Hlavní navigace

Iniciativa eEurope+ završena

8. 3. 2004
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Ministerská konference v Budapešti završila naplňování "úzkopásmové" iniciativy kandidátských zemí eEurope+, odstartované v roce 2001 a probíhající i za účasti České republiky. Kandidátské země se nyní mohou připojit k "širokopásmové" iniciativě členských eEurope 2005, která se právě nachází ve své polovině. Jaká je historie a budoucnost celého procesu?

Budování tzv. informační společností je něčím, co se neobejde bez konkrétnější vize, a to i na úrovni státu – pokud ten vůbec považuje tuto oblast za hodnou zřetele. V jednodušším případě jde jen o deklaraci určitých záměrů, v lepším případě o stanovení konkrétních priorit a úkolů i s termíny, stanovení závazných ukazatelů pro hodnocení jejich splnění atd. Česká republika přijala vlastní koncepci již v květnu 1999 (Státní informační politiku), čímž jsme o něco předběhli Evropskou unii – její koncepci, společnou pro všechny (tehdejší) členské země, předložil až v prosinci 1999 dnešní předseda evropské komise Prodi (proto byla také zpočátku označována jako tzv. Prodiho iniciativa). Formálně vyhlášena, již pod značkou „eEurope“, byla až v červnu 2000 na vrcholném summitu EU v portugalském městě Feira.

Mezitím ale došlo v EU k jiné významné události. Počátkem roku 2000, během portugalského předsednictví, přijal vrcholný summit v Lisabonu velmi ambiciózní záměr, o jehož podstatě asi nejlépe svědčí následující úkol:

stát se do roku 2010 nejdynamič­tější a nejvíce konkurenceschopnou znalostní ekonomikou schopnou trvale udržitelného růstu, nabízející pracovní příležitosti ve větším počtu, ve vyšší kvalitě a s vyšší sociální soudržností.

Fakticky tedy jde o záměr dohnat a předstihnout ostatní nejvyspělejší části světa (zejména USA), a to s využitím potenciálu ICT technologií, informační společnosti i „znalostní ekonomiky“. Dnes se o procesu naplňování tohoto (desetiletého) záměru hovoří jako o tzv. Lisabonském procesu a jedním z prvních kroků k jeho postupnému naplňování bylo přijetí zmíněné iniciativy eEurope v červnu 2000 během dalšího summitu v portugalské Feiře. Plným jménem se jednalo o „Akční plán eEurope 2002“, a již z tohoto názvu je patrné, že šlo o záměr cílený do konce roku 2002, tedy na tři roky. Z dnešního pohledu bychom jej mohli označit za „úzkopásmovou“ (narrowband) iniciativu, protože se soustředila zejména na zajištění dostupnosti (alespoň nějaké, tedy spíše úzkopásmové) připojení k Internetu pro nejširší veřejnost. Stanovovala na 64 cílů a podle nedávného hodnocení ze strany EU se podařilo „většinu z nich splnit“. Zatímco v roce 2000 mělo přístup k webu jen málo lidí, koncem roku 2002 se již více než polovina obyvatel členských zemí EU hlásila mezi pravidelné uživatele Internetu. Pro srovnání: podle nedávno zveřejněné studie společnosti Markent to počátkem roku 2000 bylo v ČR cca 6 procent lidí, v roce 2002 17 procent a počátkem roku 2004 24 procent dospělého obyvatelstva. Pozor je ale třeba dávat také na to, zda definice „pravidelného uživatele“ jsou v obou statistikách stejné (v daném případě se domnívám, že nikoli, a to v náš neprospěch).

eEurope 2005

Po naplnění svého časového horizontu byl „Akční plán eEurope 2002“ nahrazen „dalším krokem“, opět s výhledem na tři roky – iniciativou „eEurope 2005“, resp. „Akčním plánem eEurope 2005“. Ten byl přijat v červnu 2002 na vrcholném summitu v Seville a největší důraz již klade na dostupnost tzv. broadbandu (širokopásmového připojení, širokopásmových služeb atd.). Jedním ze stěžejních úkolů je připojit do konce roku 2005 veřejné instituce na širokopásmové přípojky a výrazně posílit také širokopásmové připojení domácnosti, rozvoj širokopásmových služeb atd. Požaduje také po členských zemích, aby implementovaly nový regulační rámec elektronických komunikací a připravily svou vlastní (národní) koncepci zavádění „broadbandu“.

V současné době je praktické naplňování Akčního plánu eEurope 2005 zhruba v polovině a unie provedla jeho „pololetní vyhodnocení“ (připravila dokument s názvem „Mid-term review“). Současně s tím se začínají rozvíjet první úvahy o tom, „co dál“ – jak postupovat v letech 2006 až 2010, jaké konkrétní cíle si stanovit, na co položit největší důraz atd. Coby hlavní se rýsují témata jako zvyšování produktivity práce, rozvoj služeb „tažený“ poptávkou a tzv. e-inclusion (zapojování skutečně všech složek společnosti).

Co s kandidátskými zeměmi?

Iniciativy eEurope 2002 a 2005 jsou určeny členským zemím EU. Naskytla se ale otázka, co s kandidátskými zeměmi, jejichž situace byla a stále je poněkud specifická, i pokud jde o rozvinutost a stav liberalizace telekomunikačních trhů, nasazení a využití ICT technologií, taktéž o celkovou ekonomickou situaci atd. Místo rozšíření „členské“ koncepce eEurope i na kandidátské země se proto zvolil jiný přístup: samostatná „kandidátská“ koncepce, která by na jedné straně respektovala specifika a na straně druhé umožnila kandidátským zemím „dohánět“ země členské.

Myšlenka vypracovat společnou koncepci pro kandidátské země se začala projednávat na Evropské ministerské konferenci ve Varšavě (11. a 12. 5. 2000), kde se setkali představitelé EU se zástupci kandidátských zemí. Pojmenována byla příznačně jako koncepce eEurope+ 2003, neboť počítala s výhledem až do roku 2003. Byla skutečně připravena, rovnou v podobě akčního plánu (dokumentu s názvem „Akční plán eEurope+ 2003“), a oficiálně vyhlášena na summitu EU v Goteborgu, 15. – 17. června 2001.

Česká republika se k tomuto akčnímu plánu také přihlásila, a to přímo na summitu v Goteborgu, kde nás zastupoval tehdejší premiér Miloš Zeman. Ještě předtím ale u nás proběhly některé formální kroky:

  • 23. dubna vláda rozhodla o připojení ČR k Akčnímu plánu eEurope+ (svým usnesením č. 405/01)
  • 13. června 2001 vláda projednala Akční plán eEurope jako "Národní akční plán eEurope+ (Česká republika) a svým usnesením č. 594/01 uložila tehdejšímu ministru Březinovi rozpracovat jej do našich konkrétních podmínek

Praktické naplňování „Národního akčního plánu eEurope+“ však bylo následně zahaleno nepříliš prostupnou „rouškou neurčitosti“ – nebylo (a dodnes není) příliš jasné, zda jsme se snažili naplňovat jej, nebo zda byly jeho požadavky pouze začleněny do aktualizovaného „Akčního plánu realizace Státní informační politiky (do roku 2003)“, či tomu bylo ještě nějak jinak. V každém případě hlavním limitujícím faktorem zřejmě byla nízká priorita celého procesu a s ní související nedostatek peněz na centrální projekty.

Co bylo náplní eEurope+?

Akční plán eEurope+ měl jednu zajímavou odlišnost od naší Státní informační politiky, kvůli které nebylo možné jej jednoduše „vnořit“ do našeho SIP-u. Byl totiž „konvergovaný“, neboť se zabýval jak otázkami tzv. informační společnosti, tak i problematikou telekomunikací. U nás jsme ale na tyto dvě oblasti měli dvě samostatné a prakticky vůbec neprovázané koncepce: Státní informační politiku a Národní telekomunikační politiku (k jejichž splynutí dochází až nyní, v rámci nové Státní informační a komunikační politiky).

„Kandidátský“ Akční plán eEurope+ měl přitom stejné hlavní cíle jako „členská“ iniciativa eEurope2002:

  • 1. levnější, rychlejší a bezpečný Internet
  • 2. investice do lidí a znalostí
  • 3. podporu využívání Internetu

Přidával k nim ale specifický „nultý“ hlavní cíl, chápaný jako naprosto nezbytný právě pro kandidátské země (zatímco členské země se s ním začaly vyrovnávat již dříve). Jde o úkol „urychlit realizaci základních stavebních prvků informační společnosti“, čímž se mj. mínilo například urychlené dokončení liberalizace telekomunikačního trhu a zavedení prokonkurenčních opatření, jako například volbu operátora, přenositelnost čísel, zpřístupnění místní smyčky atd.

Hlavní cíle přitom byly podrobněji rozpracovány do konkrétnějších a lépe měřitelných cílů, jako například:

  • Dosáhnout podstatného snížení cen přístupu na Internet posílením konkurence a/nebo regulací cen a srovnáváním na evropské a národní úrovni
  • Veřejným financováním podpořit rozvoj infrastruktury v méně rozvinutých regionech
  • Snížit ceny za pronajímané linky zvýšením konkurenceschop­nosti, a kde je to vhodné, i cenovou regulací
  • Zavádět služby digitální televize umožňující přístup na Internet a podporovat univerzálnost založenou na dobrovolné odvětvové standardizaci (s termínem do konce roku 2003)

Zajímavé je, že hned první z citovaných konkrétních úkolů, termínovaný do konce roku 2002, se u nás dosud nepodařilo splnit. Hlásí se k tomu i zcela nová Státní informační a komunikační politika (právě projednávaná ve vládě), když v souvislosti se svou první prioritní oblastí (dostupné a bezpečné komunikační služby) hovoří o potřebě „dořešení zbývajících úkolů z koncepce eEurope+ v oblasti dostupnosti základních (tzv. úzkopásmových) i vysokorychlos­tních internetových služeb“, a konkrétně si dává za úkol, s termínem dokonce roku 2004:

splnit závazek z eEurope+ a výrazně zlepšit dostupnost úzkopásmového přístupu k Internetu pro nejširší vrstvy obyvatelstva.

Jaké je hodnocení?

Zhruba v polovině „běhu“ Akčního plánu eEurope+ přistoupila Evropská unie k jeho průběžnému vyhodnocení. Stalo se tak na další ministerské konferenci, tentokráte ve slovinské Lublani, v červnu 2002. U příle­žitosti této konference byla vydána „1. hodnotící zpráva“, vyznívající kladně a konstatující, že

kandidátské země projevují „významný politický zájem“ o budování informační společnosti, a to kvůli jejímu potenciálu použitelnému pro rozvoj ekonomiky a společnosti v jednotlivých ze­mích

a

všechny kandidátské země přijaly jasný a zřetelný závazek urychlit budování informační společnosti".

Když jsem o ní psal podrobněji (v červnu 2002), uvedl jsem, že její hodnocení shledávám velmi povrchním, takovým, které nejde dostatečně hluboko na to, aby se alespoň dotklo existujících problémů. Zmíněná průběžná zpráva přitom obsahovala jak vyhodnocení konkrétních ukazatelů, tak i stručné shrnutí „postupu prací“ v jednotlivých kandidátských zemích (a zejména toto shrnutí bylo velmi povrchní).

1096

Následující, tentokráte již závěrečnou etapou v rámci „kandidátské“ koncepce eEurope+ pak byla další ministerská konference, tentokráte v maďarské Budapešti (koncem února 2004). Zde již byla vydána „Závěrečná hodnotící zpráva“, která navazuje na „pololetní“ zprávu z roku 2002 a stejně jako ona obsahuje řadu statistických ukazatelů (k jejich obsahu se vrátím v samostatném článku). Celkové hodnocení výsledků eEurope+ je ale pouze „sumární“, tj. společné pro všechny zúčastněné kandidátské (resp. přistupující) země, a neobsahuje již ani stručné zhodnocení stavu a vývoje v jednotlivých zemích – například jak jsou na tom s přebíráním nového evropského regulačního rámce, zda již zformulovali svou širokopásmovou strategii atd. Sumární závěry se opět pohybují na velmi obecné (až povrchní) úrovni – jako například obecné konstatování, že „liberalizace (telekomunikací) bylo dosaženo“.

Podrobnější a konkrétnější to nebylo ani na samotné konferenci. Zástupci kandidátských resp. přistupujících zemí zde vesměs prezentovali, ze svého pohledu, své „národní výsledky“ a představitelé evropské unie se zase soustředili hlavně na obecné „celoevropské“ aspekty, navíc spíše z pohledu členských zemí. Žádné podrobnější vyhodnocení toho, zda a do jaké míry byly konkrétní cíle Akčního plánu eEurope+ splněny, jsem nezaznamenal. Hodně se sice mluvilo o různých podobách fenoménu „digital divide“, ale snad nikdo se nepokusil odhadnout či dokonce exaktněji kvantifikovat, jak velká či malá „propast“ zeje mezi stávajícími členskými zeměmi a zeměmi nově přistupujícími. Vše zůstalo prakticky jen u „holých“ statistických ukazatelů, obsažených ve výsledné zprávě, navíc bez srovnání se stavem ve členských zemích či alespoň s jejich průměrem.

komisař pro informační společnost Erkki Liikanen na konferenci v Budapešti
1095

Jak dál?

Samotná iniciativa kandidátských zemí eEurope+ tedy skončila – ale to samozřejmě neznamená konec konkrétním koncepčním aktivitám v oblasti ICT, informační společnosti a elektronických komunikací. Spíše naopak. K prvnímu květnu se desítka dosud kandidátských zemí stane zeměmi členskými a očekává se od nich, že přistoupí do již „rozjetého“ vlaku eEurope 2005. Od České republiky, stejně jako od ostatních přistupujících zemí, se tedy očekává, že přijmeme vlastní národní strategie „kompatibilní“ s eEurope2005 a naplníme i další závazky z této koncepce vyplývající.

Z toho, co na konferenci zaznělo, vlastní „estrategii“ ve výše uvedeném smyslu (vycházející z eEurope2005) již připravilo a schválilo Polsko, Maďarsko a Slovinsko. V případě ČR je takováto „estrategie“ již připravena, ale ještě není schválena – jde o zmiňovanou Státní informační a komunikační politiku, jejíž návrh připravilo Ministerstvo informatiky, která již prošla veřejným i meziresortním připomínkovým řízením a v minulém týdnu byla odeslána k projednání do vlády.

BRAND24

Jedním z konkrétních úkolů, který pro nás i pro ostatní přistupující země vyplývá z eEurope2005, je příprava vlastní národní „broadbandové“ koncepce (koncepce toho, jak by měl být v dané zemi podporován a rozvíjen broadband). Takováto koncepce má již být hotova a schválena v Polsku a dokončuje ji Maďarsko. V případě ČR prý již MI ČR započalo práci na naší „broadband“ strategii, která by se podle aktuální verze Státní informační a komunikační politiky měla jmenovat „Státní strategie pro vysokorychlostní přístup (broadband)“.

V dalším článku se podrobněji vrátím ke konkrétním závěrům ministerské konference v Budapešti a k obsahu závěrečné zprávy.

Mají koncepce jako eEurope či SITP (státní informační a komunikační politika) smysl a význam?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).