Hlavní navigace

Hudba je jako vzduch

13. 11. 2007
Doba čtení: 2 minuty

Sdílet

Přirovnání nemám rád. Když se řekne: "to je jako když...", většinou to tak docela "jako když" není. U obhájců striktní podoby autorského práva je nejčastější přirovnávání sdílení hudby k fyzických předmětů - k autu, stolu atp. Jak mimo takový příměr je, lze nejlépe demonstrovat jiným protipřirovnáním.
David Antoš - karikatura. Autor: Nenad Vitas

Ilustrace: Nenad Vitas

Vzduch má dvě podstatné vlastnosti. Je to všude hodně a vymahatelnost vlastnických práv by k němu byla nulová. Není proto divu, že vzduch z principu nelze vlastnit. Jedná se něco, co je společné, co je všech. Hudební nahrávky mají tyto dvě vlastnosti se vzduchem společné. Jejich kopií je spousta a tvorba dalších je otázkou několika vteřin. Vymahatelnost autorských práv je asi na stejné úrovni, jaká by byla vymahatelnost vlastnictví vzduchu. Samozřejmě můžete každého člověka, jednoho po druhém, obejít a zjistit, zda dýchá nebo zda nemá na počítači nezaplacené písničky. Ani jednomu však nemůžete zabránit preventivně.

Čím se vzduch od hudby odlišuje, je společenský zájem. Neexistuje žádný způsob, jakým by se užitek společnosti jako celku zvýšil, pokud by bylo zavedeno vlastnictví vzduchu. Neexistuje zájem, neexistuje pravidlo. Na rozdíl od vzduchu tu hudba a hudební nahrávky nejsou tak nějak automaticky. Někdo do jejich tvorby investuje čas, energii, talent i peníze. Existuje proto společenský zájem hudebníky motivovat, nějak jim jejich úsilí kompenzovat.

Takovým věcem se říká veřejný statek. Jejich spotřeba je nedělitelná (spotřeba jednoho neomezuje ostatní) a nevylučitelná (není možné ostatním ve spotřebě efektivně zabránit). Starost o veřejné statky na sebe obvykle bere stát. Kolektivně vybere peníze od všech občanů a investuje je do statků, které prospívají (nebo mohou přispívat) všem. Veřejným statkem je třeba osvětlení ulic. Veškeré náklady jsou v tomto případě konstantní vůči počtu chodců – je stejně nákladné ulici nasvítit, pokud po ní projde jeden člověk, jako pokud jich bude tisíc. Z principu je navíc téměř vyloučeno, aby každý „konzument“ zaplatil svůj díl užitku, který mu světlo přineslo. Těžko je možné vybírat za každou lampu několik haléřů, těžko jde pro někoho svítit, někomu zhasnout.

BRAND24

Někdy je však zbytečné, aby se celá společnost skládala na zvýšení svého obecného blaha. Oblíbeným příkladem pozitivní externality je práce včelaře. Díky jeho včelám dochází k opylování rostlin, z čehož má prospěch každý pěstitel v okolí. Přestože jim aktivita včelaře přináší užitek, obvykle se mu nijak neodměňují. Nemají důvod. Včelař jim nemůže přestat prospívat, dokud hodlá dělat svou práci. Dělá ji přitom proto, že zisk z medu mu stále přinese dost na to, aby se mu to vyplatilo. Dokud není vytlačován levnějším medem z Asie, dál poskytuje „nezaslouženou“ pozitivní externalitu všem v okolí, aniž by se dočkal odměny.

Pro budoucnost hudebního průmyslu bude rozhodující, jestli jsou umělci spíše včelaři, nebo veřejní osvětlovači. Měli bychom pustit z hlavy myšlenku, že za nahrávky někdo bude platit jinak než jako dobrovolný dárce. Jestli existence hudebníků stojí a padá s příjmy z nahrávek, je na tahu stát. Pokud se kvalita hudební produkce v důsledku pirátství začne zhoršovat, měl by tento veřejný statek být financován z našich daní. Naznačuje tomu ale dnes něco? Spíše to vypadá, že muzikanti tváří v tvář klesajícím prodejům našli jiné cesty, jak se uživit. Koncerty, reklama, prodej triček, příspěvky fanoušků. Jestliže dokáží vydělávat i jinak, jsou jako včelaři. A hudební nahrávky jsou pozitivními externalitami jejich tvorby, z jejichž prospěchu se můžeme těšit všichni.

Jsou muzikanti osvětlovači, nebo včelaři?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je bývalým redaktorem Lupa.cz, nyní pracuje jako konzultant v BCG. Vystudoval ekonomii a právo. Občas bloguje: jilm.cz a často tweetuje: @jilm.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).