Jak cestovat s počítačem?

Ilustrace: Nenad Vitas

Ano, mám na mysli stolní počítač. Než položíte otázku, zda jsem tak náročný uživatel, že se ani na dovolené či pracovní cestě neobejdu bez plnohodnotného výkonu a velké obrazovky (na kterou bych ostatně odpověděl „ano“), vysvětlím raději celou situaci. Počítač, který už za pár týdnů budu potřebovat přepravit za kanál La Manche, není můj. Patří mému švagrovi, který se do země hrdého Albionu přestěhoval spolu s rodinou mé sestry, aby pokračoval v úspěšné kariéře softwarového testera a lokalizátora (globalizace vždy přála především snadno přenositelným zkušenostem). A jelikož tento domácí počítač koupil teprve nedávno, je mu líto nechat jej doma morálně zastarávat.

Dohodli jsme se tedy, že jej převezu cestou na první návštěvu v příručním („kabinovém“, jak hezky říkají na letištích) zavazadle. První problém s váhou počítače (14 kilogramů) vyřešila volba letecké společnosti, která neklade na kabinová zavazadla žádný váhový limit. Horší je to s rozměry: vejít se do 55×40×20 cm nejspíš skříň počítače nepřinutím. Budiž, přinejhorším nechám skříň („case“, jak zase nehezky říkají prodavači některých velkoobchodů) doma a do letadla vezmu jen pečlivě zabalený obsah.

V tuto uspokojivou chvíli však do našich plánů tvrdě udeřila přísná bezpečnostní opatření po dalším pokusu o teroristický útok na letadla, mířící z Londýna do USA. Situace se průběžně mění, pokud však bude nadále platit, že do kabiny letadla nejsou žádná větší zavazadla (natož neprůhledná) povolena, zužuje se výběr našich možností na dvě varianty: složení vnitřností počítače do mezivrstev z oblečení a polystyrenu v kufru do nákladového prostoru, nebo opuštění myšlenky počítač do Británie přepravit. Jistě se mnou budete souhlasit, že pro tvořivou a fantazie plnou mysl jde o dvě zhruba stejně nepříjemné představy.

Vzdát se tak snadno? To snad ne. Na druhou stranu mám stále v živé paměti výjev (který ostatně zřejmě dosud nezapomněli ani ostatní tehdy přítomní) právě na letišti Stansted, kdy fronta lidí čekajících na otevření vstupu („gate“, jak divně říkají na letištích) do letadla sledovala nakládání svých zavazadel do přistaveného trupu aeroplánu. Chlapíci v montérkách se s kufry a taškami nemazlili, z vozíků je házeli dvoumetrovým obloukem na pojízdný pás, který končil v letadle. Za celý přesun se stalo jedinkrát, že hodili jednu z tašek špatně, ta se u ústí letadla zarazila o stěnu, pomalu se otočila… a spadla z několikametrové výšky rovnou na asfalt. Chlapík v montérkách k ní ledabyle přišel, zvedl, zatřepal a hodil na pás znovu. Těžko říct, nakolik přihlížejícími tato scéna otřásla, každopádně na mne už se dívali vyděšeně všichni – stál jsem totiž nalepený na skle terminálu a křičel Uá, to je moje taška, M-O-J-E T-A-Š-K-A!!

K eliminaci podobných nedopatření jistě nutnost složit počítač do jednoho z těchto předem odepsaných zavazadel nepřispěje. Musím se proto jen útrpně usmívat nad čtením doporučení jednoho z CEO technologických společností, jak v době zpřísněných bezpečnostních opatřeních cestovat letadlem (nakládají se zavazadly pasažérů business třídy jinak?). Přenášení některých částí počítače (harddisk) v příručním zavazadle má však také slabiny – například detektor kovů, který by je mohl poškodit.

Takže co teď? Jak ven z patové situace? I když už budou kabinová zavazadla povolena, je větší hazard převážet součásti počítače v něm, nebo v nákladovém prostoru? Najde se mezi čtenáři Lupy zkušený cestovatel, který mně a švagrovi poradí?