Internetové zbraně proti korupci. Proč je nepoužíváme v Česku?

Nadace Johna S. a Jamese L. Knightových chce ve víru technologických změn podpořit profesi, která si umí posvítit do temných koutů státní správy a držet zkrátka rozhazovačná ministerstva, úplatné poslance i místní zastupitele. Proto rozděluje už pátým rokem vždy přibližně pět milionů dolarů mezi autory neotřelých nápadů, které by důkladné žurnalistice pomohly přežít ekonomický kolaps tištěných médií a zachovat ji pro novou dobu, v níž nejdůležitějším komunikačním médiem je inter­net. 

Za pět let nadace posoudila 12 tisíc neziskových i komerčních projektů z celého světa a 76 z nich podpořila celkem 27 miliony dolarů. K nejznámějším vítězům minulých ročníků patří vlajková loď lokální datové žurnalistiky EveryBlock, washingtonské Newseum, nebo třeba sdružení Ushahidi, jež vzniklo při násilnostech po keňkých volbách v roce 2008 a nyní se věnuje rozvíjení nástrojů pro sběr, třídění a publikování informací získaných metodou crowdsourcingu při komplikovaných a rozsáhlých událostech jako jsou války, živelní pohromy, stávky či revoluce. 

Nejnápadnějším trendem mezi oceněnými weby je letos snaha o lepší využití, zpřehlednění a strojové zpracování již existujících obřích souborů dat, ať už pocházejí od vlád nebo od jednotlivců propojených díky internetu do účinně spolupracujících sítí. V tomto ročníku byly přihlášky poprvé roz­děleny do čtyř kategorií: mobilita, autenticita, udržitelnost a komunita. Co si pod tak obecnými termíny představit? A kdo tedy letos vyhrál? Proklikejte si tabulku s výsledky.

Zatímco dat hodných hlubší analýzy přibývá závratnou rychlostí, novináři, kteří by měli čas jít pod jejich povrch a nacházet v nich zajímavé a důležité souvislosti, chybějí. Na pomoc jim musí přijít stroje. Velmi užitečné mohou například při prosívání zpráv ze sociálních sítí (iWitness, Ushahidi SwiftRiver), při analýze primárních zdrojů jako jsou vládní dokumenty uniklé v kauze Wikileaks (Over­view, Document Cloud Reader Annotations), to vše se dá částečně crowdsourcovat a výsledky převyprávět veřejnosti lehce stravitelným způsobem pomocí nových publikačních platforem (Zeega, Tiziano 360). K tomu pak přistupuje tradiční americká péče o informovanost lokálních komunit (PANDA, OpenBlock Rural). Jenže ty v Evropě a u nás fungují hodně odlišně.  

Účetnictví nuda je, má však cenné údaje

Není na světě mnoho věcí nudnějších než veřejné rozpočty. Přitom ale právě jejich kvalita úzce souvisí s kvalitou demokracie, s mírou korupce, s tím, jestli mají občané ze země, kde žijí, docela dobrý pocit, nebo jsou z ní spíš otrávení. Vtáhnout občany do světa fádních, ale o to důležitějších čísel, slibují Spending Stories, projekt britské Open Knowledge Foundation. Že umí mimořádně komplikované soubory dat přetavit v zajímavou a každému daňovému poplatníkovi snadno srozumitelnou interaktivní grafiku, už dokázala dvěma staršími a stále působivými vizualizacemi rozpočtů. 

Na Where Does My Money Go si britský občan nastaví svůj roční příjem, klikne a hned vidí, že každý den přispívá například na armádu třemi librami a jedenadevadeáti pencemi, na kulturu librou třicet devět a na důchodce a sociálně slabé jedenadvaceti librami a šestaosmdesáti pencemi. Může tyto údaje srovnávat s uplynulými lety nebo třeba se spoluobčany žijícími v jiných regionech a platících odlišné daně. Chtěli byste něco takového také pro nepřehledný český rozpočet, o němž se dlouhá léta říkalo, že mu vlastně opravdu rozumí jen jeden jediný muž?

Také Open Spending od stejných autorů nechává občany nahlédnout do nepřehledné struktury veřejných financí a pochopit, kam vlastně všechny ty peníze mizí. Příslušná data přitom může do sytému vložit kdokoli, proto jsou tu vedle britského rozpitvány také italský či izraelský státní rozpočet. Český zatím chybí, ale co není, může být.

Rovněž chilská Poderopedia („Encyklopedie mocných“), která mapuje vztahy mezi ekonomickými a politickými špičkami země by mohla v Česku najít dobré uplatnění. Potřebovala by ale osvíceného investora, nebo nadaci, která by zaplatila práci profesionálních ověřovačů údajů získaných crowdsourcingem. Dobrým výchozím bodem by mohla být přehledná vizualizace vztahů zaznamenaných v obchodním rejstříku, dostupná také u nás od letošního jara zdarma (dlouhá léta ji některé firmy nabízeli jako draze placenou službu). 

Vizualizovat tato data není snadné, ale získat přístup k jejich aktuální verzi ve strojově zpracovatelném formátu nejlépe přes veřejné API – to je v České republice i v roce 2011 stále hudba daleké budoucnosti. Kdo si chce s obchodním rejstříkem, ale i s většinou ostatních veřejných databází, takto zahrávat, musí si naprogramovat tak zvaný scraper a „pokoutně“ je stahovat. Scraper Wiki oceněná 280 tisíci dolarů od Knightovy nadace slouží právě k tomu, aby dala dohromady zájemce o podobné sady dat a programátory schopně takový nástroj pro parsování dat z webových stránek napsat. Mezi stovkami prozkoumaných a zpracovaných datových zdrojů z celého světa lze už najít první české vlaštovky. 

Není to jediný důkaz toho, že také u nás se zájem o datovou žurnalistiku pomalu probouzí. Pozornost mainstreamových médií upoutal na začátku roku projekt na hodnocení veřejných zakázek zIndex. V únoru k nejzajímavějším přednáškám na vsetínském Barcampu patřila Datová žurnalistika v Brně Jana Bočka. V ní posluchačům představil propracovaný datažurnalistický projekt Mapy hazardu. Na jaře se příznivci otevřených dat setkali na celodenním semináři Big Clean. První pokusy s počítačovou analýzou a vizualizací rozsáhlých dat dělají i tradiční noviny. A minulý týden vznikl český Datablog inspirovaný stejnojmenným projektem britského Guardianu.