Filmovým a hudebním pirátem proti své vůli

Média nás neustále utvrzují v tom, že zákony jsou plné nesmyslů. Občas to říkají i politici, tedy ti, kteří jsou zrovna v opozici. Stačí se podívat do oblasti autorského práva. Jsem člověk respektující duševní vlastnictví, i když mi tento termín přijde velmi prapodivný, ale jeho princip skutečně ctím. Za služby i zábavu jsem ochoten platit. Na druhou stranu si ovšem nechci nechat od nahrávacích společností a filmových studií kálet na hlavu.

V poslední době mám stále silnější pocit, že právo není na té správné straně. Vezměte si třeba takové výměnné sítě. Stahovat z nich filmy a hudbu pro osobní potřebu je u nás naprosto legální. Software však nikoliv. Proč? Jaký je v tom praktický rozdíl? Také přece přicházíte zdarma k něčemu, co byste měli jinak někomu zaplatit a dát mu tak vydělat. Paradox číslo jedna.

Držme se ale hudby a filmů. Dobrá tedy, stahování je povolené. Sdílení už však ne. To je přitom pokrytectví nejvyššího stupně. Kdyby tam ten obsah někdo nenasdílel, těžko by bylo co stahovat. Ten, kdo tedy stahuje nové hollywoodské trháky, nepřímo těží z trestné činnosti někoho jiného. Paradox číslo dvě. To mi však až tak v žaludku samo o sobě neleží a držitelé autorských práv se umí ozvat sami.

Irituje mě ale novela, která formálně přistřihuje křidýlka i zákazníkům, kteří platí (a často jak mourovatí). Není žádným tajemstvím, že CD a DVD média jsou snadno poškoditelná. Nelze se tedy divit, že když si někdo pořídí sběratelskou edici bondovek za nějakých 20.000 korun, bude si chtít pořídit záložní kopie. Originál si vystaví na poličku a s kopiemi se bude těšit, a nebude ho tedy tolik bolet, když se záložním DVDčkem začne aportovat pes.

Jenže to už v Česku nejde. Můžete si sice udělat záložní kopii pro osobní potřebu, ale nesmíte přitom prolomit nějakou protipirátskou ochranou, která je dnes prakticky všude. Připomínám, že na záložní kopii nemáte ze zákona právo, jenom tuto možnost zákon připouští. Legislativec si zahrál na chytrou horákyni... I přesto ale platíme z každého prázdného paměťového média nebo záznamového zařízení poplatek, kdyby se nám náhodou zachtělo pirátění. Paradox číslo tři.

Koupíte si tedy originální film na DVD minimálně za několik set. Zaplatíte poplatek z prázdného média, vypalovačky a třeba i papíru a tiskárny, kterou hodláte použít na vytištění obalu. Pořád je ale vytvoření záložní kopie v rozporu se zákonem. Na druhé straně si může kdokoliv beztrestně stáhnout kopii toho samého filmu z Internetu zdarma a udělat si kopií, kolik uzná za vhodné. Často ještě dřív, než je tu film vůbec v prodeji nebo dokonce v kině. Původně se sice film dostal na Internet porušením zákona, ale to vás mrzet nemusí.

Samostatnou kapitolou jsou DVD regiony. Koupit v našich obchodech populární seriály na DVD je téměř nemožné. Nepočítáme-li tedy českou tvorbu a pár čestných výjimek potvrzujících pravidlo. Objednat si nějaké pěkné DVD ze zahraničí nebo si jej přivést z dovolené není problém. S patřičnou softwarovou výbavou vás prakticky ani nemusí zajímat, že byste si DVD neměli přehrát na zařízení pořízeném u nás. Jenže to lze chápat také jako překonání aktivní ochrany, které zákon zakazuje. I když tedy někteří právníci, se kterými jsem kdysi při jedné příležitosti o tomto problému hovořil, krčí rameny a nezávidí soudci, který by takový prohřešek měl posuzovat.

Každopádně stažení původně ilegálně získané kopie je ze zákona víceméně posvěceno, kdežto přehrání legálně pořízeného a řádně zaplaceného DVD s regionální ochranou při využití nějaké technické kličky je z pohledu zákona minimálně sporné.

Předpokládám, že řada čtenářů v diskuzi si bude hrát se slovíčky, ale než se pustíte do cupování předešlých odstavců na kusy, zkuste se zamyslet nad výše rozvedenou myšlenkou. Můžeme se divit, že si kdekdo řekne: proč bych já trouba platil a nechal se omezovat, když můžu mít zábavu doma rychleji, pohodlněji, bez omezení a zdarma?

A pak že zákony někdy nejdou na ruku těm špatným ...