Jak je to s odpovědností vydavatele za obsah internetových diskusí?

Ostře sledovaný rozsudek vzbudil značně negativní ohlas, nakonec však může mít menší dopad, než by se zdálo. Snad.

Jsou provozovatelé internetových serverů zodpovědní za veškerý obsah, který uživatelé napíšou do diskusí pod články? Budou muset vydavatelé všechny komentáře číst a preventivně mazat ty, které by mohly někoho urazit? Zvoní diskusím hrana? Verdikt Evropského soudu pro lidská práva v kauze Delfi minulý týden vyvolal řadu otázek. Tou hlavní samozřejmě je, jak se verdikt v případu z Estonska dotýká českých vydavatelů.

Evropský soud pro lidská práva rozhodoval o stížnosti společnosti Delfi, která provozuje stejnojmenný zpravodajský server. Ten patří mezi největší v Estonsku a stejně jako řada obdobných médií tohoto typu, Lupu nevyjímaje, svým čtenářům umožňuje vkládat názory pod jednotlivé články. 

V lednu 2006 vydal vcelku neutrální článek o tom, že jistá lodní společnost hodlá kvůli trase svých trajektů narušit led, po kterém měla být vybudována pozemní cesta mezi několika ostrovy. Mezi příspěvky, které pod něj napsali čtenáři, se objevila zhruba dvacítka názorů, které obsahovaly nejrůznější urážky a výhružky jak vůči zmíněné společnosti, tak vůči jejímu vlastníkovi, který je v rozsudku označován jen jako „L.“.

Kromě řady vulgarismů přitom některé z nich obsahovaly výzvu k jeho fyzické likvidaci, a to i ve vazbě na jeho židovský původ („Uhoř ve své vlastní lodi, chorý Žide“, „Do pece s L.!“ apod.). O šest týdnů později se na vydavatele obrátili právní zástupci dotčeného L. a žádali odstranění těchto komentářů, ale současně také vyplacení 500 tisíc estonských korun (v přepočtu zhruba 850 tisíc Kč) jako náhradu nemajetkové újmy, kterou jejich klient utrpěl.

Mazat po výzvě nestačí

Vydavatel zareagoval obratem: urážlivé příspěvky ještě téhož dne vymazal. Požadovanou částku však vyplatit odmítl, a případ proto skončil u estonských soudů. Před nimi argumentoval tím, že se na něj vztahuje výjimka na základě estonského zákona o službách informační společnosti, který stejně jako jeho česká obdoba implementuje evropskou směrnici o elektronickém obchodu

Tato výjimka zbavuje odpovědnosti provozovatele služby, která spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, ledaže by o jejich protiprávním obsahu věděl, nebo se o něm prokazatelně dozvěděl, a přesto je neprodleně neodstranil (srov. čl. 14 směrnice). Vydavatel přitom poukázal na to, že na svých stránkách publikoval pravidla, která podobné příspěvky zakazovala, a zároveň čtenářům nabízel jednoduchý způsob, jak jejich porušení nahlásit, po čemž pravidelně následoval zásah moderátora. Také v tomto konkrétním případě ostatně zasáhl bezprostředně poté, co se o závadných příspěvcích dozvěděl.

Estonské soudy však nepřesvědčil: zmíněnou výjimku totiž vyložily úzce a v podstatě ji vztáhly pouze na klasické hostingové služby, zatímco na ostatní dopadá běžná odpovědnost za publikovaný obsah, byť by pocházel od uživatelů. Hlavním důvodem byl aktivní přístup internetových médií, která přímo vyzývají čtenáře, aby vkládali názory k určitým článkům, a jejich činnost tak není ryze „technická, automatická a pasivní“, jak o tom mluví citovaná směrnice (recitál č. 42). 

Z toho podle soudů vyplývá povinnost, aby vydavatel aktivně monitoroval diskuse a případné protiprávní příspěvky obratem odstraňoval. Vydavatel byl proto shledán odpovědným za to, že příspěvky nesmazal sám, nýbrž až po výzvě, a žalobci bylo přiznáno zadostiučinění, byť jen stokrát nižší než kolik požadoval, tedy zhruba ve výši 8,5 tisíc Kč.

Svoboda projevu

V tomto okamžiku se případ přesunul na evropskou úroveň. O tento posun se vydavatel pokoušel již dříve, když žádal, aby se estonské soudy obrátily s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie. Takový postup by byl dosti logický: šlo přece o to, jak vykládat evropskou směrnici, a v těchto případech má právě tento soud se sídlem v Lucemburku poslední slovo. 

Estonské soudy však tento požadavek odmítly s tím, že výklad směrnice je jasný a pokládat předběžnou otázku není třeba. Vydavatel sám se na lucemburský soud obrátit nemohl, protože mu to procesní pravidla neumožňují, místo toho tedy poslal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku. Místu, kde se se svým případem ocitl, ovšem musel přizpůsobit i svoji argumentaci. Stížnost proto namítala porušení čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který zaručuje svobodu projevu.

Ani ve Štrasburku však se svou stížností nepochodil, napoprvé ji soud zamítl již v roce 2013. Následně sice vyhověl žádosti stěžovatele o přezkum u velkého senátu, což samo o sobě svědčí o velkém významu případu, nakonec však neuspěl ani zde. Patnáct ze sedmnácti soudců totiž rozhodlo, že k porušení čl. 10 Úmluvy nedošlo. 

Specifické okolnosti případu

Z odůvodnění ale vyplývá, že zásadní vliv na tento výsledek měly specifické okolnosti případu. Klíčové jsou v tomto ohledu body 114 až 117 rozsudku, ve kterých se zdůrazňuje zjevná protiprávnost příspěvků, ve kterých nešlo o nějaká sporná tvrzení či hodnotící soudy, nýbrž o vulgarismy, znevažování lidské důstojnosti a podněcování k nenávisti a násilí, což muselo být každému na první pohled zřejmé. 

Druhým zdůrazněným aspektem byla specifická povaha médií, kterým soud ve své judikatuře na jedné straně přiznává jistá zvláštní oprávnění (např. právo chránit zdroj informací), ale na straně druhé od nich – v duchu čl. 10 odst. 2 Úmluvy – vyžaduje některé zvláštní povinnosti a odpovědnost. Soud zdůraznil, „že současný případ se týká velkého a profesionálně provozovaného zpravodajského serveru, který působí na komerční bázi, publikuje vlastní články a vyzývá své čtenáře, aby je komentovali“. 

Výslovně přitom vyloučil, že by se jeho závěry mohly zobecnit i na další provozovatele diskusí, zejména pokud jde o obecná fóra, ve kterých jednotlivá diskusní vlákna otevírají sami uživatelé, aniž by je provozovatel naváděl nebo jim přímo určoval nějaké konkrétní téma. 

Vliv měla také nízká výše přiznaného zadostiučinění, jež musel vydavatel zaplatit a která na jeho podnikání neměla žádný vliv; možnost vkládat komentáře na jeho stránkách zůstala nedotčena. V dalších podobných případech, které se objevily později, už navíc estonské soudy zadostiučinění nepřiznávaly vůbec (bod 160).

Pokusný balónek

Pokud se někdy bude slavit Den vítězství svobody projevu na Internetu, 16. červen, kdy byl rozsudek vyhlášen, se jím zřejmě nestane. Zároveň by však bylo předčasné tvrdit, že by tento den předznamenal její konec. Svědčí o tom i odlišné stanovisko, které k rozsudku připojili čtyři soudci, kteří sice hlasovali pro samotný výsledek, k odůvodnění však měli výhrady. 

Jejich kritika směřuje především k tomu, že se soud omezil na argumentování specifickými okolnostmi tohoto konkrétního případu, místo aby poskytl nějaká obecnější vodítka, podle kterých by bylo možné se řídit i v jiných kauzách. V tom mají pravdu a je otázkou, proč se soud rozhodl pro tak sebe-omezený přístup, zvlášť pokud šlo o rozhodování velkého senátu, od kterého se přece jen očekávají poněkud zásadnější stanoviska s obecnější platností. 

Je to samozřejmě jen má spekulace, ale důvodem mohlo být vědomí, že se zde pouští do dosud málo prozkoumaných vod a jakékoliv jeho rozhodnutí může mít zásadní dopad na míru svobody na Internetu. Přijatý rozsudek lze v tomto ohledu vnímat jako určitý pokusný balónek, od kterého se budoucí judikatura může snadno odchýlit s argumentem, že jde o odlišné případy, ať už mírou protiprávnosti, (ne)profesionálním charakterem provozovatele či výší sankce, která mu byla uložena. Je-li tedy jistá míra zdrženlivosti soudu při formulaci právních závěrů skutečně projevem opatrnosti, dá se to považovat za dobrou zprávu.

UX16

A co Česko?

Nejzásadnější otázku si ovšem schovávám na konec: jaký vliv má toto rozhodnutí na odpovědnost provozovatelů českých diskusí? Odpověď je jednoduchá: v tomto okamžiku vůbec žádnou. 

České soudy totiž, na rozdíl od těch estonských a ve shodě s řadou jiných v Evropě, zákon o některých službách informační společnosti vykládají šířeji. Za provozovatele výše zmíněných služeb, které spočívají v ukládání obsahu vkládaného uživatelem, tak považují i internetová média nabízející prostor pro názory čtenářů, což se potvrdilo například v kauze Prolux proti serveru Měšec.cz (vydává jej společnost Internet Info, vydavatel Lupy – pozn. redakce). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva přitom neříká, že by tento výklad byl nesprávný (to ostatně ani nemůže, protože k výkladu práva Evropské unie nemá žádnou kompetenci), pouze konstatuje, že ani opačný výklad by nutně neznamenal porušení svobody projevu. Ke změně české judikatury tak není žádný důvod.

156 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 6. 2015 18:45
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení Správa Stránek na Facebooku

  •  
    Jak pokročile spravovat Stránku, Události, Skupiny.
  • Jak tvořit i netvořit příspěvky.
  • Jak nepřijít o účet, nenaletět a neztratit všechno.

Detailní informace o školení Správa stránek na Facebooku »