Francie chce odpojovat uživatele porušující autorská práva

Ve Francii už navrhli zákon, podle kterého by se velcí držitelé práv (distribuční společnosti, ochranné svazy apod.) mohli domoci odpojování těch uživatelů Internetu, kteří podle výsledků jejich monitoringu porušují jimi držená práva. Vykonavatelem by byl nové zřízený „Vysoký úřad pro šíření děl a ochrany práv na Internetu“.

V pondělním vydání pravidelného seriálu Stalo se se jsem zmínil výrok francouzského ministra Erica Bessona na ministerské konferenci OECD k budoucnosti internetové ekonomiky: že jednou z priorit současného francouzského prezidenta je to, aby každý Francouz měl právo na broadbandové připojení. K tomu je ale vhodné dodat, že právě Francie podniká i kroky směřující přesně opačně: k tomu, aby Francouzi mohli být „z moci úřední“ odpojováni od Internetu a měli k němu zakázaný přístup třeba i na celý rok. Snad nezaškodí podívat se podrobněji na to, kam až se dostaly snahy o realizaci tohoto záměru.

Hned na úvod si můžeme říci, že ve Francii již existuje návrh příslušného zákona [PDF, 529 kB], který v nedávných dnech prošel francouzskou vládou a míří do tamního Parlamentu. Pokud ten návrh přijme, mohl by nový zákon nabýt účinnosti již od počátku roku 2009. A jelikož předpokládá vznik nového úřadu s „poetickým“ názvem HADOPI (Haute autorité pour la diffusion des œuvres et la protection des droits sur Internet, neboli „Vysoký úřad pro šíření děl a ochrany práv na Internetu“), mluví se o něm jako o „Loi Hadopi“ („zákonu HADOPI“).

Potřetí a dost

Základní podstata navrhovaného zákona byla i v našich médiích diskutována již vícekrát (z mého pera například zde v archivu): uživatel, který by stahoval „něco nelegálního“, by dostal nejprve dvě varování, a pokud by se ani pak nezdržel svého jednání, byl by odpojen od Internetu až na celý rok.

Jakkoli to na první pohled může vypadat velmi jednoduše a také správně (proti „nelegálnostem“ je třeba bojovat), při druhém pohledu se nelze ubránit naprosto zásadním otázkám. Jako třeba:

  • Jak konkrétně je definována skutková podstata toho, co má být sankcionováno?
  • Jak bude probíhat zjišťování toho, zda a kde došlo k naplnění skutkové podstaty, a také kým?
  • Čí zájmy má navrhovaný zákon chránit?

Při ještě podrobnějším pohledu se pak vynořují ještě další významné otázky, jako například:

  • jak bude vše zapadat do „běžných mantinelů“ vymáhání práva? Jaké budou kompetence nového Vysokého úřadu (HADOPI)? Jaká budou práva zúčastněných stran, jak se bude kdo moci odvolávat, kdo bude přezkoumávat rozhodnutí atd.?

Než se pustím do odpovídání na takovéto otázky, rád bych zdůraznil, že půjde o mé osobní názory a závěry, vyplývající z dostupných informací. Samozřejmě se mohu mýlit – a v řadě aspektů bych tomu byl jen rád.

Cui bono?

Celý návrh nového zákona (Le Loi Hadopi) je jakýmsi výměnným obchodem, který francouzský stát uzavírá s velkými společnostmi, zastupujícími držitele práv. Tedy hlavně s distribučními společnostmi, ochrannými svazy atd. Ty se na jedné straně zavazují k určitým ústupkům – a na straně druhé jim zákon dá určitý prostor k prosazení jejich specifických zájmů.

To, co držitelé práv slibují, vypadá následovně:

  • Eliminace technických opatření, omezujících možnosti užití u francouzských děl v jejich nabídkách (mj. odstranění DRM). Například legálně zakoupenou hudbu by pak bylo možné přehrávat na všech zařízeních.
  • Doba od premiéry filmů v kinech do uvedení v rámci služeb VOD (Video on Demand) se zkrátí na 6 měsíců, a tedy stejně jako u DVD.

Už zde bychom asi mohli polemizovat, nakolik jde o významné ústupky a zda se jinde mezitím nedostavily samy, bez podobného “výměnného obchodu“. Ale nejsme tím, kdo tento handl uzavírá, takže pojďme raději k druhé misce pomyslných vah. Na tu francouzský stát klade možnost, aby si držitelé práv vynutili odpojení těch uživatelů Internetu, kteří mají poručovat jejich práva.

Základní princip, na kterém je vše postaveno, je přitom vcelku jednoduchý: bude zřízen onen „Vysoký úřad“ (HADOPI), který bude „sedět a čekat“, až mu držitelé práv pošlou nějaký konkrétní „podnět“. Teprve pak tento úřad začne jednat, jsa k tomu vybaven potřebnými kompetencemi: od ISP zjistí identitu toho, koho se podnět týká, a pošle mu dvě varování. Pokud dotyčný nepřestane, Úřad nařídí jeho odpojení od Internetu až na rok. A aby se náhodu nepřipojil jinde, u jiného ISP, zařadí dotyčného do nového „registru hříšníků“ – a žádný jiný ISP mu nebude smět poskytnout své připojení.

Jaká je skutková podstata?

Pojďme nyní k otázkám skutkové podstaty: co vlastně bude nový zákon trestat a jak bude zjišťovat, kdy a jak k tomu došlo. Odpověď na obě tyto otázky je docela zajímavá.

Pokud jde o vymezení toho, co bude trestáno, pak zde nový zákon vlastně nic nového nepřináší. Nijak nemění to, jak je (ve francouzské legislativě) ošetřena ochrana duševního vlastnictví. Takže ani nepřidává nic, co by nově již bylo trestné, a ani nelegalizuje něco, co by dříve bylo v rozporu se zákonem (a nyní už nikoli).

Podobně je to i s klíčovou otázkou toho, jak se bude (v prostředí Internetu) zjišťovat, zda došlo k nějakému narušení autorských práv atd. Budou snad „velcí bratři ve Vysokém úřadě“ sami monitorovat veškerý provoz, který jednotliví uživatelé generují, a skrze detailní průzkum přenášených dat usuzovat na to, zda právě stahují něco, co by správně stahovat neměli?

Nikoli. Vše nasvědčuje tomu, že toto zákon nijak neřeší – a spoléhá se na ony „konkrétní podněty“ od držitelů práv.

Abychom si to zasadili do souvislostí, připomeňme si odpověď paní Petry Žikovské, šéfky české pobočky IFPI (Mezinárodní federace hudebního průmyslu), která zazněla v jejím interview pro Lupu již v lednu loňského roku:

Jak v podobných případech konkrétní uživatele odhalíte?

Máme pro ten účel speciální program od naší mezinárodní centrály, s jehož pomocí sledujeme tok dat na různých výměnných sítí P2P. Následně jednoznačně identifikujeme uživatele, kteří nabízejí značná množství dat, celý případ zdokumentujeme a předáme specializovanému oddělení policie. V případech, kdy jsou přímo nabízeny hudební soubory na webových stránkách, kontaktujeme přímo majitele těchto stránek, nebo poskytovatele webového prostoru, se kterým se snažíme dohodnout na odstranění nelegálního obsahu. V naprosté většině případů s námi spolupracují.

A pokud na výzvu daný uživatel nereaguje?

Pak předáváme celou věc policii spolu s důkazy, které jsme v daném případě shromáždili.

Takže ve Francii vlastně neudělali nic jiného, než že vyslyšeli volání subjektů, jako je IFPI  – a jejich aktivitám dodali formální rámec a právní statut, včetně zřízení nového Vysokého úřadu a jeho vybavení významnými kompetencemi.

Fakticky je to vlastně ještě horší, než kdyby aktivity uživatelů na Internetu monitoroval nějaký orgán státu, protože takto to budou dělat subjekty privátního světa. Na druhou stranu je to ale i v něčem lepší: soukromý subjekt nemá (a ani popisovaným zákonem nedostává) zmocnění k tomu, aby strkal nos do obsahu komunikace třetích stran. To mu platné zákony naopak přímo zakazují.

Nicméně nový návrh francouzského zákona jakoby tento zásadní rozpor vědomě obcházel: počká si, až někdo jiný získá usvědčující podklady (aniž by řešil jak), a pak už na ně jen naváže a trestá. V tom (za sebe) vidím zcela zásadní problém popisovaného návrhu zákona.

Kdo je vinen?

Zajímavé je i to, kdo je z pohledu navrhovaného zákona viníkem, který může být odpojen od Internetu (a zanesen do „registru hříšníků“): není to, a vlastně ani nemůže být, konkrétní uživatel Internetu. Je to ten, kdo vstupuje do smluvního vztahu s internetovým providerem. Ten se dle nového zákona stane odpovědným za to, jak je jím zakoupená služba využívána. A toho také bude nový Vysoký úřad popotahovat, skrze dvě varování – nejprve na jeho e-mailovou adresu, a poté doporučeným dopisem s dodejkou – a následně i odpojovat.

Pokud si to tedy domyslíme do praktických důsledků: třeba v rodině, kde Internet objednal jeden z rodičů, bude tento rodič nést následky toho, že jeho děti (nelegální způsobem) stahují filmy z Internetu. Nebo ve firmě či škole: za aktivity zaměstnanců a žáků ponese důsledky zaměstnavatel, resp. škola.

Je to vlastně logické a racionální. Ale jako vše to má i své specifické souvislosti a důsledky. Kromě možnosti zneužití (třeba od zaměstnance vůči zaměstnavateli) jde třeba o otázku veřejně dostupného připojení, jaké dnes nabízí svým hostům například kavárny, restaurace apod. Bude to znamenat jejich konec? Nebo otázka technického zabezpečení, aktuální například u WiFi sítí: nabourat se do zcela nezabezpečené sítě je triviální, prolomit její nedostatečné zabezpečení jen o něco málo těžší – ale cesta do Internetu je pak v obou případech otevřena.

Jistě, přesně stejné otázky právní odpovědnosti (například za činy spadající pod trestní právo) zde byly již dříve – a jejich řešení také není lehké. Ale pouze pro oblast duševního vlastnictví by nově měla existovat možnost „vyvinit se“ z odpovědnosti, skrze nasazení určitých „zabezpečujících zařízení“. Popisovaný návrh zákona je ale blíže nespecifikuje: neříká, jak by měly fungovat a co a jak by měly zabezpečovat (spíše: blokovat). Předpokládá pouze, že je budou nabízet svým zákazníkům ISP (ale nebudou mít takovouto povinnost, šlo by jen o možnost).

Kdo bude rozhodovat o trestu?

Poněkud nejasné je to zatím s tím, jak rozhodování nového „Vysokého úřadu“ zapadne do celkových mantinelů vymáhání práva. Původní verze z dílny francouzského ministerstva kultury, která šla do vlády, předpokládala že Úřad bude rozhodovat o trestech zcela sám, mimo obvyklé struktury (soudy atd.), a že možnosti „obžalovaných“ na vlastní obhajobu a odvolání proti vyneseným verdiktům budou jen velmi omezené.

V rámci pozdějšího projednávání pak zde mělo dojít k určitým úpravám, které přeci jen omezily moc nového Úřadu. Ten by zřejmě musel rozhodovat pod dohledem soudce, a posíleny by byly i možnosti obhajoby a odvolávání. Nicméně i zde může ještě dojít k významným změnám, oběma směry.

V současné podobě návrhu je přitom pamatováno i na určité „rozmezí sazeb“: pokud „obviněný“ projeví účinnou lítost a zaváže se k nápravě, může mu Vysoký úřad napařit odpojení třeba jen na jeden či dva měsíce.

Kdo všechno je proti?

Asi nepřekvapí, že popisovaný návrh zákona má jak své zapřisáhlé zastánce, tak i zapřisáhlé odpůrce. Kdo se řadí kam, asi není těžké uhádnout: pro jsou podle očekávání především „držitelé práv“, jako je třeba již zmiňovaná IFPI a nejrůznější distribuční společnosti. Jak právě popisovaný návrh ukazuje, jejich síla a „lobbystický potenciál“ jsou stále velké. I když jejich výnosy a zisky rapidně klesají. A o tom to celé doopravdy je.

Proti je naopak široké spektrum subjektů, poukazujících na řadu negativních aspektů – od rozporu se základními lidskými svobodami, přes neperspektivnost cíle, až po faktickou nefunkčnost navrhovaného řešení. Proti jsou například i poslanci Evropského parlamentu, právě kvůli rozporům se základními lidskými svobodami.

Pádné jsou přitom i argumenty odpůrců, kteří poukazují na nefunkčnost navrhovaného řešení. Hezky to ironizoval jeden novinový článek, který vše přirovnal ke snaze vytřít oceán obyčejnou kuchyňskou žínkou, a to hezky do sucha.

UX16

Pravdou je, že vyhnout se faktickým dopadům represí je triviální: v případě poskytování obsahu stačí umístit příslušný server někam mimo francouzskou jurisdikci. A v případě „konzumace“ obsahu už francouzská média také přišla s návodem: stačí najít někoho, kdo se k vám třeba jen krátkodobě formálně nastěhuje a jako podnájemník si objedná vhodnou přípojku. U nás bychom asi mluvili o bílých koních, ale efekt by byl stejný.

Skutečné řešení celého problému vidím někde úplně jinde. Ne v represích a snahách vynutit si zachování ekonomických modelů z doby před nástupem Internetu, včetně dominující role prostředníků (držitelů práv). Budoucnost je v nových modelech a v přímém vztahu mezi autory a konzumenty obsahu, už bez dosavadních prostředníků v roli držitelů práv. Jenže vše nové to má těžké, a to staré bude ještě dlouho kopat kolem sebe a snažit se vývoj zvrátit.

Anketa

Považujete cestu, kterou se francouzský zákon ubírá, za správnou?

112 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 7. 2008 12:14
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení UX: Jak zapojit uživatele do designu

  •  
    Jak dostat ono tajemné UX do designu.
  • Ve kterých fázích zapojit uživatele, abyste dostali nejvíc muziky za nejmíň peněz.
  • Jak vytvářet jednoduché a srozumitelné persony

Detailní informace o školení UX »