složka autorovi dává monopolní právo k využívání jeho díla, zejména k vytváření kopií. Monopolní právo, které je definováno, vymáháno a omezeno státem a zákonem.

Autor má monopol, protože… protože proto?

Na duševní monopol se lze dívat dvěma způsoby – přirozenoprávním a pozitivněprávním. První je dnes populární mezi zastánci tvůrčího průmyslu. Zjednodušeně stojí na tvrzení, že duševní monopol nad výsledkem tvůrčí činnosti je přirozeným právem autora a jakékoliv argumenty společenské prospěšnosti a užitečnosti nehrají roli. Je třeba i možné, že duševní monopol škrtí kreativitu a pokrok, je možné, že kvůli jeho neefektivnosti umírají děti v Africe, duševní monopol je ale nedotknutelný. Tento přístup bývá spojen s názorem, že duševní monopol by neměl být časově vůbec omezen, že by měl trvat navždy. Tomu odpovídá neustálé retro­aktivní (!) prodlužování duševního monopolu, kterého jsme v posledních desetiletích svědky.

Pro zastánce přirozenoprávní teorie je duševní monopol nezpochybnitelným axiomem, který není třeba podpírat žádnou další argumentací. Diskusi je proto možno vést pouze v rovině: jaká jiná přirozená práva člověka bychom pro prosazování duševního monopolu měli omezit a v jaké míře. Je-li vám tento pohled blízký, argumenty obsažené v tomto článku vás neosloví. Doporučuji se raději seznámit s jeho liberta­riánskou kritikou, rovněž vycházející z přirozenoprávního konceptu.

Duševní monopol je diktátem zákona!

Druhý – pozitivněprávní – přístup je pro duševněmonopolní zákony typický. Tímto způsobem se na duševní monopol díval například Thomas Jefferson, když hovořil o „daru práva společnosti“. Autorům jsme se jej rozhodli udělit, abychom dosáhli jistého prospěšného cíle. Jeho vznik byl libovůlí společnosti, proto také jeho podoba i případný zánik závisí pouze a výhradně na hodnocení a vůli společnosti. Duševní monopol by tedy měl existovat, pouze pokud jí skutečně prospívá a pouze v rozsahu, ve kterém je potřebný. Ostatně již Adam Smith napsal: Monopoly, které trvají dlouhé poté, co jsou potřeba k podpoře jisté společensky prospěšné činnosti, uvalují na všechny ostatní občany velmi absurdní daň dvojí formy. Zaprvé, vysokou cenou statků, které by v případě volného trhu mohli koupit daleko levněji. Zadruhé jejich kompletním vyloučením z jistého odvětví podnikání, které by pro ně mohlo být jak výhodné, tak ziskové.

Více o filosofických pohledech na duševní monopol: „Inte­llectual Property“ (Stanford Encyclopedia of Philosophy)

Umělý nedostatek

Co je tedy fundamentální charakteristikou duševního monopolu? Je jí uměle vytvořený nedostatek. Ať už hovoříme o patentech či autorském právu, duševní monopol je postaven na státem vytvořeném a prosazovaném umělém nedostatku. Léky pomáhající proti HIV? Mohli bychom je vyrábět za pár korun a byly by všem lacino dostupné. Ale to nejde. Tvůrce od státu obdržel duševní monopol a dokud nevyprší, může si – neohrožován výrobci generik – účtovat monopolní cenu. Harry Potter? Tisk by stál desítky korun a každý by si mohl koupit celou sérii za pár drobných. Jenže to ještě tak jedno století nepůjde, dokud Rowlingové a jejím dědicům nevyprší monopolní práva k vytváření kopií. Duševní monopol jednoduše vytváří umělý nedostatek.

Obrovské náklady tvorby, malé náklady výroby

Proč tedy státy něco takového dělají, proč se svět tolik ochuzuje? Odpověď vymyslíme selským rozumem: nebýt duševního monopolu, kdo by něco tvořil? Kdo by investoval stovky milionů do nejistého vývoje sofistikovaných léků či strávil tisíce hodin života vymýšlením příběhů mladého kouzelníka? Kdyby hned po prvním zveřejnění měl k dílu stejná práva jako kdokoliv jiný, kdyby jeho dílo mohl každý začít okamžitě kopírovat, jak by byl za svou práci odměněn? Pro produkty duševní činnosti je totiž charakteristické, že náklady jsou koncentrovány do počátečního vývoje (fixní náklady), zatímco samotná výroba vyvinutého předmětu (variabilní náklady) je řádově levnější, někdy dokonce prakticky zadarmo.

Selská logika je tedy prostá. Buď budeme mít svobodu kopírování, ale nikdo nebude nic tvořit. Nebo umožníme autorům vydělat prostřednictvím duševního monopolu, ale vytvoříme „zbytečný“ umělý nedostatek. Duševní monopol je tedy výsledkem volby menšího zla.

Více o rozdílech skutečného vlastnictví a duševního monopolu: „Polemika: proč je "duševní vlastnictví“ monopol a proč monopoly nemáme rádi" (jilm.cz)

Tržní mechanismus je skvělý. Většinou.

Používání zavádějících pojmů jako „vlastnictví“ a „krádež“ vede k jednomu klíčovému omylu. Mnoho lidí se domnívá, že současný trh s produkty tvůrčí činnosti je volný a svobodný. A protože se o volném a svobodném trhu obvykle domníváme, že je tou nejlepší možností, jsou alternativy k duševnímu monopolu považovány za nápady snad až marxistické. Proto jsou Piráti oz­načováni za zhulené anarchisty, kyberkomunisty a podobně. Paradoxně přitom pirátský postoj k duševnímu monopolu sdílí i kapitalisté nejkapitalistič­tější – čeští Svobodní a libertariáni obecně.

Tento přístup je naprosto chybný. Tržní mechanismus je nádherná věc, bezesporu jeden z nejúžasnějších lidských vynálezů vůbec. Volný trh umožňuje čistým způsobem vyřešit velkou většinu koordinačních problémů naší velké společnosti, dokáže využít schopnosti milionů lidí způsobem, který nejlépe odpovídá jejich potřebám. Je kreativní, je efektivní, je nepostradatelný. Duševní monopol je však tržním mechanismem pouze zdánlivě, je jeho imitací.

MIF16

Institut duševního monopolu má totiž dva velké nedostatky, které jej od skutečného volného trhu odlišují:

  1. Problém dlouhého ocasu
  2. Problém transakčních nákladů

Tyto dva hlavní negativní efekty duševního monopolu si popíšeme v příštím díle.

154 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 26. 2. 2012 2:39

Školení UX: Jak zapojit uživatele do designu

  •  
    Jak dostat ono tajemné UX do designu.
  • Ve kterých fázích zapojit uživatele, abyste dostali nejvíc muziky za nejmíň peněz.
  • Jak vytvářet jednoduché a srozumitelné persony

Detailní informace o školení UX »