Historie českého Internetu (11.)

Spolu s jedním z cosysopů Infima BBS, Petrem Matouškem, soutěžili, čí stránky budou mít větší návštěvnost. Petr Matoušek provozoval stránky o Pulp Fiction – a obě stránky byly jedny z mála českých internetových stránek, na nichž byly často aktualizované (to tehdy znamenalo tak dva týdny!) zajímavé informace.

Oba pánové se později sešli znovu – to již v Seznamu Iva Lukačoviče, kde Petr Matoušek dostal na starosti vytvořit server Novinky. Ale to už je jiný příběh.

Působení Iva Lukačoviče v Infimě končí v květnu 1996, kdy ze společnosti odchází a prakticky záhy nato spouští Seznam. S majiteli Infimy se nerozešel úplně v dobrém – bylo mu vyčítáno, že si Seznam vytvořil v pracovní době, kdy měl pracovat pro Infimu. Vznikla kolem toho půtka, kdy si Infima nárokovala Seznam, neshody později urovnávala výhodná reklama Infimy na Seznamu.

Další příběh je už můj osobní. I já jsem patřil mezi skalní uživatele Infimy už od roku 1994 a stal jsem se i jedním z prvních předplatitelů internetového přístupu. K Internetu jsem se sice předtím dostal na školách, ale využívání Internetu v roce 1993 nebylo nic příliš zajímavého a Internet mě tehdy ještě nezaujal. Používal jsem jej prakticky jen na email ke komunikaci se svými přáteli a kolegy po celém světě. Na Infimě mě tak jako ostatní zaujala možnost opravdu interaktivní komunikace – účastnil jsem se nočních diskusních chatů a záhy jsem umluvil sysopa Infimy, aby založil diskusní fórum o náboženství na Infimě a zároveň k tomu patřičnou knihovnu souborů, kterou jsem zaplnil svými překlady a školními pracemi (v té době jsem studoval religionistiku).

Koncem února roku 1996 jsem se právě vrátil z expedice do Egypta, která skončila tím, že jsme v Bulharsku spadli s autem ze srázu, pobyli den v pohostinném Bulharském vězení za ničení bulharského státního majetku (zlomili jsme při pádu pár stromů), načež jsme se s nabořeným terénním vozidlem pokoušeli projet turecko-syrské hraniční pohoří Taurus, až jsme zde v třicetistupňovém mrazu rozklad vozidla dokončili.

Mému zdravotnímu stavu tato cesta neprospěla – kromě pochmurné nálady, kterou ve mně evokovalo setkání s čímkoliv, co mělo něco společného s Bulharskem, jsem i řádně nachladl. Jeden z mých přátel, Bafi, mě ovšem hned první týden v březnu přemluvil (samozřejmě po Infimě), abychom zašli na malý večírek pořádaný dalším naším Infima-kamarádem, Mlokem.

Pokud jste to dosud nevěděli, pak už to asi tušíte – právě život na BBSkách zavedl a v podstatě kodifikoval přezdívky, niky, loginy, nickname jako společensky únosnou či spíše nutnou součást občanského jména. Používání těchto přezdívek ve společenství raně internetových či rozvinutě BBSkových lidí natolik zdomácnělo, že si mnohdy na tyto přezdívky uvykli i rodiče a staly se naprosto běžně používanými. Například v případě Mloka bych musel velmi dlouho přemýšlel, než bych si vzpomněl na jeho občanské jméno. Tento problém přetrval i do dneška – mnoho lidí znám primárně pod přezdívkou a občanské jméno si s jistými obtížemi vybavuji dodatečně.

Mlokův večírek se konal, jak jinak, u Mloka v práci, v deníku Telegraf, kde tou dobou Mlok dělal správce sítě. Párty probíhala samozřejmě v kamrlíků techniků, na serveru se udržoval příjemně teplý čaj, modemy vrněly svoje připojení na Infimu, aby mohlo býti živě komunikováno s nešťastníky, kteří na večírek nedorazí, přítmí svíček dokreslovalo atmosféru.

Natlačili jsme se do beznadějně přecpané místnosti, přidali se k diskusi, a když jsem odmítl víno, jakožto tou dobou striktní abstinent, vtiskla mi sympatická dívenka do rukou koflíček s něčím zajímavě vonícím a teple kouřícím. Tak jsem v řadě prvé poznal ohřátou medovinu s výborným kořením, v řadě druhé pak Yenn.

Pravda je, že obě seznámení se vyvíjela trochu jinak: zatímco známost s medovinou jsem po večírku u Mloka, kde jsem jí spořádal dva litry, poněkud tlumil, s onou drobnou dívenkou Yenn jsem o dva roky později vstoupil do stavu manželského.

Na těchto dvou příkladech myslím můžete jasně vidět, že mnohé ze vztahů navázaných na Infimě přetrvaly dodneška a lidé, kteří Infimou prošli, mají výhodu v tom, že se navzájem znají a většina z nich skončila někde v počítačovém oboru. Věřte tomu, že tato výhoda není v Čechách nijak zanedbatelná.