Hlavní navigace

Jak jsme na tom s budováním informační společnosti?

4. 6. 2002
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Podle včera vydané "první zprávy o pokroku" v realizaci eEurope+2003 jsme zhruba na průměru kandidátských zemí, pokud jde o většinu sledovaných ukazatelů. Ale například podklady o vybavenosti našich škol počítači a Internetem jsme vůbec nestihli dodat včas.

Včera a dnes probíhá ve Slovinské Lublani „Evropská ministerská konference o informační společnosti“. Jde o akci pořádanou ve spolupráci s Evropskou komisí (DG INFSO/Generální ředitelství pro informační společnost). Jejím cílem je zhodnotit pokrok, kterého kandidátské státy dosáhly při realizaci společného Akčního plánu (programu) eEurope+2003.

Ministr Březina čte svůj příspěvek na konferenci

Česká Republika se ke společnému Akčnímu plánu kandidátských zemí eEurope+ přihlásila svým usnesením č. 405 z 23. dubna 2001. Následně, 13. června 2001, vláda uložila ministru Březinovi rozpracovat jej do našich konkrétních podmínek, a to s termínem do 31. října 2001. Ve skutečnosti byl nový „aktualizovaný Akční plán realizace státní informační politiky (do roku 2003)“ vládou projednán až v březnu 2002, a to ještě nikoli schválen, ale pouze vzat na vědomí (usnesením č. 265 z 18. března 2002). Pokud je mi známo, dosud tento materiál nebyl zveřejněn (nepodařilo se mi jej najít ani na webu ÚVIS, ani na webu Rady vlády pro státní informační politiku).

Výmluvná (a bohužel příznačná) je i následující část zmiňovaného vládního usnesení č. 265:

Vláda
II. k o n s t a t u j e , že rozpočtová situace v roce 2002 nedovolí realizovat Akční plán realizace státní informační politiky v potřebném rozsahu;

Obávám se, že toto konstatování je nejvěrohodnějším zhodnocením toho, jak se naše vláda staví k problematice budování informační společnosti a naplňování její vlastní Státní informační politiky. Ostatně, na neplnění závazků, které vláda na sebe přijala přistoupením k programu eEurope+, před časem poukazovalo i České fórum pro informační společnost (jako poradní orgán Rady vlády ČR pro SIP). Konkrétně kritizováno bylo neplnění našeho závazku výrazně snížit ceny za přístup k Internetu, nejpozději do konce roku 2002 s tím, že ČFIS požádal o vyjádření přímo ministra Březinu. Když jsem se po jeho reakci ptal minulý týden na jeho „bilancující“ tiskové konferenci, výsledkem byl pouze diplomatický útěk od konkrétní odpovědi (která by musela znít: ne).

Jak nás hodnotí „první zpráva o pokroku“?

I přes přístup našeho státu k plnění závazků eEurope+, který si dovolím označit jako „velmi laxní“, jsme ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi nedopadli zase až tak katastrofálně. Jde konkrétně o srovnání, zveřejněné právě včera v podobě prvního tzv. Progress reportu (první zprávy o pokroku) o tom, jak kandidátské země plní své závazky vyplývající z programu eEurope+. Celkové hodnocení této zprávy je vcelku příznivé a říká, že kandidátské země projevují „významný politický zájem“ o budování informační společnosti, a to kvůli jejímu potenciálu použitelnému pro rozvoj ekonomiky a společnosti v jednotlivých zemích. Současně se v celkovém hodnocení objevuje formulace, která říká, že „všechny kandidátské země přijaly jasný a zřetelný závazek urychlit budování informační společnosti“. To mi ale moc nehraje například s konstatováním naší vlády, že „nejsou peníze“, a tak nebudou moci být realizovány mnohé projekty Akčního plánu.

Specifické hodnocení ČR pak zmiňuje, že došlo k začlenění cílů eEurope+ do aktualizovaného Akčního plánu realizace SIP (do roku 2003), který měla vláda schválit 18.3.2002 (fakticky jej pouze vzala na vědomí). Dále hodnocení pouze konstatuje existenci Rady vlády pro SIP, Českého fóra pro informační společnost, existenci Zelené knihy elektronického obchodu a záměr připravit Bílou knihu o EO. Celkově toto hodnocení shledávám velmi povrchním, takovým, které nejde dostatečně hluboko, aby se alespoň dotklo existujících problémů.

Jak vypadají jednotlivé ukazatele?

První Progress report obsahuje i přehledná srovnání situace v kandidátských zemích v konkrétních oblastech. Ukažme si některé z nich.

Jedním z kritérií jsou ceny za (komutovaný) přístup k Internetu. Ty jsou v Progress reportu přepočítány podle blíže nespecifikovaného „Purchasing Power Standard (PPS)“, který vyjadřuje kupní sílu obyvatel a podle autorů zprávy umožňuje směrodatné porovnání mezi jednotlivými kandidátskými zeměmi.

Jak jsme v tomto srovnání dopadli, ukazuje následující obrázek (země jsou zleva: Bulharsko, Kypr, ČR, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Turecko). Zcela vpravo pak je nejprve průměr kandidátských zemí a průměr zemí EU. Originály obrázků najdete v Progress Reportu

V červeném sloupci je přitom vyjádřena cena za hodinu komutovaného přístupu ve špičce a modře mimo špičku. Jak uvádí samotný Progress Report, zajímavé je, že cena za přístup mimo špičku je zhruba stejná jako v zemích EU, ale stále přetrvává výrazný rozdíl v ceně komutovaného připojení ve špičce. Zde ostatně jsme i my „na špici“, dražší jsou již jen Maďaři, Lotyši, Litevci a Slováci. Naopak v ceně připojení mimo špičku jsem pod průměrem EU i kandidátských zemí a můžeme se srovnávat například s Bulharskem.

Naopak v počtu PC na 100 uživatelů (červeně) a v počtu uživatelů Internetu (modře) jsme podle následujícího obrázku zhruba na průměru kandidátských zemí (a daleko před námi jsou např. v Estonsku, na Maltě či ve Slovinsku).

Počet PC na 100 uživatelů (červeně) a počet uživatelů Internetu (modře)

Nepříliš lichotivé je pro nás i srovnání počtu míst s veřejně přístupným Internetem (např. internetové kavárny, kiosky atd.), viz následující obrázek:

Počet míst s veřejným přístupem na Internet na 1000 obyvatel.

Relativně dobře jsme na tom v počtu internetových uzlů (počítačů) na 100 obyvatel, kde jsme třetí, za Estonskem a těsně za Maltou.

Počet internetových uzlů na 100 obyvatel

Pokud vás udivují příznivé výsledky Estonska, pak Progress Report k tomu podává zajímavé vysvětlení:

Když byl estonský telekomunikační trh liberalizován, tarify pro přístup k Internetu výrazně poklesly.

Srovnejme si to s tím, že v ČR v souvislosti s liberalizací došlo naopak k mírnému zvýšení těchto cen (zejména s přechodem do roku 2002, kdy se běžná cena za hodinu připojení zvýšila z původních 15,60 na 17 až 18 Kč).

Jak je to s našimi školami?

BRAND24

Progress report, zveřejněný včera na ministerské konferenci v Lublani, si všímá i škol a jejich vybavenosti počítači a připojením k Internetu. Zmiňuje i náš projekt Internet do škol (poměrně velmi obecně).

Příslušné grafy ale vykazují jednu zvláštnost, pro nás dosti ostudnou: údaje za ČR jsou totiž z roku 2000, zatímco všechny údaje z ostatních zemí jsou vztaženy ke konci roku 2001! Znamená to tedy, že všichni ostatní stihli dodat podklady včas, ale pouze my (nejspíše asi naše MŠMT) jsme nebyli schopni tak učinit. A to právě v roce, kdy se začal rozjíždět velkoprojekt Internet do škol. Ostatně, za co bylo těch 150 milionů, které dostal generální dodavatel Internetu do škol ještě v roce 2001? Bylo to (nejenom) za zmapování situace ve vybavenosti škol?

Vybavenost základních škol (modře procento škol vybavených počítači, zeleně procento škol připojených na Internet, červeně procento škol s vysokorychlostním připojením k Internetu).
dtto, vybavenost středních škol

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).