Hlavní navigace

Internet - místo pro elektronickou demokracii?

14. 3. 2008
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: 29
Od doby, kdy Internet přestal být jen akademickou a fanouškovskou záležitostí, lze sledovat jeho intenzivní komercionalizaci a politizaci. Už dlouho se diskutuje o možnostech elektronické demokracie, protože každý počítač napojený na Internet může být použit mimo jiné i jako jedinečné hlasovací zařízení, ovšem praktické výsledky jsou zatím vidět jen poskrovnu.

V čem je hlavní problém, který neumožňuje tomuto slibnému nápadu více se rozvinout? Jsou jím bezpečnostní hrozby, náročnost technické realizace nebo snad nechuť vládnoucí vrstvy nechat i běžné občany rozhodovat o chodu státu? Nebo je problém v něčem úplně jiném?

Trend demokratizace je úzce spjat s vývojem lidské společnosti a není divu, že za posledních 50 let, tedy v období velkých proměn celé lidské společnosti, vzrostl počet demokratických států ve světě více než pětinásobně. Pravděpodobně sice není možné tvrdit, že demokracie je zcela ideálním způsobem řízení státu, nicméně je asi tím nejlepším, k čemu současný vývoj – alespoň v západním světě – zatím dospěl.

Virtuální politické komunity

Existence Internetu usnadňuje vznik a růst politicky laděných virtuálních komunit, či celých zájmových skupin občanů, podporujících určitá rozhodnutí, kandidáty nebo dokonce vytvářejících vlastní politické strany a frakce. Pokud tento aspekt nebude zneužíván například k manipulacím a dezinformování lidí, je možno jej bez váhání označit za všeobecně přínosný. Skutečné spory o vhodnosti elektronické demokracie se však vedou v jiné oblasti, která se dotýká možnosti bezprostředního rozhodování občanů v politických otázkách, díky čemuž by mohlo dojít k nahrazení zastupitelského modelu modelem přímé demokracie.

Jako důvod pro možnost každého člověka rozhodovat o politických otázkách lze považovat důraz na lidskou svobodu, kterou by právě demokratické zřízení mělo poskytovat. Každý člověk by měl mít stejná práva jako ostatní a jedním z nich by měla být i možnost vyjadřovat se k otázkám státu, v němž žije. Úspěšně fungujícím vzorem je například Švýcarsko, jehož politický systém přímo počítá s aktivním rozhodováním svých občanů prostřednictvím mnohých referend, která jsou pro tamější státní správu závazná.

Nicméně proti tomuto pohledu stojí závažný argument, který tvrdí, že rozhodování státních orgánů, postavené pouze na hlasech občanů, může vést k chaosu a nemožnosti nalézt optimální řešení nebo kompromis. Toho údajně není možné dosáhnout, pokud člověk nevidí širší důsledky těchto rozhodnutí a skutečně dobře nerozumí projednávaným otázkám. Jako příklad uvádí politolog Fareed Zakaria situaci v Kalifornii, kde podle něj třicetiletý experiment s možností občanů vyjadřovat se k vládní politice vedl v řadě oblastí k ochromení vlády, formulování protichůdných požadavků, chybějící celkové strategii a k údajnému chaosu v tamějším politickém systému.

Zdá se, že aby se každý člověk mohl zodpovědně vyjadřovat k politickým otázkám, měl by do nich mít dostatečný vhled, širší než jaký mu přinese několik údajů z médií. Nicméně představa, že by si každý běžný občan mohl či spíše chtěl pravidelně zjišťovat detaily o neustále probíraných politických problémech, je vcelku nereálná. Zdá se mnohem pravděpodobnější, že tito lidé by často hlasovali jen na základě subjektivních sympatií, obecně převládajících názorů nebo pod vlivem nejrůznějších reklam.

I politika potřebuje reklamu

Je potřeba přiznat, že reklama dnes už v politických kampaních hraje jednu z nejvýznamnějších rolí a neukazuje jedince-politické kandidáty z úhlu, ve kterém by bylo zdůrazněno, kdo má lepší schopnosti vyjednávat, nápaditost při výkonu úřadu, obeznámenost s mezinárodními záležitostmi či vhledu do ekonomických vztahů, ale téměř výhradě se týká fenoménu „image“ a racionální argumenty v ní do velké míry nahrazuje potřeba dobře vypadat a prezentovat svou osobu v co nejlepším světle. Na obranu zastupitelského modelu lze slyšet argumenty, že volený zástupce v současném systému by měl probíraným otázkám lépe rozumět a dokázat se kvalifikovaněji rozhodnout, což je prvek, který u přímé demokracie citelně chybí.

Ale v Internetu rozhodování jednotlivých uživatelů přesto dobře funguje. S praktickou realizací elektronického rozhodování přišla v roce 1992 tehdejší Rada Internetu, která již přestávala zvládat centralizovaně řídit a rozpracovávat všechny nové podněty v bouřlivě se rozvíjejícím Internetu. Její „aristokratická vláda“, složená z komise několika málo odborníků, se v tomto roce změnila ve skutečnou elektronickou demokracii, jejíž rozhodnutí nyní vycházejí ne z vrcholu, ale od řady jednotlivých pracovních skupin, sdružujících dobrovolníky odpovědné za vývoj internetových standardů. Samotná Rada Internetu se tím od roku 1993 změnila v Radu pro architekturu Internetu, co nejvíce propojenou s širší internetovou veřejností a vykonávající pouze roli akceptování rozhodnutí, přicházejících z nižší úrovně a také dohledu nad skupinami, které jsou v ní zainteresované.

Princip aplikovaný mezi těmito skupinami jde ještě dál, než jen do úrovně elektronických voleb a plně využívá možností Internetu. Zásadou je zde totiž nehlasovat, ale dojít ke všeobecnému konsensu pomocí diskusí, které nejsou skryté, ale veřejné a David Clark, prezident Rady Internetu v letech 1981–1989, tento princip shrnul do hesla: Zavrhujeme krále, prezidenty, zavrhujeme i volby. Věříme v dosažení konsensu a ve fungující kódy., které se stalo krédem této organizace. To, co rozhoduje o přijetí či nepřijetí určitého návrhu, je pak technická kvalita a ne reklamní kampaně osob, snažící se prosadit zájmy určité skupiny.

Jak tedy využít informačních technologií k nalezení vhodného kompromisu i v reálném světě? Takového kompromisu, jenž by zohledňoval co nejvyšší míru svobody člověka, možnost vyjádřit jeho názor a právo podílet se na fungování společnosti, ale nevedl zároveň k chaosu a k nemožnosti nalézt optimální řešení? Zcela jistě lze současné možnosti Internetu použít nejen k pořádání mnoha diskusí a ke komunikaci vzdálených skupin, ale i k uskutečnění různých názorových průzkumů, které by zastupitelé mohli brát v úvahu při vlastním rozhodování.

Vícestupňový model demokracie

Mnohem větší efektivitu by však přinesl například vícestupňový, pyramidový model, založený na několika elektronicky propojených vrstvách zastupitelů, který by byl blízký fungování neuronové sítě. Impulsy pocházející od občanů či výsledky jejich hlasování by se v něm dostávaly k první vrstvě zastupitelů na úrovni malých geografických území, kteří by je po vyhodnocení předali další vrstvě, zahrnující již větší územní celky a tímto způsobem by se nakonec názory občanů mohly dostat až k vrstvě nejvyšší, spojené s celostátní úrovní. Rozhodování by probíhalo právě na principu použitého u síťového propojení umělých neuronů, které přijmou určitou informaci, a pokud jejím vlivem dojde k převážení předem nastavené prahové hodnoty, vyšlou signál neuronům v další vrstvě, s níž jsou propojené. Tento postup se stále opakuje a rozšiřuje na následující vrstvy, až na jeho konci vyjde informace s poměrně jasnou a vypovídající hodnotou. Tímto by pak výsledek elektronického hlasování neměl podobu chaotických odpovědí bez výraznějšího směru či stanoviska, ale byl již ve formě konkrétního a uceleného pohledu s přidanou hodnotou, a to vše i ve velké rychlosti.

BRAND24

Je velmi pravděpodobné, že Internet bude v budoucnu nejen místem nejrůznějších politických diskusí, ale právě i prostředkem politického rozhodování. A to nejen skrze jeho další rozšiřování, které musí jít ruku v ruce s růstem bezpečnosti, ale také díky potřebě postmoderních lidí vystoupit z bezejmenné masy a individuálně se vyjadřovat k věcem, které se jich bezprostředně týkají, což přesně Internet každému umožňuje. Díky redukci vzdáleností v elektronickém světě může být i ze seberozlehlejší země jedno virtuální athénské náměstí, kde by mohl každý říci, co si o konkrétním problému myslí.

Internet již dospěl do fáze, kdy přináší v této oblasti nové výzvy a možnosti. Současné návrhy elektronické demokracie se budou nejspíše dále vyvíjet a vzniknou nové modely, které by mohly umožnit efektivnější rozhodování politiků a vyšší možnost účasti občanů na politickém dění v jejich zemi. Je pouze otázkou, zda budou mít i samotní vrcholoví politici skutečně zájem na tom, aby k něčemu podobnému došlo, neboť i aktivita z jejich strany je důležitá k tomu, aby všechny podobné úvahy neskončily jen v oblasti teorií bez valného praktického uplatnění.

Kdybyste měli možnost ovlivňovat politické dění hlasováním po Internetu, využívali byste toho?

  • Ano, rozhodně a často.
    84 %
  • Ano, ale jen někdy.
    11 %
  • Možná, ale spíše výjimečně.
    2 %
  • Nevím.
    0 %
  • Rozhodně ne.
    3 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je redaktorem časopisu Computerworld....
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).