Jak daleko je Internet?

Ilustrace: Nenad Vitas

Minulý týden jsem měl zajímavý telefonní hovor. Člověk, který mi volal, po mně něco potřeboval. Byli jsme domluveni, že to udělám, ale poněkud jsme se lišili v otázce, kdy přesně. Zatímco z mého pohledu byla daná věc v daném okamžiku pro jiné a podstatnější povinnosti někde na dně priorit, pro onoho člověka se jednalo o aktuální problém, vyžadující takřka okamžitou reakci. Pokud bych to viděl stejně, chtěla by věc přibližně patnáct minut mého času u počítače s Internetem.

Jenže já seděl v knihovně, a zásadně ji odmítal opustit. Bez počítače, obklopen poučnou literaturou, ale také Internetem – v podobě mnoha volně přístupných PC, mobilního telefonu, bezdrátové sítě, terminálů a dalších vymožeností. Mimochodem, v místě, kde se oficiálně nesmí telefonovat.

Protože nervozita na druhé straně sluchátka očividně rostla a přenášela se i na mne, což by bylo mimořádně destruktivní, rozhodl jsem se požadovanou věc udělat. Nemaje s sebou notebooku, začal jsem se pátrat po vhodném místě. Podotýkám opět, že uprostřed univerzitního pracoviště je Internet takřka všude.

Jako první jsem vyloučil veřejně přístupné počítačové učebny. Má práce závisela na přístupu do neveřejné aplikace. Přesto, že jsou počítače ve těchto učebnách udržované, po bezpečnostní stránce jim nevěřím. Hned po nich následovaly notebooky dvou přítomných známých – jeden prohlásil, že mě na něj nepustí, neboť se bojí, že bych luxusnímu bílému akrylátovému jablku mohl ublížit. Druhý byl podstatně ochotnější, ale v jeho případě by jakékoli práci musela předcházet náročná a dlouhodobá softwarová deratizace. Pracovna s vlastním PowerMacem, ze kterého by se požadovaný úkol dal snadno spláchnout, byla morálně daleko. Internet v mobilu je prima, ale některé aplikace jsou i s kapesní Operou nepoužitelné. Ve svém obstarožním PDA nemám webový prohlížeč. A do žádné jiné (bližší) kanceláře se dostat nedalo.

Jinak řečeno, ač obklopen Internetem ze všech stran (a studijními záležitostmi plně vyplněn zevnitř), nebyl jsem se schopen dostat k žádnému zařízení, na němž by bylo možné splnit požadavek na mne kladený. Když jsem to jeho zadavateli do telefonu vysvětloval, tvářil se na mne do sluchátka – dovedete si představit jak. A tak mi nezbylo, než se potupně zvednout a vyrazit z Internetem přesycené školy domů.

Jaký je z toho závěr? Poučka o všudypřítomnosti a esencialitě Internetu možná platí, ale to, že je něco okolo mne, neznamená, že jsem to schopen aktuálně uchopit. Případně, že způsob uchopení koresponduje s tím, jaké využití právě potřebuji. Internet může být blízko, a současně i velmi daleko. To vše na jediném místě a v jeden moment.