IOL vám dá doménu, nebude však vaše!

Jeden z největších tuzemských poskytovatelů komutovaného připojení Internet OnLine přišel již před delší dobou se zajímavou nabídkou. Uživatel, který se připojí k Internetu pomocí placeného tarifu IOL Standard, může při ročním předplatném získat doménu pod TLD .cz zdarma pro vlastní stránky a email. Nabídka, která může být pro někoho zajímavá, má však háček.

Na konci stránky, kde se o této nabídce mluví, je totiž uveden následující text:

„(…) Podmínka: Majitelem domény se stává poskytovatel služby IOL Standard. Po vypovězení předplatného nebo při migraci na jinou službu po vypršení předplatného je možný převod majitele domény dle standardního ceníku na www.iol.cz.“

Na první pohled to tak možná nevypadá, ale jeho obsah může mít své důsledky. Zákazník se totiž stává do jisté míry „otrokem“ společnosti a řečeno s velkou nadsázkou je vlastně „vydírán“. V tomto případě totiž nejde o nic jiného, než o snahu firmy udržet si své zákazníky stůj co stůj, a to způsobem, který rozhodně není následováníhodný.

Snahy přilákat a udržet si zákazníky jsou pochopitelné a způsobů, jak tento počin realizovat, je nepřeberně. Existují však jisté hranice, kam by se rozhodně nemělo zajít. Jedním z případů, které nejspíše tuto hranici překročily, je i tato nabídka od IOL, navíc se zde zachází s velmi ošemetným internetovým zbožím, kterým domény nepochybně jsou.

Nechci říci, že by IOL byl jediným, kdo se snaží podobným způsobem „ošetřit“ migraci uživatelů. V jeho případě jsou však dosti špatné zkušenosti s různými převody při rušení služby či přechodu na jinou. Možná si ještě pamatuje na slavný okamžik, kdy Český Telecom spouštěl svůj Internet zadarmo pod názvem Quick. Situace se tehdy vyvinula tak, že si ČTc ponechal i své předchozí placené tarify IOL s tím, že platícím zákazníkům nabídne různé výhody. Dnešní doména zdarma je vlastně jednou z nich. V době přechodu na Quick však žádný opravdu pádný důvod k setrvání u placené varianty nebyl. IOL tak pro své platící klienty připravil menší překvapení. Každý uživatel mohl přejít na Quick, ale přišel tím o svoji původní emailovou adresu. To si mnoho klientů rozmyslelo a raději zůstalo u placeného připojení.

V případě domény ve vlastnictví IOL (Českého Telecomu) je však problém mnohem závažnější. Firma se totiž stává jejím majitelem a má k ní všechna práva a povinnosti, které z toho plynou. Uživatel se tak dostává do situace, kdy je vystaven na jeho milost a nemilost. Tato situace připomíná stav, kdy je doména uživateli pouze „pronajímána“. Problémy nemusí nastat pouze v krajních případech, kdy se klientova doména stane součástí konkursní podstaty či si ji koupí jiná společnost. Mnohem prozaičtější situace nastanou v okamžiku, kdy se uživatel rozhodne s IOL rozejít. Podle textu v podmínkách ke službě může dojít k převodu majitele domény, a to podle standardního ceníku IOL. V tom současném je tato služba nejspíše zpoplatňována částkou 100 korun, podle podrobnějšího popisu služby to zase spíše vypadá na 1.000 korun. Jedno je však jasné, pokud nezaplatíte, nemusíte se již také s doménou nikdy setkat. Budeme-li malovat čerty na zeď, tak možná ani po zaplacení „výkupného“.

Nejde však pouze o tento konkrétní případ, podobného postupu využívá (lépe řečeno zneužívá) také mnoho jiných společností, kteří se registrací domén zabývají. Nejnebezpečnější to je pochopitelně u nedůvěryhodných firem či dokonce jednotlivců. Pokud si někdo nechá podobným způsobem registrovat doménu od Honzy Vokurky z Horní dolní, tak mu mohou v budoucnosti nastat krušné časy. Rozhodně se tedy vyplatí vždy si zkontrolovat, zda doména bude (před registrací, pak již bývá pozdě) opravdu registrována na vás a nikoli na toho, kdo vám ji zaregistruje. Ten může, a ve většině případů by také měl, figurovat jako správce, jako vlastník však nikdy! Důvěra je sice hezká věc, ale v podobných případech dosti nevhodná.

       

Klient se stává méně či více „rukojmím“ společností mnoha různými způsoby. Často opravdu jiná cesta není a je nutno jisté riziko, že později budeme tohoto kroku litovat, podstoupit. Nadbíhat však v podobných případech společnostem rozhodně nutné není. Vyplatí se tedy stejně jako kdekoliv jinde pečlivě si přečíst podmínky a případně si nechat všechny nejasné pasáže vysvětlit. Není nic jednoduššího, než se na někoho obrátit s žádostí o radu. Problém s tím, že zákazníci ani příliš nechápou, co z toho pro ně plyne, jsou totiž stále častější. Na Internetu, kde je terén pro kličkování mnohem vhodnější než jinde, je to zvláště nebezpečné.

Celkově lze tedy říci, že ta malá podmínka na konci stránky není ani tak malým háčkem, ale spíše velkým hákem. Pro obecného domácího uživatele nemusí hrát sice taková podmínka velkou roli, ale i on by si měl rozhodně uvědomit, že jednou může být i on na „své“ doméně závislý. Právě význam, jaký pro ně domény mají, je jednou z věcí, které si společnosti u nás stále neuvědomují, budou se proto muset ještě mnohokrát spálit, aby to pochopily a začaly prověřovat nikoli důvěřovat.