Hlavní navigace

Hledá se básník, zn. LRIC

31. 1. 2001
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Spory kolem cen za propojení mezi Českým Telecomem a alternativními operátory byly od začátku soubojem dvou různých přístupů a metod jejich stanovení. Obě strany se ale shodují na tom, že v dlouhodobějším výhledu se nutně musí prosadit ještě jiná, třetí metoda stanovení cen za propojení. Jde o metodu označovanou jako LRIC.

Ačkoli propojovací dohody mezi Českým Telecomem a alternativními operátory dosud nebyly podepsány, v otázce samotných cen za propojení se zdá být jasno (podrobněji viz tento předchozí článek) – vše skončilo na cenové hladině, kterou direktivně stanovil (jako maximální) svým rozhodnutím Český telekomunikační úřad coby nezávislý regulátor. Boj o ceny však byl od začátku bojem dvou výrazně odlišných koncepcí, resp. metod jejich stanovení. Zatímco Český Telecom prosazoval metodu tzv. plně alokovaných nákladů (FAC, Fully Allocated Costs), alternativní operátoři prosazovali metodu označovanou jako „best practice“ (někdy též jako tzv. benchmarking). Český telekomunikační úřad nakonec použil ještě poněkud jinou metodu, koncepčně bližší metodě FAC, která ve svém důsledku vedla k cenám někde uprostřed toho, co navrhovaly zúčastněné strany.

Z nejrůznějších rozhovorů, setkání, tiskovek a dalších akcí, které se v souvislosti s dohadováním o cenách uskutečnily, jsem si ale odnesl jedno zajímavé pozorování: všechny strany se shodují na tom, že jde jen o jisté provizorní řešení, a že do budoucna bude nutné přejít na ještě jinou metodu. Mohu-li soudit, shodují se na tom skutečně všichni, tedy jak alternativní operátoři, tak i Český Telecom. Jde přitom o metodu stanovení cen, označovanou jako LRIC. Co je její podstatou a proč nemůže být použita již dnes?

Jaká je metoda FAC?

Abychom správně docenili podstatu metody LRIC, začněme nejprve poněkud podrobnějším popisem podstaty dvou metod, které se střetly v dosavadním jednání o cenách za propojení.

Ze strany Českého Telecomu byla prosazována metoda FAC, neboli „Fully Allocated Costs“ (v doslovném překladu: plně alokované náklady). Podstatou této metody je to, že se „dají na hromadu“ všechny náklady, které nějaký operátor měl, dále se vezmou předpokládané počty hovorů (v rámci vlastní sítě i zakončované hovory pocházející z jiných sítí) a vše se rozpočítá tak, aby veškeré náklady byly pokryty a ještě zbylo i na požadovaný zisk. Samozřejmě i zde existují určité stupně volnosti, například v tom, zda do „plně alokovaných nákladů“ mají být zahrnuty různé reprefondy, sponzorské aktivity apod.

Z obecného pohledu ale tato metoda znamená, že daný operátor přenáší na ostatní operátory všechny své náklady, bez ohledu na to jak účelně byly vynaloženy. Pokud například daný operátor fungoval neefektivně, vynakládal zbytečně vysoké sumy a nyní má předimenzovanou síť, která není příliš využita, svou neefektivnost jednoduše zahrne do „plně alokovaných nákladů“ a přenáší ji i na své konkurenty. Navíc do struktury a výše jeho nákladů nebývá „zvenku“ vůbec vidět, což u ostatních operátorů nutně musí posilovat dojem, že jde o náklady přemrštěné.

Podle metody FAC (plně alokovaných nákladů) postupoval Český Telecom při přípravě své prvotní referenční nabídky propojení (RIO) a opravdu mu tam vyšly velmi vysoké sumy – rozpočítáno na jednotlivé hovory to vycházelo několikanásobně (až 4× až 5×) více, než u etablovaných zahraničních operátorů (podrobněji viz tento článek).

Co je „best practice“?

Hlavní nevýhodu metody FAC, tedy přenos případné neefektivnosti jednoho operátora na operátory jiné, zcela odstraňuje metoda označovaná jako „best practice“ (doslova: nejlepší příklad). Je založena na tom, že se za základ vezmou nejnižší ceny, které jsou na trhu někým skutečně nabízeny, a z nich se odvodí ceny požadované. V praxi to pak vypadá například tak, že se vezmou ceny tří nejlacinějších operátorů, ty se posléze zprůměrují a z nich se odvodí výsledná cena, resp. vytvoří se z nich interval a ten je doporučen ostatním (takto dnes postupuje Evropská unie v rámci svých doporučení).

Velkou předností této metody je právě to, že se orientuje na operátory, kteří dokázali své ceny nejvíce snížit – což zřejmě lze spojovat s dosažením vysoké efektivity. Naopak případná neefektivnost je touto metodou zcela eliminována (pokud je použitý vzorek operátorů dostatečně veliký). Stejně tak zde odpadá jakékoli potenciální handrkování o oprávněné a neoprávněné náklady, protože s těmi se zde nekalkuluje.

Obrovskou předností této metody je jednoduchost (až přímo triviálnost) jejího použití, a pak také rychlost a možnost okamžitého nasazení. Zřejmě toto byly hlavní důvody, které vedly alternativní operátory k prosazování metody „best practice“ jako řešení, které je jednak spravedlivé (zejména v situaci, kdy dominantní operátor dlouho a systematicky argumentoval svým srovnáním se zahraničními operátory a detailní informace o jeho nákladech nejsou známy) a jednak okamžitě použitelné.

Dlužno ale dodat, že metody „best practice“ zřejmě není možné označit jako „založené na nákladech“, alespoň ne přímo – a to je jejich dosti podstatná nevýhoda, protože náš telekomunikační zákon závislost na nákladech požaduje.

Co je LRIC?

Termín LRIC (obvykle vyslovovaný jako „lyrik“) je zkratkou od Long Run Incremental Costs, což v doslovném překladu znamená „dlouhodobé inkrementální náklady“. Jde o metodu, která vychází nikoli z celkových nákladů určitého operátora, ale pouze z přírůstku jeho nákladů, které připadají na zajištění služby poskytované ostatním operátorům (tedy na zakončování hovorů přicházejících z jejich sítí), a to v dostatečně dlouhém časovém horizontu. Tedy pouze z toho, co příslušný operátor vynakládá navíc (jako tzv. inkrement) k tomu, co nutně vynakládá tak jako tak, na své vlastní fungování. Pokud je tedy některý operátor výrazněji neefektivní, tato jeho neefektivnost se promítá především do jeho „základních nákladů“, které ale nese on sám a které se naopak nepřenáší na ostatní operátory. Na ty se neefektivnost může přenášet jen ve výrazně menší míře skrze to, že neefektivní operátor zřejmě bude mít i vyšší (inkrementální) náklady na samotné propojení než operátor fungující efektivněji.

Je to jistě spravedlivější a realističtější metoda než FAC, a zřejmě proto se na ní shodují všechny strany jako na „tom správném“ perspektivním řešení. Navíc má tu výhodu, že přímo vychází z nákladů a tudíž vyhovuje i požadavkům telekomunikačního zákona.

BRAND24

Metoda LRIC přitom může být použita jak „směrem nazpět“, s historickými daty, tak i „směrem dopředu“, s daty očekávanými resp. plánovanými. V ČR v současné době tato metoda není dost dobře použitelná, protože žádná historická data týkající se propojování nejsou ještě k dispozici, a ani budoucí náklady nejsou příliš predikovatelné, protože vše se teprve rozjíždí. Navíc jde o metodu přeci jen určitým způsobem komplikovanou, s více stupni volnosti a je třeba ji nejprve správně pochopit a rozpracovat do našich konkrétních podmínek (mj. i přesně určit, které náklady mají být zahrnuty jako inkrementální, připadající na propojení, a které nikoli).

Proto je myslím velmi dobře, že se již nyní objevují konkrétní snahy připravit tuto metodu k reálnému použití v co nekratším možném termínu. Děje se tak pod křídly orgánu, který je k tomu určitě velmi vhodný – jde o Asociaci poskytovatelů veřejných telekomunikačních sítí, alias APVTS, ve které jsou zastoupeni jak alternativní operátoři, tak i Český Telecom. APVTS již vypsala „výběrové řízení“ na zpracovatele této metody (plný text výzvy je zde).

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).