Hlavní navigace

Jak blufovat o médiích na webu

14. 8. 2001
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Popravdě řečeno, k sepsání této kurzívy mě vyprovokovaly nejrůznější diskusní příspěvky pod články několika tuzemských internetových magazínů. Možná vám prozradím něco z tajemství vydávání časopisů na webu, možná že vás jen utvrdím v tom, že ediční prostředí v doméně CZ je setsakramentsky prohnilé.

Kolikrát už mě dopálilo, když jsem si pod svým článkem přečetl, že jsem podplacený, abych o něčem psal, nebo nepsal, nebo dokonce abych o něčem psal tak, a ne jinak. Kdyby tomu bylo tak, jak si někteří myslí, byl bych dnes natolik zámožný, že bych po městě mohl jezdit vlastní tramvají.

Průběžně na téma ovlivňování ze strany opinion-makerů (tvůrců veřejného mínění) zavádím řeč při setkáních s kolegy autory na volné noze, ale i s redaktory serverů, a musím vám říci, že skutečnost je možná nudnější, než si myslíte. Proto jsem ji ve své dnešní frašce trochu přibarvil, aby se velectěné publikum necítilo o nic ochuzené. A stejně jako u každé jiné beletrie založené „na skutečných událostech“, i v následujícím textu platí, že se to všechno nemohlo stát jediné osobě ani v jediném plátku. (pozn. autora)

Jak funguje magazín na webu

Ačkoli periodikum na webu (webzin) navenek působí konzistentním dojmem, ve skutečnosti je jeho struktura velmi roztříštěná. S tím, jak se z Internetu stává běžná součást přijaté reality, také internetové servery se snaží konsolidovat po vzoru jiných masmedií. V ideálním případě se na vycházení časpisu podílejí čtyři až pět skupin lidí. Tou nejdůležitější je patrně vydavatel.

Vydavatel

Poučka říká, že vydavatel je ten, kdo na své náklady časopis vydává. Vydavatel je tedy podnikatelem, který od časopisu musí požadovat přiměřený zisk a trpí nepřiměřené výdaje. Vydavatel na webzin působí všemi dostupnými prostředky tak, aby zisk přinášel (například redakci omezí náklady na pitnou vodu, takže si situace znalé návštěvy nosí vodu v lahvích s sebou). Mnohdy tak vydavatel působí dokonce k nelibosti redakce (když si máte vodu do práce nosit den co den, tak se vám to prodraží). Nad obsahem ale ve skutečnosti vládne redakce, vydavatel pak jen hradí soudní pokuty za urážky na cti.

Redakce

Ač se to nezdá, redakce je na vydavateli opravdu v reálu nezávislá. Ostatně, redakce pouze přijímá (nebo odmítá) články ke zveřejnění a komunikuje se čtenáři a autory (těm pravidelně doplňuje základní vzdělání, když píše, že před a tak se píše čárka, a že 100 KB není totéž co 100 kb, nebo dokonce 100kb). Redakce se například vůbec nemusí zajímat o to, jestli je dostatek peněz na vycházení časopisu, nebo jestli jeho existence přináší zisk (ve skutečnosi se o to redakce, zvláště pokud jde o časopisy na webu, zajímají velmi vehementně, protože jsou samozřejmě z výnosů živy).

Přestože je na vydavateli závislá, redakce mu všemožně znemožňuje zasahovat do redakčního obsahu. Tato praxe je už zaběhlá a jediný způsob, jak se jí může vydavatel bránit (zvláště, když provozuje víc titulů), je nasazení svého agenta mezi redaktory. O agentovi všichni vědí, projevují mu patřičnou úctu a nazývají ho šéfredaktorem.

Šéfredaktor

Dobře, dobře. Máte pravdu, podle českých zákonů magazíny na webu nejsou veřejnými sdělovacími prostředky (masmédii). Nepodléhají licenci ani registraci, nemají žádné zákonné povinnosti, a tak u nich žádný institut šéfredaktora de lege neexistuje. Málokomu ale vadí, že šéfredaktor nezná ani poslední zákon o periodickém tisku. Mít šéfredaktora, to je tradice.

Webziny své vyčlenění ze společnosti masmédií považují za křivdu a snaží se jako masmédia tvářit, seč to jde. Na webu vystupuje šéfredaktor jen jako reprezentant, něco jako prezident a málokdy se webzinu věnuje tolik, jako se skuteční šéfredaktoři věnují opravdovým masmédiím (třeba, že čtou články). V mnohých případech vystupují v reprezentační roli šéfredaktora přímo vydavatelé, což je ve světě (těch opravdových) sdělovacích prostředků zcela nepřípustné (úplně se tím vyvrací dojem nezávislosti), ale když na webu je tak málo lidí a známé jméno na postu šéfredaktora je tou nejlepší reklamou. Skutečnou mocí nad elektronickými medii na Internetu vládnou editoři.

Editor

Editor je tím pravým vládcem nad časopisem. To on rozhoduje, co se bude publikovat, a co ne. Stejně tak jako šéfredaktor, i on náleží do skupiny redakce. Pokud chcete vydat článek, kontaktujte jeho. Ovšem je velkou chybou posílat do redakce rovnou koncept svého článku. To se pak nedivte, že vám nikdo neodpoví, a za pár dní objevíte svůj koncept regulérně zveřejněný mezi běžnými články. Záleží pak na vašem výkonu, jestli editor najde odvahu požádat vás dodatečně o rodné číslo a číslo bankovního účtu (takže pozor, očekáváte-li odměnu, řekněte si o ni předem). V každém případě raději do redakce neposílejte nic, co překračuje délku jednoho odstavce, souvislé texty jsou automaticky považovány za rukopis.

Pokud si naopak chcete na nějaký článek stěžovat, nadávejte šéfredaktorovi (od toho tu ostatně je). Nadávat vydavateli nemá smysl, protože nejdříve musíte složitě vysvětlovat, o kterém serveru že to hovoříte. Mnohdy je editorem šéfredaktor a vice versa, což je opatření ke snížení nákladů, které vydavateli redakce neustále vyčítá. Pokud je editor-šéfredaktor zároveň vydavatelem, pak je na dotyčném mediu cosi podivného (na nikoho nechci ukazovat prstem, přeci jen, jsem autor --- viz dále).

Když ale zjistíte, že editor nebo šéfredaktor napsali opravdový blábol, nehledejte v tom žádný podfuk. Chudák editor je totiž odpovědný za to, že v každém vydání webzinu vyjde stanovené penzum článků, a jen výjimečně se stává, že editor raději riskne důtku vydavatele s výstrahou (méně impresí --- méně peněz), než by chybějící text dopsal půl hodiny před pal-termínem (doba zveřejnění) sám.

Píšící redaktoři

Tuto zajímavou odnož redakčních otroků najdete jen v zámožných vydavatelských domech. Redakce si vlastní interní autory pěstuje proto, aby mohla zvyšovat stylistickou úroveň textů, aby měla kontrolu nad tím, jak autor pracuje se zdroji, a v neposlední řadě také píšící redaktoři požívají větší vážnosti tiskových mluvčích (oni jsou na tom vcelku podobně, ale to by byl jiný román). A vidíte, málem bych zapomněl, redaktor je obvykle jediným autorem, který je schopen dodržet uzávěrku.

Najdete-li v textu zveřejněného článku hrubou pravopisnou chybu, nemusíte si hned myslet, že šéfredaktor serveru je ignorant. Chyby v textu dělají jen a jen autoři (i když už jste od nejednoho autora také určitě zaslechli poutavé příběhy o redakčních skřítcích --- šotcích). Aby hrubek bylo co nejméně, zaměstnávají ambiciózní servery (třeba Lupa) jazykové korektorky.

Jazykové korektorky

Korektorky jsou dobré duše, které trpí tím, že autor je nevychovaný a (třeba jako já) vůbec nerespektuje redakční uzávěrku v deset večer, a proto tyto milé dívky (opravdu jsem se nesetkal s muži) musejí vstávat v době, kdy vy ještě spíte a nevychovaní autoři usínají. Korektorky vstávají, aby včas stihly zahladit stopy po jazykovém hulvátství autorů, jimž pravopis málokdy něco říká (ostatně i v textu bohemisty najdete alespoň tři hrubky).

Ať se korektorky snaží sebevíc, přesto se jim nikdy nepodaří odstranit chyby naprosto všechny. Ono je to s těmi chybami někdy opravdu složité a třeba SuE, která koriguje články v tomto plátku, tu a tam musí o pomoc požádat i jazykovou poradnu … nebo mě. Pokud už se vám přihodí, že budete publikovat, rozhodně si korektorku nepohněvejte, a zásadně jí po každé opravě hrubky poděkujte, že z vás udělala před čtenáři intelygenta. Když takovou vílu naštvete, je schopna vás několika dobře mířenými překlepy docela znemožnit, nebo vynecháním čárky v nadpise zcela změnit vyznění následujícího tex­tu.

Veškeré chyby, které v textech zůstávají po zásahu jazykové korektorky, mají na svědomí redakční skřítci, kteří se činí v době, kdy už spí i korektorky.

Externí autoři

Už jsme si představili redakci a vydavatele (nemusí to vždy být jediná osoba), a tak logicky následují autoři článků. Někde se jim říká novináři, ale těch skutečných je opravdu málo. Pokud se s nějakým novinářem na volné noze setkáte, nezapomeňte si ho vyfotografovat, ať máte co ukazovat dětem. Fatální závislost na nejistých honorářích mnohé freelancery vede k tomu, že se stávají snadnou kořistí headhunterů najímaných redakcemi..

Většina článkopisců na webu je spíše publicisty, ale i ti rádi přijímají lichotky, protože příspěvky píší ve volném čase při práci. Takový autor, to je pán. A to myslím doslova. Na autora se čeká s vydáním (třeba jako teď na mě), kvůli němu se na poslední chvíli mění obsah magazínu, jemu se musí editor zavděčit (jinak už příště nic nenapíše, nebo své nejlepší články prodá konkurenci), jeho musí vydavatel (nikoli redakce) dobře zaplatit.

Je velkým omylem domnívat se, že redakce si u autora články objednává. Opak je pravdou. Autor si píše, o čem chce, a nikdo ho nedonutí napsat, co by chtěla redakce (nedejbože vydavatel). Pokud tedy časopis nevydává dostatečně uctivé články zrovna o vašem projektu, netrestejte vydavatele (ten o tom, co se děje v redakci, nemá ani ponětí) ani šéfredaktora (ten je rád, že si nemusí vymýšlet pseudonymy, aby to vypadalo, že přispívá více autorů), ale nadávejte přímo autorovi (od toho jsou u článků zveřejňovány e-maily pachatelů). Pokud stojíte o publicitu, pozvěte autora na oběd. Méně proslulí freelanceři se spokojí i s kávou a zákuskem. Nezapomeňte za něj zaplatit, jinak byste si pěkně zavařili.

Inzertní oddělení

Pokud zjistíte, že jsou autoři nevděční, chodí na obědy a pijí na vaši útratu, seč jim hrdla stačí, ale nic dobrého o vás nenapíší, zkuste na to jít od lesa. Autory platí vydavatel, ten také potřebuje peníze (hodně peněz), aby celou tu čeládku, počínaje šéfredaktorem, přes editora a korektorku, až po posledního autora uživil. Této slabosti vydavatelů lze dobře zneužít. Například tím, že jim poskytnete určitý finanční obnos, a oni o vás určitě napíší (nebo tím pověří píšícího redaktora).

Úplně nejlepší volbou je dodat vydavateli hotový text. Tomu se říká PR (nikoli Public Relation, ale Press Release --- nad tím, že se na webu nic netiskne, si hlavu nelámejte). Pokud za PR zaplatíte dost, donutí vydavatel šéfredaktora, aby jej podepsal vlastním jménem (ale pokud je šéfredaktor kádr, nezbude, než aby píárko --- tak se tomu v branži říká --- podepsal klient sám), jestliže jste naopak málo velkorysí, můžete počítat maximálně s umístěním na druhořadé pozici (obvykle někde dole a malým písmem).

BRAND24

Nutno zdůraznit, že inzertní (někde obchodní) oddělení nespadá pod redakci, nýbrž přímo pod vydavatele. Cokoli si domluvíte s šéfredaktorem, je k ničemu, pokud s tím nesouhlasí šéf inzertního (někde se ta funkce kryje, ale to není v pořádku). Nepočítejte ale, že vám inzertní oddělení propustí něco, co odporuje obchodním zájmům vydavatele (pak je lepší pokusit se protlačit o tom vlastní článek u šéfredaktora). Mezi redakcí a inzertním bývá mnohdy velmi napjatý vztah, avšak ke zkrocení odbojných redaktorů obvykle stačí připomenout, která skupina vydělává peníze (moudří už vědí, je to inzertní oddělení --- redakce peníze jen utrácí).

Čtenáři

Nemluvil jsem o vás, drazí čtenáři. Především kvůli vám se celý tenhle cirkus sešel. Můžete s ním být nespokojeni (a pokud opravdu jste, od toho jsou diskuse pod článkem, kde můžete dupat a pískat, jak libo), nebo spokojeni (pak budeme rádi, když začnete docházet denně, jsme z vašich návštěv placeni). Ať tak či tak, nyní už alespoň tušíte, komu co mít za zlé, koho nikdy nenaštvat, a koho pozvat na oběd (kontakt na mou osobu najdete po článkem).

Kontrolní otázka: Pokud chci, aby se časopis na webu zmínil o mém projektu, oslovím:

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se zabývá výkonovým marketingem na internetu. Pracoval pro Advertures, Dobrý web a Outrider. Martin byl dříve redaktorem Lupy a dalších periodik o IT.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).