HD-DVD poraženo, a není to moc dobrá zpráva

Boj je nyní ukončen: Toshiba hází ručník do ringu, ukončuje výrobu zařízení pro HD-DVD a přenechává tak svému konkurentovi volné pole působnosti. Vítězem a oficiálním nástupcem DVD se tak stává Blu-Ray. A to už tak dobrá zpráva není – zvítězil ten nepravý.

Jaký je, ve zkratce, rozdíl mezi oběma formáty? HD-DVD je v parametrech o něco horší: má něco menší kapacitu, o něco pomalejší čtení, zřejmě také o něco slabší ochranu proti kopírování autorsky chráněných děl. Blu-Ray má v těchto parametrech naopak o něco navrch, ale je poměrně výrazně dražší – jak mechaniky, ale zejména náklady na média, a to jak na průmyslově replikovaná, tak na zapisovatelná a přepisovatelná. HD-DVD je zpětně kompatibilní, tj. HD-DVD přehrávač umí pracovat s předchozími formáty, tj. DVD a CD – Blu-Ray nikoli. Filmové HD-DVD nemá omezení na regiony, zatímco Blu-Ray ano.

Pokud tedy tvrdím, že místo Blu-Ray mělo raději zvítězit HD-DVD – tedy že by to bylo lepší pro zákazníky a uživatele –, zní to značně zpátečnicky: proč kývnout na menší pokrok, když je k dispozici větší?

Místo DVD budeme v budoucnu nejspíše potkávat značku Blu-ray. Zdroj: sxc.hu

Blu-Ray zvítězilo zejména díky tomu, že se za tento standard (nakonec, po dlouhém váhání a přešlapování) postavili největší filmoví vydavatelé. Je to v jejich komerčním zájmu: na Blu-Ray vydělají výrazně víc, a to rozhodlo. Vzhledem k nekompatibilitě s DVD filmoví producenti časem přinutí zákazníky k pořízení Blu-ray přehrávačů, na kterých si už nepřehrají stará DVD, a tím pádem si budou postupem času aktualizovat svou filmotéku na Blu-Ray (to by u HD-DVD nebylo nutné).

Zákazníkům se to moc líbit nebude, ale co nadělají – filmoví vydavatelé si najdou cestu, jak je k tomu přinutit: i když formát DVD ještě nebude zcela vyřazen, filmy se brzy začnou vydávat nejdříve na Blu-Ray a se zpožděním dalších měsíců na DVD; na Blu-Ray budou různé director´s cuty a dárková vydání, na DVD nikoli, a tak dále. Zákazníci povolí, a časem si i zvyknou na zvýšenou cenu: jestli je dnes list price u nových DVD obvykle na 30 dolarech, u Blu-Ray je to 40 USD.

Filmovým studiím se samozřejmě líbí i rozdělení na regiony: budou moci prodávat disky s odlišnými cenami v Americe, Evropě a Asii, přičemž zákazníci si nebudou moci přehrávat „americké“ disky na „evropských“ přehrávačích. Toto vytváření umělé nekompatibility je – dnes, v éře zcela volného obchodu mezi vyspělými státy světa – samozřejmě naprostou zhůvěřilostí, ale není jaksi síly, která by proti němu mohla zakročit.

Blu-Ray samozřejmě zvedne náklady i pro počítačový byznys: kdo bude chtít pracovat s oběma formáty, bude si muset kupovat počítače se dvěma mechanikami, jednou pro DVD a jednou pro Blu-Ray – u HD-DVD by stačila samozřejmě jedna.

Budiž, můžete namítnout, že jsou to všechno celkem nepodstatné rozdíly, ceny se časem srovnají, formát jako formát. Jenomže to hlavní ještě nebylo řečeno: ukazuje se, že vlastně žádný zcela nový formát optického disku s vysokou kapacitou není a především nebude potřeba – že tedy nejde o to, kdo vyrobí lepší stříbrný kotouček, ale že možná v ne moc daleké budoucnosti vůbec žádné stříbrné kotoučky nebudou. Důvody jsou dva:

1. Pokud zákazníci volají po videích s vysokým rozlišením (a nejsem si jistý, zda vůbec tak moc volají, ale to ponechme stranou), pak jejich nároky plně uspokojí naprosto běžná a standardní technologie dneška, tedy dvouvrstvé DVD (9 GB) s využitím komprese MPEG-4.
2. Vzhledem ke stále se zlepšujícím parametrům vysokorychlostního Internetu a k blížící se tzv. internetové televizi přestane být naprosto nutné si pořizovat filmy v konzervě, když si jakýkoli film budeme moci jednoduše z Internetu „pustit“.

Zaslouží si to trošku rozebrat. Argument, že takové rychlosti Internetu, kterými by bylo možné bezproblémově „napouštět“ film ve vysokém rozlišení (tj. cca 20 GB na dvouhodinový film), u nás ještě nejsou k dispozici, nebo jsou příliš drahé, je samozřejmě platný. Ale hovoříme zde o době za tři až pět let – mimochodem Blu-Ray stejně nenahradí v domácnostech běžná DVD dříve. Vysoké rychlosti v downloadu jsou ale už dnes zcela v technických možnostech poskytovatelů a přenosová soustava má už i dnes dostatečnou kapacitu, aby toto umožnila. Poskytovatel nenabízí velmi vysoké rychlosti, protože to nedává obchodní smysl – jakmile někdo rozjede internetovou televizi v HDTV (a on ji rozjede), budou se zvedat rychlostní stropy v downloadu.

Pro mezičas je právě ideální řešení dvouvrstvých DVD (která jsou schopny přehrát snad všechny přehrávače a mechaniky vyráběné v posledních zhruba dvou letech). Přitom to nijak nekoliduje s HD-DVD: kdo by jej chtěl a pořídil si příslušnou mechaniku nebo přehrávač, stejně by na nich mohl přehrávat DVD, jedno- i dvouvrstvá. A standard MPEG-4 (byť rozšířený zejména mezi filmovými „piráty“ ve variantě XviD) nabízí tak výkonnou kompresi, že hravě smáčkne film ve vysokém rozlišení na 9 GB bez ztráty kytičky. Jistě, přechod na kompresi MPEG-4 není bezproblémový, ale uvědomme si, že oba nové optické formáty, tj. jak zanikající HD-DVD, tak Blu-Ray, už s tak jako tak MPEG-4 počítají.

Válka mezi HD-DVD a Blu-Ray nakonec skončila tak, jak probíhala. Už od začátku byl zákazník, ten „civilista“, zcela mimo zorné pole obou válčících skupin; v prvních letech šlo především o mocenský souboj, o vyřizování si účtů mezi skupinami firem ve spotřební elektronice, a svým způsobem také o to, zdali je silnější „svět počítačů“ než „svět spotřební elektroniky“. Ve druhé fázi do toho vstoupila filmová studia se svými vlastními zájmy, která se zhlédla v představě, že přimějí zákazníky ke třetímu generálnímu úklidu, k třetímu vyhození staré filmotéky na smetiště a náhradě novou (první byla u střídání VHS – DVD). Zákazník, který má filmy rád, na to přistoupí a potřetí si koupí, potřetí zaplatí za svá oblíbená filmová díla, aby je měl doma v co největší kvalitě.

Je se tedy proč divit, když se filmy po Internetu kradou čím dál víc?