Hlavní navigace

Hledání etického rozměru Internetu I

11. 7. 2007
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: 29
Jak postupně prorůstá internetová síť do struktur společnosti, stále častěji se ukazuje, že mnohá pravidla a ochranné mechanismy ze „starého světa“ na Internetu nefungují a nové se nestačily vyvinout. Některé z důsledků, jako např. zneužívání svobody projevu, přijímáme jako nutné zlo, není však na čase začít seriózně hledat etický rámec pro virtuální svět?

To, co je etické, zaručuje přežití jak jedinců, tak i celých civilizací, kultur a komunit, tvrdí velký myslitel Charles Bernier. Internet je prostor, ve kterém spolu či vedle sebe žijí milióny lidí a pokud má Internet i nadále představovat médium schopné života, musí zde podle této teze existovat určité etické normy spolu s nástroji pro kontrolu jejich dodržování, jak je tomu ve všech jiných vyspělých společnostech (státech, spolcích, komunitách). Etika na Internetu je téma podceňované, ale pro budoucnost Internetu existenciálně důležité.

Současní pozorovatelé často Internetu vyčítají např. diskuse plné zcela nepublikovatelných pojmů či nárůst počtu pornografických stránek. Samozřejmě lze položit otázku, zda pornografii za problém považovat, přinejmenším její snadnou přístupnost pro nezletilé děti bychom však měli brát vážně. Dalším podobným fenoménem, odhalujícím etické slabiny internetového prostředí, je skutečnost, že ve svém svědomí často nepovažujeme za problém užívání nelegálně získaného softwaru (je přece tak drahý, že si jej nikdo slušný nemůže koupit). Je ale Internet skutečně jen zdegenerovaný veřejný prostor plný představ a virtuálních realit, jak tvrdí Jürgen Habermas, nebo to s ním není tak špatné?

Internet je ze své podstaty liberálním médiem: každý člověk může publikovat téměř vše, co chce. Je samozřejmé, že některé aktivity jsou limitovány zákony (dětská pornografie, propagace rasismu, nacismu či porušování autorských práv), ale i tak celé kybernetické prostředí staví na svém liberalismu a autorské svobodě. Hlavní prvky, které tvoří tuto svobodu, jsou nízké vstupní náklady, snadná dostupnost a touha člověka být slyšen. Na Internetu tedy mohou publikovat (často úspěšně) i ti, kteří by v klasických médiích z různých příčin dostali prostor jen velice obtížně (což je zároveň samozřejmě do značné míry pozitivní).

Určitý ideový rámec pro naše zamyšlení pokládá současný filozof Rafael Capurro: Naše nestálá a rozporuplná lidská podstata si hledá svůj domov na Internetu. Znepokojivá rozptýlenost lidské existence prosvítá průhledným soumrakem digitálního světa. Výsledkem je tajuplné médium a globální síť, kde domovské stránky (homepages) poskytují pouze nespolehlivé obydlí… Kybernetický prostor není přípravným stupněm k nějaké nové kybernetické řeholi vyšších digitálních bytostí ani místem, kde lidstvo dosáhne vyššího stupně moudrosti, přestože umožňuje nové způsoby vzájemných společenských vztahů, jakož i výměnu vědomostí dosud neznámými způsoby.

Další novou skutečností, se kterou se uživatelé virtuálního prostoru musí vyrovnávat, je rozměr anonymity. Řada lidí má pocit, že je na Internetu nikdo „nevidí“. Ztrácí tak své zábrany jak v rovině slušnosti (například v diskusních serverech, chatech apod.), tak v rovině strachu (neukradnu knihu z knihkupectví, neboť mám strach, že mě někdo chytí či uvidí. Ale klidně stáhnu, nainstaluji a používám MS Office Professional nesrovnatelně vyšší ceny, protože necítím akutní ohrožení).

Navazujícím tématem by mohla samozřejmě být počítačová kriminalita a problém autorských práv, tyto otázky jsou však zpracovány důkladněji i ve starších článcích na Lupě (například článek Josefa Aujezdského Je kopírování pro osobní potřebu stále legální? nebo článek Jána Matejky Nelegální stahování z P2P sítí? Tak horké to zase není! a mnohé další), a proto se soustředíme hlavně na oblasti, které nejsou právně tak snadno regulovatelné a které by měly spadat do působnosti etiky.

Diskuse a blogy

O českém národu se někdy říká, že „co Čech, to trenér“. Je vcelku jedno, jde-li o fotbal či lední hokej, ale téměř každý (téměř) má zcela jasnou představu o tom, koho nasadit do základní sestavy, kdo by neměl být ani na lavičce, kde je přestárlý a k ničemu nebo jaká by měla být taktika. Tento fenomén se na první pohled může týkat převážně pánů v hospůdce u piva. Jenže ženy na tom nejsou o mnoho lépe (jen místo hráčů se obvykle věnují jiným tématům). Diskuse k příspěvkům navíc často přerůstají k absurdním situacím – buď diskutující vůbec nerozumí tématu, anebo jsou příspěvky absurdní samy o sobě (můžeme srovnat s úsměvným článkem Miloše Kalába z Britských listů).

Českým národním sportem tedy je vyjádřit se ke všemu a co možná nejhlasitěji. To může být důvodem boomu českých blogů a blogovacích serverů. Naproti tomu server technorati.com, sledující vývoj blogoscény v mezinárodním měřítku, eviduje v první desítce nejoblíbenějších blogů většinou ty o odbornějších tématech, jako jsou webové aplikace, software apod.

Mnoho lidí vidí blog jako místo pro svůj komentář k danému tématu (podívejme se třeba jen na strukturu témat v blogovacích systémech na idnes nebo na novinky.cz – ty k tomu doslova vybízejí). Blog na idnes dokonce dodává komentář k určení blogů: Můžete svobodně vyjadřovat své názory, psát komentáře, recenze, kritizovat i chválit cokoli a kohokoli… Většina systémů má ještě možnost k názoru autora napsat komentář a k němu další komentář atd. Jako by „publish or perish“ bylo heslem internetového publikování. Blogy se staly místem, kde velice často (ač existují i blogy kultivované a kulturní, oplývající bohatou a košatou češtinou i myšlenkami) lidé velmi nízkým a primitivním způsobem vyjadřují své názory na všechno – sport, politiku, kulturu. Ještě na přelomu století bylo vlastnictví blogu určitá móda a známka toho, že člověk má co říci světu. Dnes se blog přesouvá do roviny nepříliš prestižního či seriózního publikačního prostoru a snad nikdo by si na vizitku nepřipsal adresu svého „deníčku“.

Tuto situaci zřejmě vyvolala anonymita prostředí. Zajímavým je proto v této souvislosti nový proud (či snad již fenomén) blogů při tištěných médiích a zpravodajských serverech (napřiklad na novinky.cz, iDnes, Lidových novinách, ale třeba také Respekt nebo samozřejmě Lupa a mnozí další). Tito provozovatelé vsadili na jinou kartu: blogy již nejsou anonymní, takže pokud člověk píše hlouposti, dobrovolně ze sebe nechává dělat hlupáka na veřejnosti. Provozovatelé také sami rozhodují o tom, který článek a za jakých podmínek bude na úvodní stránce či ve vybraných kategoriích. Člověk produkující brak tak nebude čten. Výměnou za to dostane autor možnost přísunu velkého množství čtenářů (i několika tisíc na článek), možnost být publikován někde dále (v tištěných novinách apod.) a zajímavou adresu s pocitem jisté prestiže, neboť píší přece pro deník (to, že onen deník a blog s adresou jméno.blog.denik.cz jsou dvě velmi rozdílné skutečnosti, si často velice neradi připouštíme). Myslím, že tato cesta by mohla vést ke znovuzrození kvalitního, či alespoň kultivovaného blogování u nás.

Problematika komentářů je analogická. Pro převážnou část populace je diskuse pod článkem jen prostor pro osobní výkřik, který nijak nesouvisí s tématem (o tom píše třeba Miroslav Suchý ve svém článku na Lupa blogu, Pavel Houser v článku Jak zkrotit nevázané diskutéry? či Aleš MiklíkTeleportovaný zvuk diskusních fór). Přitom právě diskuse zajišťuje zpětnou vazbu mezi čtenářem a autorem. Některé příspěvky mohou myšlenku článků rozšířit, zkvalitnit či opravit chyby, kterých se autor dopouští. Je škoda, že mezi tisíci komentáři na velkých zpravodajských serverech se ty kvalitní hledají opravdu velice těžko.

Na druhou stranu je zde také silná argumentace zastánců anonymního blogování (i komentování). Internet je svobodné, liberální médium. Platí zde tedy systém „neviditelné ruky trhu“. Je tedy jedno kdo píše, ale je důležité co píše. Když dokáže psát dobře, bude čten, když ne, tak bude psát „do šuplíku“, nebo jeho stránky zmizí v propasti zapomnění (nebude je nikdo navštěvovat). Omezovat „trh“ blogů, by bylo nevýhodné pro uživatele – čím více autorů a textů, tím větší konkurence a možnost volby. Čtenář je inteligentní a sám sobě rozliší „zrno od plev“. Omezování anonymity (a tím i tvůrčí svobody) by tedy vedlo ke snížení kvality.

BRAND24

Mason to komentuje slovy: Informace a informační systémy přinášejí užitek jak jednotlivcům, tak i celé společnosti, ale také vynášejí na povrch nové společenské problémy, které bude třeba řešit, jako např. cenzuru, konflikt různých zájmů, porušování práva na soukromí a nerovnost přístupu k informacím. Všechny tyto problémy mají etické dimenze.

Ve druhém dílu se podíváme blíže na odpovědnost internetových publikujících.

Cítíte se na Internetu "neviditelní" a nenalezitelní?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je student PřF MU, publicista. Zajímá se o dění na Internetu, filosofii a fotografii.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).