Jak jsme kupovali iPhone

Ilustrace: Nenad Vitas

Cesta do značkového obchodu nejmenovaného operátora, který začíná na S, tedy vlastně na U, a je mobilní, trvala přibližně dvacet minut autem a dalších patnáct pěšky. Byl jsem technickým sekundantem a rádcem majitele malé firmy, která má s IT společného asi to, že mají e-mail na Seznamu.

Bylo mi vysvětleno, že do firmy je potřeba koupit jeden nový paušál (přibrali zaměstnance), a že k němu určitě bude dotovaný telefon. Majiteli se nedávno kdosi v hospodě pochlubil s nablýskaným, krásným a přímo příšerně sexy telefonkem, který neměl čudlíky, ale zato na zádech jablíčko. Zaměstnanec, pro kterého je paušál určen, tento zázrak pochopitelně nedostane, ale on (majitel) jej rád ocení jako přidanou hodnotu k nově nabytému rozšíření podniku. Mým úkolem bylo (za naturální alkoholickou protihodnotu) provést jej technickými úskalími pořízení přístroje a prvními fázemi aklimatizace na něj.

Během asi třiceti minut cesty jsem vysvětlil základy. Co je to smartphone, čím se liší od obyčejného mobilu. Proč (a jak) jej bude muset spojovat s počítačem, jak si bude moci pouštět videa z Youtube. Jak bude surfovat na webu, jak bude vybírat firemní e-mail, koukat na filmy, hrát hry, atd. Asi jsem ho těmi funkcemi překrmil. Budoucí majitel černého zázraku při mé přednášce nepatrně znejistěl a pak položil docela zajímavou otázku. Zněla asi Potřebuji se s tím dovolat a potřebuji, aby se mi dovolali. Potřebuji napsat a přijmout zprávu. A potřebuji něco, jako byly upomínky v Nokii. Umí to tohle? Odpověděl jsem, že ano, a mnohem lépe. A video si můžou nechat od cesty.

Dorazili jsme do obchodu. Nevím, jak často testovací iPhony leští, ale náš byl přímo výstavně nablýskaný. Hráli jsme si s ním další asi půl hodinu, vyzkoušeli skoro všechno. Ukázalo se, že jediný opravdový problém bude pro nového majitele zvyknout si s většími prsty na virtuální klávesnici a na automatické změny orientace displeje (pro člověka, který je zvyklý držet mobil a rozhazovat rukama, trochu překvapení). To ale nebyly kritické závady, takže padlo definitivní „beru“, a zatímco pan podnikatel se jal vyjednávat o tarifu, já se vydal na čerstvý vzduch ven.

Uplynulo pár minut, když se člověk, kterému jsem měl radit, vyklonil ze dveří obchodu a zavolal na mě prosím, pojď sem. Bylo jasné, že ve vzduchu visí chybička. Uhasil jsem nedopalek, a vydal se dovnitř. Tady ten pán říká, že to nebude fungovat bez Internetu, a že ho musím tady k té kartě koupit. Požádal jsem o zopakování problému a dozvěděl se od prodavače, že k využití 80% funkcí iPhone je nezbytný datový paušál. Požádal jsem jeho zákazníka o zopakování, k čemu chce telefon používat. A ujistil jej, že k tomu Internet mít nemusí. Prodavač řekl, že pak ale nevyužije většinu jeho možností, a že je mu iPhone vlastně zbytečný. Ty, a co je ti do toho? přiurazil se zákazník na prodavače tak nahlas, že se další dva klienti v obchodě evidentně lekli. Prodavač znatelně ukročil dozadu za pultík, řka cosi o tom, že iPhone je určen pro nejmodernější online služby. Upozornil jsem prodavače, že 3G v názvu mobilu, kterým se tak pyšní, je označení sítě, k níž se v jejich službách majitel tohoto telefonu nepřipojí. Myslím, že měl dost.

Naprosto neprůměrný nedatující majitel iPhonu s ním teď spokojeně rozhazuje rukama. Naučil se používat virtuální klávesničku, na jednáních se zákazníky klade přístroj před sebe, aby si zjednal image high-tech-mana. Nemůže si vynachválit multimediální schopnosti zabudovaného fotoaparátu, ale nejraději má systém odemykání klávesnice – tedy vlastně displeje.

A já si říkám, není to vlastně – alespoň v českých končinách – úplně průměrný uživatel iPhone? Co myslíte vy?