Já na Invex nepojedu, já na Invex nepůjdu...

Na svůj první Invex si pamatuji docela dobře: bylo to někdy začátkem devadesátých let, když jsem si coby student gymnázia nechal napsat omluvenku a na otočku vyrazil do Brna. Vlaky zrovna neměly šťastný den, takže na samotný veletrh mi zbylo jen pár hodin, ale strávil jsem je v nábožném vytržení z toho mumraje, hromady počítačů a spousty chytrých pánů kolem nich.

Pár let na to už jsem na Invex začal jezdit pracovně: zprvu jako redaktor v tričku Bajtu a posléze Computer Pressu, nakonec už za Lupu. Z prvotního nadšení jsem sice mezitím stihl vystřízlivět, ale hladce ho nahradila jiná motivace: na jednom místě tu člověk zvládnul obejít desítky firem, o kterých psal, a od znuděných vystavovatelů vyzvědět kdejaký drb. Pravda, musel si k tomu na každém stánku dát skleničku něčeho ostřejšího, ale to už tak nějak patřilo k věci.

Jenže i tenhle (můj osobní) smysl Invexu se postupně začal vytrácet: řada firem z našeho oboru přestala jezdit. Ti zbylí zas své stánky zvětšili do obrovitých rozměrů a najali si profíky přes vytváření randálu, takže na nějaké vážněji míněné povídání stejně nezbyl prostor ani čas. Nakonec se člověk, když už se mu podařilo s někým potkat, omezil jen na pár přátelských zařvání (aby překřičel reprobedny) a konstatování, že se asi raději sejdeme někde v klidu, v Praze.

       

A tak jsem se letos rozhodl, že tenhle Invex vynechám. Je mi jasné, že pro někoho plní svůj účel i nadále, ba dokonce se na něj těší, jiní zas – jako tradičně – vyjadřují zklamání. Největší radost z něj nepochybně budou mít návštěvníci, kteří jsou podobně staří jako já, když jsem byl na Invexu poprvé. A pokud ho nevyužijí k oblíbeným krádežím čehokoliv, co není přibité, tak jim to přejme.

Stejně mi ale něco chybí: akce, kde by člověk na jednom místě potkal spoustu lidí z oboru a od znuděných vystavovatelů vyzvěděl kdejaký drb. Invex už to není, Internet a email nám ho nenahradí, menší ITC výstavy živoří; vymyslíme něco jiného?